Veronika Sušová-Salminen shrnuje, co víme o kremelském seznamu Trumpovy administrativy, který sice vypadá bezzubě, ale k zlepšení vztahů mezi oběma jadernými velmocemi nepřispěje.
Propojení mezi politikou, ekonomikou a geopolitikou je v dnešní době stále zřetelnější. Sankce, které zavádějí západní země proti konkurentům v jiných regionech světa, jsou nyní na vzestupu jako nástroj zahraniční politiky. Velmi lehce se dá všimnout toho, že mapa sankcí je často omezená na Západ (většinou USA+EU+Japonsko+Austrálie) a že sankce jsou výrazným příkladem toho, jak politika reguluje a zasahuje do ekonomiky. Žádný volný trh, ale politicky vytvořené bariéry, které nedbají na zisk na prvním místě, nýbrž jsou součásti hospodářského válčení. Cílem je trestat a dosáhnout požadované korekce jednání strany, na které byly sankce uvaleny.
Americké ministerstvo financí včera zveřejnilo tzv. kremelský seznam, který pojmenovává konkrétní osoby, které by mohly být zahrnuty do sankčních omezení USA. Jinak řečeno, nejde o sankční seznam. Jeho vznik byl požadován právní normou s názvem CAATSA, která definuje sankční kroky vůči třem americkým protivníkům (adversaries): Íránu, Rusku a Severní Koreji. Jedná se o labyrint právních klausulí a dalších dodatků, který definuje rozsah a oblasti sankcí. Pokud labyrint projdete, je zřejmé, že celá část, která se týká Ruska mapuje příběh, který začíná na Ukrajině, pokračuje v Sýrii a končí údajnými kyber-útoky Ruska na americký volební proces. Nemělo by nám ujít to, co sama CAATSA prozrazuje poměrně jasně: jedná se tu o čelení vlivu Ruska v Evropě a v Eurasii čili o klasickou velmocenskou hru o vliv. Ta má samozřejmě různé projevy – jedním z nich jsou projevy kulturní války, boje o legitimitu a reputaci a podobně. Někteří bohužel vidí jenom tuto stránku (boj o hodnoty), která je nicméně sekundární.
Nový seznam stojí na principu „name and shame“ (pojmenuj a zostuď), jak to celkem přesně nazvala například CNN. O reputaci a nejistou tu jde především. Jenže tím to zhruba končí. Je evidentní, že stojí na principu „telefonního seznamu“, který jenom dostál požadavku amerického Kongresu, ale zároveň se stal projevem nechuti Donalda Trumpa k novým sankcím, které Kongres prosadil proti jeho vůli. Základní logika seznamu, nebo aspoň jeho veřejné části, je jasná: vlk se nažral a koza zůstala celá. Otázkou je, na jak dlouho, protože administrativa už oznámila práci nad dalšími sankcemi proti Rusku.
V seznamu jsou kromě celé vlády, celého kremelského aparátu a více než 90 ruských milionářů některá jména, nad kterými podle ruských médií zůstal stát rozum. Například není jasné, proč je na seznamu potenciální osoby pod sankcemi USA (zde se to týká zablokování majetku v USA a zákaz vstupu do USA) jeden z nejinovativnějších ruských mozků Jurij Milner, člověk, který spolupracuje například s Markem Zuckerbergem a investoval do Twitteru nebo aplikace Whatsapp.
Tato nelogičnost a zároveň mechaničnost seznamu neznamená, že o nic nejde. Další americké sankce znamenají pro ruské společnosti i ekonomiku značná rizika – a Kongres i vláda už projevily zájem o to sankce proti Rusku posílit. Je jasné, že tu jde o zvýšení tlaku na Rusko umenšením jeho hospodářského manévrovacího prostoru v rámci světové ekonomiky.
Rizika plynoucí z dalších sankcí USA se projevovala už delší dobu především s ohledem na jejich posílení či rozšíření: například nervozitou investorů v Rusku, jak napsal list Kommersant v prosinci 2017. Z hlediska investic nebyl minulý rok pro zemi úspěšný. A nyní je tu také rozšíření sankcí na jeden z pilířů ruské ekonomiky, kterým je zbrojní průmysl a ruské exporty v této oblasti. Tady se jejich dopady dotknou ruských zákazníků, například v Indii nebo Vietnamu a Alžíru. Dále se potenciálně dotknou i Saúdské Arábie a Kataru jako zákazníků Ruska či komerčních přepravců. Nervozita panuje kolem ruských dluhopisů, které by se mohly stát terčem sankcí USA v budoucnosti. Jednalo by se o to, že by americké nemohly investovat do ruského státního dluhu, což by se provilo na kurzu valut a na poptávce a ceně ruských aktiv.
Poslední vývoj stále nesměruje ke zlepšení americko-ruských vztahů, které by bylo dobrou zprávou pro světovou stabilitu a bezpečnost. V americké politice se z Ruska stal otevřený „protivník“, kterého už tak definovala i americká bezpečnostní strategie. Rusko zatím svoji politiku pod tlakem sankcí ale nekorigovalo: Krym je de facto pod kontrolou Ruské federace, východoukrajinský konflikt je u ledu, v Sýrii Rusko pokračuje v politice, která stojí proti představám USA a má k tomu podporu dvou dalších regionálních partnerů Turecka a Íránu. A Írán se pod hledáček USA kvůli svojí politice na Blízkém východě už dostal. V USA začíná další kolo vnitropolitického boje o politiku vůči Rusku, která se stala nástrojem k tomu, jak krotit Donalda Trumpa. Ovšem, kombinace Trumpa s jeho chaotickým přístupem a amerického establishmentu s jeho představou, že vztahy s Ruskem jsou hra s nulovým součtem, je vskutku hrozivým obrázkem, kam až to současné Spojené státy dopracovaly jako společnost.
Poučení je zatím docela prosté a asi nikoho moc nepřekvapí: obě země – Spojené státy a Rusko – jsou uvězněny v pavučině velmocenského soupeření v Evropě a v Eurasii. Je to běh na velmi dlouhou trať, pro který už nemá startovní rovinka příčin a následků valný význam; žije si sám sebou. Součástí tohoto soupeření je hospodářská válka vedená prostřednictvím sankcí, které využívají globálních vzájemných závislostí a regulují volný trh a soutěž. Jednoduše: politické regulace hospodářství nejsou tak nelegitimní, jak se tvrdí. Nic se ale neobejde bez následků, i když je tu pořád jedna dobrá zpráva: válka hospodářská není válkou klasickou. Jednou z reakcí na tento vývoj je nový, deglobalizační důraz na soběstačnost, které se dnes přezdívá „ekonomická bezpečnost“. Zastánci „liberálního pořádku“ tak bohužel vytvářejí vědomě či nevědomě sami situace, které právě tento vysněný pořádek dále podkopávají. Pro ruský les nevidí stromy.