Novinář Karel Růžička se obšírně zamyslel nad významem letošních prezidentských voleb pro další budoucnost české demokracie a České republiky. O co všechno tu běží?

Podružnosti zásadním faktorem

Česká politická, resp. voličská krajina před finální bitvou druhé přímé volby prezidenta je děsivou, hororovou krajinou. To, že se střetávají racionalita a emoce, inteligence a morálka, pravdy a lži, ideje a iluze je samozřejmé, ale jak se mohou v natolik důležité otázce rovnocenně střetávat podstatné a vedlejší, obsah a forma? Jaká je budoucnost národa, když dochází na poli politické volby k vyrovnanému souboji přirozeného života a manipulativních obrazů?

Není to přitom černobíle rozděleno na dobrého/zlého Miloše Zemana a zlého/dobrého Jiřího Drahoše. Nejde totiž jen o duel těchto dvou, jde o stav politického, společenského myšlení obyvatel této země včetně, či spíše zejména jejich politické „reprezentace“ a médií. To, co dnes sledujeme a čeho jsme účastni skrze souboj Drahoš – Zeman, mělo včera a může mít zítra podobu boje o celistvost republiky, privatizaci, radar, penzijní systém, lithium, daně a daňové ráje, zdravotnické poplatky, členství v EU a NATO, Romy, uprchlíky a migranty, uhelné limity, územní plány, vzdělávání, kulturu… Jednou je to viděno ostřeji, podruhé zamlženěji, ale postupně je tento vztah stále více odkrýván a jeho jádro je víc a víc zřetelnější.

Jak vypadá darebák?

Přehled faktorů, dle nichž se voliči rozhodují pro toho či onoho kandidáta, je tristní snůškou pár důležitých věcí a záplavou podružností. Až příliš velké množství voličů na sebe prozrazuje, že vůbec netuší, o co v politickém rozhodování o osudu nikoli Horních Kotěhůlek, nýbrž České republiky, kráčí. Jaké vlastnosti má mít politik rozhodující o zásadním směřování státu s dopady na každého z nás. Je sice pravda, že v ČR je symbolické vnímání prezidenta vyšší, než je jeho skutečná, reálná politická síla, takže to, kdo na Hradě bude, není fatální, protože to vyrovnává premiér, vláda a parlament. Prezident ale má v určitých momentech značnou moc doma a roli vůči zahraničí.

To, co je klíčové, o co jde ve volbě prezidenta, je další směřování ČR: bude dále propadat na periferii, do pozice politické, ekonomické, sociální a kulturní kolonie, vykořisťovaného a vydíratelného vazala? Nebo se pokusí o zvrat, o znovunabytí hospodářské síly a odolnosti, o dohánění sociální úrovně vyspělých států, o důstojnou, váženou roli v unijním, evropském a světovém společenství, o svobodnější a suverénnější rozhodování o svém osudu? Budeme zemí míru, bezpečnosti, spravedlnosti, humanity, zemí ekonomického, sociálního, vzdělanostního, kulturního rozvoje a politického vzestupu, státem vzájemně výhodných zahraničních vztahů, stojícím pevně na pozicích míru, snižování napětí, mezinárodního práva, spravedlnosti, solidarity, jednoho metru na činy a události, zemí diplomatických komunikačních, kulturních a obchodních mostů?

