Jiří Malínský seznámí čtenáře s dějinami a osudy Prognostického ústavu ČSAV, který významně ovlivnil českou polistopadovou politiku.
Úsilí pravicových vlád devadesátých let o likvidaci staroslavné České (československé) akademie věd (v jedné své větvi byla založena osvícencem Ignácem Bornem roku 1774 jako Královská česká společnost nauk, v druhé – hlávkovské – roku 1891 jako Česká akademie věd a umění císaře Františka Josefa I; lze ji považovat za další nadčasový plod riegrovské drobečkové politiky) bylo motivováno poněkud krátkodechou frází o komunistickém dinosaurovi. Lidé věci blíže neznalí diskutovali o tomto ve své době frekventovaném tématu se zápalem autentických polovzdělanců. Úspor ve veřejných rozpočtech tehdy nebylo nikdy dost. Byla-li zlehčována Akademie, pod ještě větší palbou se ocitla skupina ústavů převážně třetího (společenskovědního) oddělení. Zvlášť na ráně bylo někdejší Štrougalovo dítě – Prognostický ústav ČSAV.
Počátky
Tato akademické konvenci se vzpírající instituce byla založena na jaře 1984 původně ve dvou kancelářích v budově v Jilské ulici v Praze-Starém Městě pod názvem Kabinet prognóz. Postupně – protože jí byly dány mimořádné možnosti – se rozrůstala jako federální instituce na pomezí badatelského (základního) a cíleného (aplikovaného) výzkumu; inspiraci hledala v obdobné ruské instituci AV SSSR pod vedením akademika Olega Timofejiče Bogomolova (1927–2015). Bezprostřední příčinou-zadáním jejího vzniku byly reformní snahy Štrougalovy skupiny ve vedení KSČ, které si uvědomovalo vývojovou vyčerpanost extenzívního modelu forzírované industrializace v té podobě, v jaké byla na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století založena v sovětovém Rusku a postupně vnucena Československu po 9. sjezdu KSČ (květen 1949). Zatímco ještě na počátku šedesátých let byl tento model i na Západě považován za konkurenceschopný, nástupem obou ropných šoků (1973–1974 a 1978–1980) a neschopností rigidního dirigismu, ztratil silně na své působivosti, a naopak se stal příčinou systémové krize pozdního komunistického protosocialismu (direktivního či dirigistického socialismu nebo také plánované ekonomiky).
Původní představa, že Kabinet prognóz se stane obslužným centrem akademických ústavů a vysokoškolských pracovišť (v té době se v kabinetu, jehož pracovníci jen matně tušili, co má marxistická prognostika zahrnovat a jaké že je její místo v průsečíku ekonomických, humanitních (společenskovědních) a přírodních věd žertovalo, že prognostikem je každý, kdo má na prognostické práce pracovní smlouvu, ovládá nůžky a je schopen tvořit nekonvenční koláže sui generis ze srostlin podkladů doručovaných do postupně se rozrůstajícího Kabinetu), brala postupně za své. Pokud měl být vůbec vytvořen vládou (dobově decízní sférou) požadovaný svodný dokument (ambiciózní Souhrnná prognóza měla celkem zahrnout 5 tematických bloků včetně relativně autonomních bloků národních – tj. rozvoje České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky) bude nutno Kabinet nahradit plnohodnotným akademickým ústavem a odpovídajícím vybavením knihovním, prostorovým i materiálním.
