Milan Daniel glosuje kauzu komunistického poslance Z. Ondráčka a jeho předlistopadové angažmá v zasahování proti demonstrantům. Proč to je morální problém?
Je kauza komunistického poslance Zdeňka Ondráčka uměle nafouknutá?
Nejprve úryvek ze životopisu pana poslance na Wikipedii: „…v této době také vstoupil do KSČ (08/1989). Během těchto svých začátků, kdy (jako dvacetiletý) vykonával službu u pohotovostního útvaru VB, zasahoval v lednu 1989 proti demonstrantům na akci tzv. Palachova týdne a jako mladý ideový agitátor čety byl vybrán, aby se k zásahu před televizí vyjádřil.“
V nedávném rozhovoru s Martinem Veselovským pro DVTV k tomu pan Ondráček opakovaně uvedl, že jeho angažmá počátkem roku 1989 (před 28 lety) pro něj nepředstavuje (morální) problém.
Závidím panu poslanci jeho přesvědčení. I Jan Schneider v komentáři, který se Ondráčkově případu věnuje, míru jeho viny relativizuje. Omlouvá jej stářím kauzy, tím, že dotyčný „jen vykonával rozkazy“, píše, že připomínání této epizody nesmí znamenat zásah do občanských a politických práv a argumentuje tím, že nikomu nevadilo, když Zdeněk Ondráček (a jeho kolegové s podobnou minulostí) sloužil v polistopadových bezpečnostních sborech a získal dokonce bezpečnostní prověrku.
JUDr., PhDr., Zdeněk Ondráček, Ph.D. je objektivně vysoce kvalifikovaným a vzdělaným odborníkem na bezpečnostní problematiku a za normálních okolností by jeho kandidaturu do čela parlamentní komise pro kontrolu GIBS nikdo nezpochybňoval. Je tady však to jeho vystoupení s obuškem. Ano, po dvaceti letech se podle trestního zákoníku promlčí i vražda. Tady však nejde o odpovědnost trestní, ale mravní.
Pana poslance jsem požádal o odpověď na otázku, zda se na dané téma veřejně vyjádřil a jak. Neodpověděl. Ze zdrojů, které jsou veřejně k dispozici vyplývá, že věc pokládá v intencích výše zmíněného komentáře za uzavřenou, jakoby ani nebyla součástí jeho života. Vyjadřovat se nemíní. Ta krátká epizoda, na niž by měli všichni zapomenout, však součástí jeho života je a jeho osobní reflexe této staré záležitosti jej mravně diskvalifikuje.
Nebylo by tomu tak, kdyby veřejně řekl „bylo mi dvacet, doba, prostředí a soudruzi mne bohužel ovlivnili natolik, že jsem se projevil jako bezduchá mlátička – dnes se za to stydím.“. Většina veřejnosti by to pravděpodobně akceptovala. Takové vyjádření pana poslance jsem ale nenašel, takže předpokládám, že v tomto smyslu se nikdy nevyjádřil. A zjevně se nestydí a nemá potřebu se omlouvat.
Zdeněk Ondráček byl zvolen hlasy voličů KSČM, ve sněmovně sedí legitimně. To ale neznamená, že podstatně větší skupina voličů i jiných občanů nemá s jeho pozicí, která má být posílena výkonem funkce, jež se v souvislosti s jeho nestydatostí jeví jako velmi problematická, potíž.
Jan Schneider má pravdu v tom, že stejný vztah ke své minulosti má spousta jiných lidí, kteří si nepřipouštějí nakolik kachní mají žaludek a jsou dnes na nejrůznějších pozicích. Ondráček se tak může pasovat do role oběti mediální štvanice. Proč já ano a jiní ne?
Tady však nejde o jiné, ale o vás, pane poslanče. Račte vědět, co je to svědomí?
Ilustrační obrázek: Autor – By Aktron, CC BY 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=10409221