Na to nemusí být prezident maratoncem, abstinentem, přeborníkem v modelingu či Oldřichem Novým. Neměl by ovšem asi být více fyzicky nemohoucí než F. D. Roosevelt, neměl by popíjet a kouřit víc než W. Churchill, mohl by mít řidší obočí než L. I. Brežněv a neměl by napodobovat B. Clintona více než jen slovníkem. Je smutné, že statisíce českých sportovních fanoušků hodnotí své idoly výhradně podle výkonů odvedených na hřišti, dle gólů, bodů a vteřin. Nic jiného z jejich žití je nezajímá a nezviklá v jejich fandovství, avšak v případě politiků je zajímá více to, co jedí a pijí, jak chodí, jak mluví, kam jezdí. Méně je již zajímá to, co říkají, co pro vlast učinili, co dojednali, co kde podepsali. Miliónům českých voličů uniká, že než primitivní zloději a násilníci jsou jim daleko více nebezpečnější uhlazení elegáni, leč ve skutečnosti podvodníci, nelítostní finančníci, tunelářští podnikatelé, demagogičtí politici, cyničtí manipulátoři, váleční štváči. Ve značkovém oblečení, s decentním či řádivým motýlkem, vybraným vystupováním, bezvadnou mluvou, thymolinovým úsměvem, svaly z fitneska balamutí v několika světových jazycích, vykořisťují na mzdách, okrádají na poplatcích, drtí exekucemi, šidí na kvalitě a také třeba korumpují dary, milenkami a posty v nadnárodních institucích, vydírají státy skrze státní dluhy a hrozby přesunů výrob a neinvestování, zastrašují sankcemi a někdy dojde i na „obranu lidských práv“.

Ano, Jiří Drahoš nepochybně vypadá prezidentštěji než Miloš Zeman – brýle mu ještě více dodaly k důstojnému a důvěryhodnému zjevu – leč od politického reprezentanta nežádáme taneční variace na červeném koberci, nýbrž promyšlenou, cílevědomou, nezlomnou obranu či prosazování národních potřeb a zájmů. Úsměvům na tiskových konferencích předcházejí často dlouhá, drsná, nelítostná jednání takřka bez pravidel, poněvadž nejde o akademické hledání pravdy, ale o zájmy. A až příliš mnoho politiků si myslí, že může vyhrát jen tehdy, když druhý prohraje. Hlas se Vám přitom může zatřást, ale jen rozhorlením pro věc, nikoli strachem, ať už z agresivního partnera nebo z davu na ulici.

Být či nebýt věšákem na věnce?

Jiří Drahoš by nepochybně kráčel velmi důstojně s věnci k památníkům vojáků padlých na „mírových misích“. Tvářil by se náležitě zasmušile a vydával patetická prohlášení o trvalém odkazu jejich lidských obětech. Miloš Zeman proto, že není vzorový věšák na věnce, raději navštěvuje představitele i navzájem soupeřících států, aby přispěl k udržení vzájemné komunikace a diplomatických kontaktů, aby mírnil napětí a vzájemnou nedůvěru, aby tak co nejvíce oddaloval či hatil zmíněné „mírové mise“ s padlými vojáky a civilisty. Miloš Zeman za přičinlivé účasti řady tuzemských politiků a novinářů sice rozděluje českou společnost, takže to může být často na nervy, ale v mezinárodních vztazích vystupuje více jako propojující činitel, který lidské oběti pompézně neuctívá na hřbitovech, ale předchází jim cílenou diplomacií na poli mírové politiky a obchodních styků.

Zemanova odolnost a vytrvalost

V této souvislosti vystupují dva důležité rysy Zemanovy povahy a politiky. Prvním je odolnost vůči politickým a mediálním tlakům, nepodlehnutí politikům ani davům. Přerůstá sice občas do přezíravého až opovržlivého postoje vůči novinářům a jiným oponentům, ale schopnost nepodlehnout i nevybíravým osobním útokům, v případě Zemana dokonce mnohaletým, je pozitivní vlastností politika a pro státníka naprosto nezbytnou. Druhou zásadní Zemanovou vlastností je vytrvalost, cílevědomost, byť někdy u něho – v důsledku někdejšího neúspěchu v prezidentských volbách – nabývá podoby pomstychtivosti vůči části bývalých spolustraníků. Vytrvat, odolat nejen síle tsunami, ale i času tiché vody, je další nutnou výbavou politika, natož státníka, aby zrealizoval své vize (má-li nějaké).