A tak se původně 20-25hlavý institut začal živelně rozrůstat již od přelomu léta a podzimu 1984. Na počátku podzimu 1986 se tyto procesy institucionalizovaly do Prognostického ústavu ČSAV s celkem 120-130 pracovníky (až 200–220 fyzickými osobami) podle přepočtených stavů (tabulkových míst) rozptýlených do několika pražských poboček. Zatímco ústředí ústavu sídlilo v době jeho vrcholného rozvoje (1988–1990) v reprezentativní budově v Opletalově 15, nejvíce pracovníků nalezlo své útočiště ve dvou podlažích a nádvorním traktu na Václavském náměstí 55. Dílčí pracoviště se nacházelo v současné budově Ústavu pro studium totalitních režimů v žižkovské Havelkově ulici v tehdejší novostavbě sídla ÚVTEIN (Ústředí vědeckých a technických informací) a bylo mj. sídlem týmu současného prezidenta České republiky a tehdejšího poslance Občanského fóra ve Federálním shromáždění Ing. Miloše Zemana. Poměrně nejkratší dobu ústav působil na Malé Straně v dnešním sídle Ústavu pro soudobé dějiny ve Vlašské 9 nedaleko amerického a německého velvyslanectví.
V práci ústavu se od počátku jeho činnosti prolínaly dvě základní linie: reformně komunistická – jejími vyhraněnými představiteli byli ředitel ústavu prof. Valtr Komárek, DrSc. (1930–2013), prof. PhDr. Jindřich Srovnal, DrSc. (1924–2005) a PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc. (1953–2016) – a kadáristická, která byla soustředěna kolem ekonomické sekce, vedenou současným předsedou Hospodářské komory České republiky Ing. Vladimírem Dlouhým, CSc. (nar. 1953), v níž se uplatňovala řada předních osobností ekonomické vědy: Ing. Miloš Pick, CSc. (1926–2011), doc. Ing. Čestmír Kožušník, CSc. (1928–2010), doc. Ing. Otakar Turek, CSc. (nar. 1927), Ing. Bohumil Sucharda, CSc. a řada dalších. V roce 1987 k nim přibyl prof. Ing. Václav Klaus, CSc., a po publikaci svého tehdy průlomového článku o aktuálním stavu Československa v T-magazinu roku 1989 i Ing. Miloš Zeman. Z mladší generace se tu také – vedle řady dalších – uplatnili Ing. Jan Mládek, CSc., Ing. Zdeněk Tůma a Ing. Ivo Kaderka.
Společnost, která se v rámci ústavu sešla, byla pestrá a na tehdejší pozdně komunistické poměry relativně tolerantní a publikačně i publicisticky značně čilá. V mnohém navazovala na tzv. šedesátá léta. Jakousi její neformální ideovou inspirací-hlavou byl někdejší komunistický ekonom Třetí republiky Josef Goldmann (1912–1984). Pozoruhodnou, kontinuitu těchto snah s rokem Pražského jara ztělesňující osobností byl všestranný JUDr. Josef Schorcht (1915–2007; mladší pracovníci ústavu ho ve vší vážnosti a úctě nazývali náš starší generační vrstevník). Ve výčtu těchto jmen by šlo pokračovat; mnohá jsou svým odborným záběrem zaměnitelná; ovšem v řádu vysoké kvality. A tak v závěru této části článku zbývá jen podotknout, že po listopadu 1989 došlo v personálním složení ústavu k značným změnám; k ing. Zemanovi přibyl např. prof. JUDr. Zdeněk Jičínský, DrSc. (nar. 1930), a prof. Klause, který se stal federálním ministrem financí, nahradil jeho předchůdce ve funkci Ing. Leopold Lér, CSc.