Jak je na tom s těmito vlastnostmi Jiří Drahoš, netušíme. Argumentoval svými vyjednáváními s ministry ohledně rozpočtu Akademie věd ČR. To, jak úspěšně, by zhodnotili pracovníci AV. Fakt, že stesky na financování vědy, výzkumu a vývoje přetrvaly i do nástupu Sobotkovy vlády, napovídá, že proti Miroslavu Kalouskovi co by financmajstrovi pravicových vlád asi moc úspěšný nebyl. Jak může být Drahoš potom úspěšný ve vyjednávání na unijní úrovni, byť i J.-C- Juncker si rád dá stopečku stejně jako M. Kalousek?

Drahošova demokracie, svoboda a čestnost

Z toho, co Jiří Drahoš zatím směrem k reálné politice prohlásil, toho moc usoudit nelze, ovšem pár záchytných bodů nalezneme. Hlásí se k ideálům listopadu 1989, ke svobodě a demokracii. Vymezovat se tak vůči někomu, kdo je jednou z tváří „sametové revoluce“, kdo ji předcházel pověstným článkem v T-magazínu, kdo hovořil k davům na Letné (byť demagogicky a s nepálskou mystifikací) – to je odvážné, pokud to není drzé či nesoudné. Navíc, Zeman náleží k těm, kteří ve vrcholové politice zažili převádění zmíněných ideálů v reálný život. Ví své, viz třeba krach akce „Čisté ruce“. Ovšem všimnout si problémů s uskutečňováním ideálů si mohl určitě za uplynulých 28 let i Drahoš, tudíž pokud se ohání ideály listopadu, mělo by to být s kritickou reflexí, jak je nikoliv formálně, ale reálně naplňovat, a ne se spokojit s hesly úrovně zanícených středoškoláků.

Třeba je to však drobet jinak. Jak jsme si totiž mohli všimnout, Drahoš se v duchu těchto ideálů označuje za demokrata – ovšem vypsat referendum o členství v EU se brání. Na rozdíl od Zemana, který stejně jako on je příznivcem Unie, ale hlasu lidu se nebrání, referendum by vypsal a vedl by argumentaci za členství.

Drahoš „listopadově“ hájí rovněž svobodu – úkosem (do nemalé míry opodstatněně) hledí na Rusko a Čínu, ale zavírá oči před Saúdskou Arábií, Jemenem, americkou okupací řady států, cenzurováním internetu. Jako by se svými životními zkušenostmi netušil, že v kapitalismu jedinou svobodou, za níž buržoazie opravdu bojuje, je svoboda vykořisťovat. Také vytýká Zemanovi jednání s Ruskem a Čínou, byť se tam střídají Merkelová, Macron, Trump a další protagonisté EU a NATO, jichž je Drahoš pevným zastáncem. Jednají tam (podobně jako Zeman) především o kšeftech, ne o lidských právech. Ta jsou na okraji jejich zájmu i u nich doma, natož v Číně či jinde ve světě. Bude si tedy případný prezident Drahoš sám rozhodovat o tom, s kým chce jednat, kde se stavět za české zájmy, nebo bude čekat v zástupu vazalů na povolení velmocí?

Další ze zásad, kterou Jiří Drahoš ctí, je, že smlouvy třeba plnit. Sdělil to ohledně tzv. církevních restitucí. Mají se ale plnit i smlouvy nemravné, nespravedlivé, podvodné, vynucené, stojící ne na faktech a pravdě, ale na ideologii a lžích? Plnil by Drahoš i Mnichovskou dohodu? Byl by Drahoš Benešem či Háchou? Naplnil by s náležitě reprezentativním výrazem německé požadavky na přesídlení či likvidaci českého národa, jen když by to mělo smluvní základ? S Drahošem nutno předpokládat, že smlouvy CETA, TTIP, ACTA a podobné by měly zelenou – vždyť jsou to unijní smlouvy. Na revizi tzv. církevních restitucí proto s Drahošem třeba zapomenout. Jsou přece smluvně ošetřeny… Že šlo ze strany někdejší státocírkve o nemravné zcizení toho, co měla od císařství, resp. od československé republiky jen ve správě, to Drahoše netrápí. A trápit ani nemůže, protože stratégem jeho kampaně je církevní historik a stranami, které jeho kandidaturu podporují, jsou právě ty, jež zpunktovaly zmíněné křivé narovnání vztahů s církvemi.

Ještě jeden moment stojí za povšimnutí. Paní Eva Drahošová se před pardubickými příznivci plna radosti neudržela a prozradila sladké tajemství, že Česká televize jejímu manželovi fandí, avšak nesmí to dát najevo. Pragmatický politik by zasténal, že takové věci se veřejně neříkají, byť v tomto případě šlo jen o potvrzení všeobecného mínění. Pokud by tuto náklonnost projevovalo soukromé médium, je tato neobjektivita jeho vizitkou. Kráčí však o veřejnoprávní televizi, která má být objektivní, vyvážená. Čestný politik by takový postoj veřejnoprávního média odmítl. Které body jsou cennější: ty, které vám uhraje neobjektivní ČT, nebo ty, které získáte svojí férovostí?

Zeman – muž s mouchami

Zeman má rovněž své mouchy. I masařky. Tudíž je jen dobře, že za pět let ho lidé už volit nebudou moci či muset (protože nebudou vidět jiného zbytí). Selháním jeho analytických schopností je jeho nevraživost k novinářům kvůli jejich údajné hlouposti. Jednak podle konfliktu s několika žurnalisty nelze hodnotit celý novinářský stav. Jednak příčinou střetů nemusela být vždy jen hloupost nebo nevzdělanost, ale třeba zaslepenost či útok prodejných pisálků. Svoji kritiku by proto měl Zeman více zaměřit ne proti hlouposti – někomu prostě není osudem dáno – ale proti úmyslné zlé vůli. Hlupáci nejsou tak nebezpeční jako zaslepenci, fanatici, korupčníci. Ti jsou s to spřádat složité intriky, manipulace, sítě polopravd a uvěřitelných lží, tedy konstrukce nesouměřitelné s jednorázovými přešlapy hlupáků, na něž stačí vtipný bonmot.

Druhým selháním, intelektuálním a, žel, i mravním, je Zemanův postoj k migraci. Nerozlišuje osud uprchlíků z míst válečných či živelních pohrom od zájmů ekonomických migrantů. Nerozlišuje muslimy a islamisty, ač jeho někdejší zahraničněpolitický poradce Hynek Kmoníček ho upozorňoval, že všichni muslimové nejsou teroristé. Přitom Zeman občas umí rozlišit ekonomické migranty podle zdrojové země a je si vědom nutnosti řešit příčiny migrace v místě původu. Jeho heslo posledních dnů – stop migrantům a Drahošovi – je svou povrchností a agresivitou nehodné Zemanova potenciálu. Patrně již slábne, přitom spoluzodpovědnost za bombardování Jugoslávie, její rozvrat a migraci jejích obyvatel by měla Zemana už do smrti varovat před nenávistnými postoji. Ani on tudíž nedosahuje kvalit Masarykových, jenž se ve jménu pravdy postavil proti většině společnosti a nejpřednějším autoritám, včetně Františka Palackého.

Politika pro zítřek a ze včerejška

Přesto však má Miloš Zeman před Jiřím Drahošem pár rozhodujících kladů. Jako letitý prognostik vidí příchod čínské epochy a ústup epochy USA. „Výměny stráží“ se Zeman asi nedožije, ale je velmi pravděpodobné, že mu je jasné, jak vhodné je navázat s nastupující supervelmocí partnerské vztahy tehdy, když si jich ještě cení. Až budou Číňané na koni, nebudeme pro ně už tak zajímaví, ovšem jejich starší partneři ještě dlouho budou těžit ze setrvačnosti ducha vztahů „z mládí“. S Drahošem, jak plyne z jeho vztahu k EU a NATO a vedoucím zemím obou uskupení, by nás čekalo čekání za USA, Německem, Francii na drobky z jejich obchodního hodokvasu s Čínou, Ruskem, Indií aj. Postoj Drahoše, jakož i celé skvadry, která poklonkuje tu z blbosti, jindy z prodejnosti tu jedné, ondy druhé řiti, by nás přišel vskutku draho. V tomto je Zeman, ač starší, mužem budoucnosti, zatímco Drahoš mužem minulosti.