Vnitřní život
Atmosféru na ústavě dále postihuje charakteristický detail z celokabinetního shromáždění 7. ledna 1986. Rámec jmen, která jsem již zmínil, doplňovali muži starší generace Ing. Jan Kazimour (předtím ředitel Federálního statistického úřadu, ve svém prvorepublikovém mládí člen Kostufry) a někdejší třetirepublikový fierlingerovský sociální demokrat JUDr. Jaroslav Havelka (1917–2005). Debata, která se vztahovala k hledání východisek Souhrnné prognózy ČSSR (zpracovávána pro období let 1990–2010), tápavě nahmatávala zkušenosti z bruselské centrály Evropského hospodářského společenství, odkazu Leninova NEPu (Nové hospodářské politiky) z první poloviny dvacátých let a v tehdy ještě latentních náznacích i Pražského jara a reformních záměrů šedesátých let. Ředitel – původně docent – Valtr Komárek se usmíval a vybízel své akademické ovečky k iniciativě. Měl se jí dočkat: v očích filozofa a historika Ransdorfa se mihl modrý blesk, vzal si slovo a opravdu oslnil. Všechny. Prohlásil totiž předcházející debatu za sterilní, dovodil, že NEP není možno přeceňovat a pokud má být zastaveno rostoucí opožďování československé ekonomiky a společnosti za zeměmi EHS a USA či Japonska, je nutné počítat s tržním mechanismem a jeho třídícím hodnotovým potenciálem, který dovodí potřebu radikální terciarizace společnosti a postupného eliminování bludných kruhů tzv. výroby pro výrobu, jež byly tíživým dědictvím forzírované industrializace padesátých let. V podtextu vzrušeného Ransdorfova hlasu bylo možno domyslit i následné citelné sociální dopady, vyvolané mj. skutečností, že přerovnostářená společnost pozdní normalizace v dostupném mezinárodním srovnávání nevídaně znevýhodňuje zejména ty, kteří mimo kvalitního vzdělání disponovali i prokazatelným talentem pro vědeckou práci.
Účinek byl okamžitý. Všichni přítomní bez rozdílu, zaskočeni živelně svobodomyslným anarchismem Ransdorfova příspěvku, pobledli. Zdánlivě nekonečné meze svobody bádání najednou nalezly své horizonty a meze. To však předurčilo i budoucí práci ústavu. Snahy o změnu implikovaly potřebu demokratizace společnosti a zprostředkovaně narážely na bariéry Brežněvovy doktríny o omezené státní suverenitě i tehdy zcela neznámých Moskevských protokolů. Mnoho naděje se tehdy čerpalo z ruského gorbačevovského zlomu (perestrojky) a jeho výchozího metodického rámce společného evropského domu. Nadšení v ústavu však povážlivě povadlo, když se ukázalo, že podklady, vypracovávané zjevně zejména pro Štrougalovu kadaristickou skupinu, slouží také jako ruským sovětovým vedením oceňovaná východiska reformy tehdejší ekonomiky protosocialistické východoevropsko-asijské supervelmoci.
Na sklonku normalizace
Od podzimu 1988 se existence ústavu stala krajně nejistou. Bylo zřejmé, že pouta normalizátorů (mužů 21.srpna), jak se jim také říkalo, historicky do(vy)hasínají. Zřetelnou se tato situace stala ještě více v průběhu roku 1989. Jak dnes víme, Biľakova skupina silou mocí blokovala nutné reformy, i ve velmi omezené míře znovupovolení soukromého vlastnictví spatřovala nástup reakce a do poslední chvíle hájila zásady, jejichž dřevnost (anachroničnost) byla patrná již v době Pražského jara. Obdobně si vedla i ve vztahu k veřejnosti. Výstupy Prognostického ústavu ČSAV působily za této situace na Jakešovo vedení KSČ jako červený hadr na býka. Ústav v tomto ohledu proslavila jiná historka: tehdejší vůdčí představitel formující se osmašedesátnické Obrody Jan Urban měl kdesi prohlásit, že při četbě materiálů Prognostického ústavu ČSAV má pocit, jakoby je tvořila Charta 77. Poznatek měl být politickému byru (předsednictvu) ÚV KSČ přetlumočen Státní bezpečností tak, že Charta 77 má Komárkem řízený ústav pod svou kontrolou. Podle ne spolehlivě doložené zprávy předsednictvo ÚV KSČ rozhodlo o rozpuštění akademické prognostické korporace 14. listopadu 1989.