Dosud všichni českoslovenští a čeští prezidenti měli za sebou politické strany (někteří své strany přímo zakládali, postavili nebo zásadně formovali) nebo disponovali početným zázemím mezi politiky a nebo se mohli opřít o značný kredit mezi občany. Drahoš by byl prvním, který by nemohl při prosazování svých názorů postavit v parlamentní mlýnici svoji stranu. On nemá žádnou stranu, naopak strany mají jeho. Zbyl jim po 1. kole. Co by asi tak mohl Drahoš na jednáních se zahraničními partnery nebo i na setkáních s prostými domácími občany slíbit prosadit, když bude prezidentem bez parlamentního vojska? Stěží něco více, než natažení červeného koberce nebo milost nějakému hříšníkovi zkroucenému osudem. Naopak Zeman má své příznivce hned v několika parlamentních stranách a nejde o vlažné a vypočítavé vazby, nýbrž o vztahy vytvořené a prověřené v politickém klání. Zeman je pro ně váženou autoritou, díky čemu dovede v parlamentu přivodit oponentům těžké chvilky. Drahoš takové páky nemá. Není zemanovským partajním dubiskem, na němž vyrostly desítky politiků (ČSSD, SPO), je jen fíkovým listem v barvách čtveřice pravicových partají, který má krýt zájmy mocenských kruhů v pozadí.

Drahoš – nepopsaný list

Pro velké množství voličů je klíčem k výběru prezidenta dosavadní naprostá Drahošova absence v politice. Zcela opodstatněně odmítají dát hlas někomu jen na základě proslovů a rozhovorů, bez znalosti chování při reálném politickém rozhodování. Chemik Drahoš je zatím nepoužitý lakmusový papírek.

Co je důvodem, že seriózní vědec nevstoupil do politiky prostřednictvím třeba senátorského postu, ale hned atakuje křeslo nejvyšší? Ano, v české politické tradici mají univerzitní profesoři výsostné místo, počínaje Janem Husem přes Jana Amose Komenského po Tomáše Garrigue Masaryka, Zdeňka Nejedlého a Václava Klause. Ovšem není profesor jako profesor. Za Masarykem v okamžiku, kdy usedal na křeslo prezidenta, byly spory o rukopisy, hilsneriáda, práce na Ottově slovníku naučném, obrana Srbů a Chorvatů proti intrice císařské moci, založení Pokrokové strany, poslancování v Říšské radě atd. Za Jiřím Drahošem je několikanásobné vyjednávání rozpočtu AV a podpis pod výzvou Vědci proti strachu a lhostejnosti. Obojí bez větší odezvy mezi širokou veřejností, ač výzvu mířenou na protiimigrační vášně média zaznamenala. V případě Drahoše ji možná lze i považovat za odstartování mediálního „prefabrikátu“, kterým manipulátoři veřejného mínění testují uvedení možného budoucího propagandistického nosiče, na který v případě kladné odezvy pak navěšují jako na vánoční stromeček jednotlivé prvky manipulace, aby ovlivnitelné části veřejnosti podsouvali žádoucí názory.

O co méně významných politických skutků je za Drahošem, o to více jsou významnější lidé za ním. Velmi výmluvná je účast Petra Koláře v širším okruhu jeho poradců. Vzít si politického a válečnického jestřába a rusofoba – to se to bude česká a evropská společnost spojovat. Mečem a krví se bude okrajovat, aby zůstalo jednotné jádro.

Budoucnost lakmusového proužku se vybarví hned po volbách. Pokud Drahoš neuspěje, dojde na Nerudu: Kam s ním? Myslí si snad někdo, že bude lídrem malé čtyřky, která ho nyní tak preferuje? Na to mají tyto partaje jiné kosy. Během pár minut se stane politickou veteší. Možná po něm někdo sáhne v senátních volbách, aby využil již vytvořené popularity. Může tam odvést solidní práci, překvapit může jen pozitivně.

Čemu brání Zeman?

Možná to bylo jinak, leč pachuť z toho, že někdo se jako nepopsaný list domáhá voličské přízně při volbě funkce nejvyšší, přetrvává. Před pěti lety ti, kteří dnes preferují Drahoše, nasadili Karla Schwanzerberga, prezidentského kancléře, senátora, ministra, nyní vytáhli politický no name. Co spojuje tak rozdílné přístupy? Že po roli neznámého rytíře skočí mladý ambiciózní muž, že to zkusí protřelý diplomat, zkušení podnikatelé – to lze pochopit, ale co k tomu vedlo váženého přírodovědce? Ne žvanivého politologa, politického geografa a podobné borce povídavých oborů, ale vědce od zkumavek, kyselin, zásad, od přírodních zákonů, souvislostí, příčin a následků, které platí bez ohledu na ideologické přesvědčení. Drahoš má dost životních zkušeností, aby zvážil, zda takováto jeho premiantská kandidatura podpořená mocnými kruhy v pozadí, není nějaká habaďůra. Aby rozmýšlel nad tím, co jeho zákulisní partneři sledují, když neoslovili nějakého z politiků se známou minulostí a ověřených vlastností, a přitom jde o prezidentské volby, nikoli o pokračování příběhu zahradníka Chaucey Gardinera ze Sellersova filmu Byl jsem při tom.

A není to jen otázka pro Jiřího Drahoše, nýbrž pro všechny občany ČR. Čemu Miloš Zeman ve funkci českého prezidenta brání, že je proti němu vedeno tak masívní tažení? Že propagandistické manévry zorganizované proti němu při první přímé prezidentské volbě neustaly celých pět let, že k útokům naň byla využita každá, byť sebemenší záminka a tažení vyvrcholilo nasazením zajíce v pytli. Když zastával premiérský post, tak taková nenávist jej neprovázela. Co se změnilo během tuctu let mezi jeho vládním a prezidentským angažmá? Tehdy privatizoval české banky, zval do ČR nadnárodní korporace k výstavbě provozů, podporoval NATO a EU včetně bombardování Srbska, horoval za euro. Dnes už je vůči euru opatrnější, jeho zápal pro zahraniční vlastníky tuzemských bank a montoven opadl a naopak se opovažuje cestovat do Ruska a Číny a zametat cestu českým podnikatelům, připouští referendum o EU (ale vystupuje za členství), kritizuje migrační politiku Unie, zmiňuje národní zájmy atd. Čímpak si asi nadělal nepřátele? Jakou inteligenci či morálku mají ti zdejší občané, kteří ekonomické a politické jádro útoků na Zemana nevidí nebo zamlčují či dezinterpretují?

Produkt z propagandistických křivulí

Jiří Drahoš je produktem P. R. agentur a médií (včetně, žel, i veřejnoprávních) plnících zakázku kohosi v pozadí. Brilantním produktem jejich laboratoří na manipulaci veřejného mínění, protože tento virtuální politik má velkou šanci uspět proti léta známému reálnému politikovi. Iluze, představy, domněnky, přání, sny porážejí realitu, fakta, výsledky konkrétního politika, který rozhodně není vyloženě negativní – kdy by to bylo pochopitelné, ale naopak je přijatelný pro zhruba polovinu volící populace. Tady už nejde o zdvojnásobení prodeje pracího prášku, pemprsek či sirupu proti kašli, kráčí o volbu nejvyššího představitele státu. Rozsah a hloubka účinku propagandy, která se místo někdejších stranických školení a brožurek chopila komplexního přístupu, je famózní.