Bylo jen pochopitelné, že rychle se šířící diferenciace předlistopadové společnosti nemohla ústav minout. Někteří jeho pracovníci přispívali do samizdatových Lidových novin, jiné vystupovali na pololegálních fórech, další se angažovali různým způsobem přímo v disidentních strukturách. Nebylo divu: pohled z oken pátého patra domu Václavské náměstí 55 na ochranný kordón VB SNB kolem monumentálního Myslbekova pomníku českého národního světce knížete Václava I. Svatého byl prazvláštní. Několik pracovníků ústavu podepsalo i petici NĚKOLIK VĚT. Byvše podrobeni tlaku (nejasná budoucnost ústavu), postupně své podpisy odvolali. S jednou výjimkou: byl jí tvrdohlavý Ransdorf hájící tímto způsobem svého žáka z Filozofické fakulty UK sociologa dr. Libora Konvičku. Naivní komunista se nestačil divit: doslova přes noc se po neúspěšném „přesvědčování“ stal aktérem černé listiny ÚV KSČ. A jeho veřejné působení tím pochopitelně bylo poznamenáno.
17. listopad 1989 byl pro ústav zjevením. Národ údajně neschopný rozhodných rezistentních gest – jak soudila podstatná část jeho pracovníků a pracovnic – se nečekaně a pozoruhodně semknul. Od Palachova týdne v lednu 1989 neuplynulo tolik času. Čas zkrátka trhnul oponou a s tím desítky jeho pracovníků vstoupily rovnýma nohama do veřejného prostoru. Působily v rámci Občanského fóra (Komárek, Klaus, Dlouhý, Karel Dyba, Miloš Zeman a mnoho dalších, později v Občanské demokratické straně (Václav Klaus, Karel Dyba, Vlado Rudlovčák), v Občanské demokratické alianci (Tomáš Ježek, Vladimír Dlouhý), v sociální demokracii (Oto Roth, Valtr Komárek), v Občanském hnutí (Jan Mládek), v Demokratickém fóru komunistů (Miloslav Ransdorf, Jiří Malínský) a ledaskde jinde včetně Strany zelených (Jaromír Karel). Naposledy se v „starém“ složení pracovníci ústavu sešli 11. prosince 1989 v hale sídelního pracoviště v Opletalově 15.
Ředitel Valtr Komárek neskrýval ve svém vystoupení vlídně sytou spokojenost: před republikou i ústavem se otevíraly nové obzory, Souhrnná prognóza byla páteří rodící se ekonomické části programu Občanského fóra a zejména ekonomická sekce ústavu, vedená Vladimírem Dlouhým, mohla konečně otevřeně (doposud byli utajováni v spleti dílčích úvazků) přijmout řadu reformních ekonomů roku Pražského jara, která tehdy byla v plné tvůrčí síle a v zenitu své plodné akademické i odborné dráhy.
V pádu listopadových iluzí
Rozlet se však zakrátko změnil v Brownův pohyb molekul: horečné dny a týdny zejména let 1990 a 1991 výrazně proměnily jak složení, tak působení ústavu. Jestliže výčet – i tak jen přibližný – lidí, kteří působili v strukturách rodící se demokratické politické sféry, byl ještě přehledný, působení těch, kteří byli zástupci a osobnostmi v poradenských funkcích, byl více latentní než mapovatelný. Klasickou ukázkou se stala v tomto ohledu žačka dr. Růženy Vinterové Ing. Alena Nešporová, CSc., podle dosažitelných informací klíčová poradkyně federálního ministra práce a sociálních věcí Petra Millera (v r. 1993 protikandidáta Miloše Zemana na sociálně demokratickém 26. královéhradeckém sjezdu v předsednické volbě).