Nejviditelnější je sice přímo reklamní působení médií ve zpravodajství a publicistice, ale, obávám se, prostor k tak účinnému dopadu vytváří zejména rodinné a školské prostředí a pak veřejná správa svým konáním. To, co se děje v rodinách, je věc rodičů, avšak to, kam dospěl výchovno-vzdělávací proces na školách, je věcí celé společnosti. Stejně tak to, jak působí veřejná správa, její orgány, úřady, podniky, armáda, policie, justice, nemocnice, veřejnoprávní média atd., politici, ředitelé, úředníci, novináři… Nejsystematičtější změnu kvality společenského vědomí lze činit na půdě škol, další možnosti jsou aktivity občanské komunity. Na školách už kdosi koná desítky let, občané tam moc nedohlédnou, ale občanská společnost je jiný oříšek.

Zákruty výchovno-vzdělávacího působení

Výchovno-vzdělávací proces nebyl kvalitní ani před rokem 1989. Kdyby tomu tak bylo, vyvíjel by se tehdejší režim jinak. Nějaké pozitivní kvality však měl, takže právě proto lidé vládu pokryteckých sobeckých pupíků přiživujících se na levicové rétorice svrhli. Ovšem i negativ měl dost, neboť tak učinili až ve chvíli, kdy režim přistoupil k sebereflexi a svítala naděje na zlepšení. Jsme ale už jinde. Termín výchovno-vzdělávací proces se na školách již nepoužívá. To neznamená, že by se děti a mládež na školách nevychovávaly – toho se nikdy nikde nevyvarujete od mládí po stáří – a dokonce i nějaké vzdělávání se tam odehrává. Otázka je: Jaká výchova, jaké vzdělávání?

Polistopadové školství se neslo pod heslem konec biflování, ať žije tvořivost. Ono je ovšem třeba mít v hlavě jak spoustu dat, tak schopnost tvořit. Vařit jen z vody nikam nevede. Tvořivě můžete stavět až na něčem. Tvořivě se můžete mazlit s češtinou, ovšem raději až po matuře a nejlépe pod jmény jako Čapek, Nezval, Hrubín. Tvořivě měnit fyzikální zákony může zkoušet jen ten, kdo je padlý na hlavu. Tvořivost v hodinách chemie může se změnit v bořivost. Tvořit si vlastní matematiku, kde 1+1=3? Ano, ale až na akademii. Tvořivě nelze přistupovat ani k dějepisu, že by jako třeba byl Hitler lidumil – to také můžete až v dospělosti na k tomu určených ústavech. Tvořivě měnit zeměpis? To musíte – jste-li dobrodružnější – mezi vojáky, ti více vypečení musejí zamířit mezi politiky. Biflování skutečně není na místě, není nutno znát přesně všechna data, letopočty atd., ale je záhodno vědět, že existují, znát alespoň posloupnosti a vědět, kde jsou uloženy přesné údaje.

Jde o kvalitu myšlení

Člověk prý 85 % informací získává zrakem, ovšem musíte je v mozku zpracovat. To je ovšem rachota dělat si vlastní závěry. Není snazší v rámci zbylých 15 % pojmout sluchem názory kohosi, kdo už informace zpracoval? Až příliš mnoho lidí dá na povídačky kamarádů, kolegů, herců, novinářů a politiků, než by sami pohnuli rozumem. Život je přeci tak krátký, tak proč se oň ještě obírat tvorbou vlastních názorů.

Nejde totiž jen o data, termíny, poučky, zákony, definice. Jde o schopnost myslet. Shromážděné informace třídit, kategorizovat, dávat do kontextu, hodnotit. Hledat a zvažovat alternativy. Domýšlet procesy, vývoj, následky rozhodnutí. Hledat, určovat, rozeznávat příčiny a následky, logiku světa a jeho proměn. Na základě poznání příčin a následků pak rozlišovat podstatné a vedlejší, obsah a formu. Vystavět z toho nový celek při zapojení etického rozměru, pořadí hodnot, potřeb, zájmů, svého místa ve společnosti a přírodě. A to, zdá se mi, české školy nyní žáky a studenty neučí. Absolventi nemají ani fundament údajů, ani povědomí, že někde nějaké vhodné údaje jsou, ani nemají schopnost logicky myslet. Znovu a znovu tvořivě objevují kolo, vynalézají koloběžku, papiňák, možná zvládnou parní stroj a parní lokomotivu. To v technice. Co však zvládnou ve společenských vědách? Kdy objeví existenci potřeb, zájmů, kdy zjistí, že nejsou jen třídy školní, ale také společenské? Neuvíznou svojí politickou vyspělostí někde v 1. polovině 19. století? To by se někomu i hodilo.

Vědět znamená mít moc (znát své slabiny), mít svobodu (poznat hranice). Mocichtiví zpátečníci proto kdysi brojili proti šíření lidské gramotnosti. Když prohráli, vytáhli proti informovanosti lidí cenzuru. Když zase prohráli, snaží se deformovat a ovládnout lidské myšlení.

Ztratí-li lidé schopnost myslet, nerozlišují-li příčiny a následky, podstatné a vedlejší, obsah a formu, obchází zemi děs, horor blbosti. Hlouposti i nemorálnosti, nekorigovatelných emocí. Optimální mix kladů a záporů se narušuje, kvantita extrémních poloh mění kvalitu celku, následuje negace původního a společenský karambol.

Vědět znamená mít moc, svobodu a zodpovědnost

Prezidentské volby v České republice v roce 2018 jsou vážným varováním pro každého, kdo se cítí občanem demokratického státu. Skryté mocenské skupiny vyslaly do boje s reálnými politiky Zemanem a Topolánkem i „politické hologramy“ – a aspirují na vítězství. Vedle tradičních otázek o budoucím charakteru a směřování naší republiky spojených s obsazením funkce prezidenta jde o víkendu i o samu povahu demokracie v naši zemi. Budou si zdejší obyvatelé i nadále tvořit svůj politický názor sami, nebo jim bude tvořen v propagandistických dílnách a distribuován skrze rozličná korporátní a, žel, i veřejnoprávní média, a to za využití škol a dalších veřejnosprávních subjektů k přípravě jejich „myšlení“?

Nechť už vyhraje kdokoli, čeká české občany v dalších letech nejen nástup umělé robotické inteligence, ale i umělé lidské hlouposti, a to v podobě degenerovaného myšlení a jemu podsunutých politických názorů nevyjadřujících ani objektivní ani subjektivní potřeby a zájmy nositele, nýbrž zájmy korporátních lídrů zprostředkovaných zákulisními propagandistickými manipulátory. Nebezpečný není Jiří Drahoš, nýbrž korporátní kruhy za ním. Kruhy globální geopolitiky, unijní kolonizace střední, východní a jižní Evropy, českého vazalství (ať již ideového či koupeného), kruhy tuzemského tunelování veřejných prostředků, vykořisťování pracovních sil, balamucení občanů. Parta známá z bojů o radar, penzijní reformu, školné, zdravotnické poplatky, daně, EET, průjezdy cizích vojsk, CETA, sankce, lithium…

A Miloš Zeman? Kdyby byl králem, měl by pět let na to si vychovat z některého z potomků následovníka, aby jeho dílo nepřišlo vniveč zakrátko po jeho smrti jako u dávných osvícených panovníků. Prezident republiky však nemůže pro předání své politické štafety spoléhat na syny a dcery, může se ale opřít o jiné své „děti“ – o občany. Je tudíž pouze na Miloši Zemanovi, zda bude chtít něco předat a zda si pro ten účel najde spoluobčany. A je pouze na českých občanech, zda chtějí hledat a zda najdou ve spletité struktuře prvků, souvislostí a procesů ty podstatné, aby změnili obsah svého bytí. Nyní stojí před volbou, zda volit či nevolit zajíce v pytli. Pokud se občané nezaktivizují, pokud se levice neprobere, budeme za pět let všichni v pytli.

Ilustrační obrázek: Autor – Ronnie Macdonald from Chelmsford and Largs, United Kingdom – Prague Castle 03, CC BY 2.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=57227076