A tak přestože postavení ústavu, blízkého Chartě 77 a po listopadu i Občanskému fóru, navenek sílilo (prof. Komárek byl považován za možného kandidáta na prezidentské křeslo a vápnem psané heslo „Komárek na Hrad!“ bylo ještě dlouho po zániku Československa patrné na jednom z nosníků severojižní magistrály nedaleko Bolzanovy ulice; mimoto se na několik měsíců stal místopředsedou Československé akademie věd) současně se objevovaly jevy a prvky nasvědčující fatálnímu opadání jeho vlivu. Vnitřní chod ústavu začal být ve zvyšující se míře odrazem veřejného dění. Porážka gradualistického konceptu kapitalizační transformace československé ekonomiky, vítězství šokové (bytostně neoliberalistické) metody symbolizované postavou Václava Klause, faktický rozpad Občanského fóra na podzim 1990, založení Občanské demokratické strany a takřka paralelní vznik Občanského hnutí, počínající rozpad Československé federativní republiky (oficiálně poněkud schizofrenně nazývané Českou a Slovenskou federativní republikou) i volební výsledek r. 1992 byly základními mezníky, které jednak ohraničovaly veřejné působení ústavu, jednak naznačovaly postupně sílící antikomunismus, který s sebou nesl řadu politruckých a kádrovaných přepólovaných reliktů předlistopadové minulosti (vrcholem těchto projevů se stal lustrační zákon).
V hektické atmosféře posledních měsíců existence československé státnosti, v níž „elity“ byly ze všeho nejvíc zděšeny tím, že by měly závazně naslouchat názoru svých voličů, existence ústavu, který se stal hlavním oponentním místem klausovského konceptu (jeho jedinečný, byť nechtěný portrét podal ve své nikdy neautorizované knize Budování kapitalismu v Čechách: Tomáš Ježek), prostě nebylo místo. Václav Klaus a Karel Dyba, shodou okolností členové vědecké rady ústavu, které se vyhýbali po dlouhé měsíce, zesílili tlak nejen vůči ústavu, ale i proti Československé akademii věd, kterou se podařilo zachránit doslova v posledním okamžiku těsně před volbami v roce 1992 (pod formálně nepříliš nápaditým názvem Akademie věd České republiky – název hlávkovské reminiscence Česká akademie věd byl zřejmě kvůli nechtěným nejedlovským asociacím nepochopitelně neakceptovatelný).
Poslední období
Existenční boj mezi ústavy všech tehdejších tří oddělení tísnících se v pomyslné frontě na jednostranně krácený státní rozpočet vedl ke kýženým výsledkům (v duchu neoliberalistických představ). Mezi ústavy, odsouzenými navenek vědeckými kolegy k zániku, byl nejen Prognostický ústav, ale např. také Encyklopedický institut s řadou vynikajících odborníků a pozoruhodnou, i když poněkud komunistickou optikou poznamenanou Malou československou encyklopedií, nebo jedinečný opavský Slezský ústav, který se ve středoevropském kontextu věnoval historii dělnického hnutí a zrodu moderních průmyslových oblastí.
Poslední měsíce existence ústavu a v něm působících týmů byly hektické. Nejprve byl z ředitelského místa odvolán prof. Valtr Komárek, vůči němuž byl zneužit lustrační zákon (v r. 1949 byl před svým odchodem na studia ve velké zemi, jak bylo sovětové Rusko dobově také nazýváno, po 3 měsíce předsedou OV ČSM v Hodoníně). Druhým – a posledním, opravdu epizodickým – ředitelem ústavu se stal představitel mladší generace vědeckých a odborných pracovníků Ing. Zdeněk Hrubý (vášnivý horolezec zahynul před několika lety v strmých úbočích himálajských velehor). Úsilí dalšího vědeckého pracovníka Ing. Miloše Zemana o záchranu ústavu soustavnou činností na půdě rovněž zanikajícího Federálního shromáždění přišlo také zcela vniveč. Počínaje rokem 1993 zahájila svou činnost likvidační komise.
Pohlížíme-li po čtvrt století na existenci tohoto vědeckého pracoviště, procházejí námi protichůdné pocity. Instituce, která pro veřejný československý život poskytla řadu jeho předních představitelů (např. nejmladší pracovníci ústavu Ing. Zdeněk Tůma se posléze stal generálním ředitelem České národní banky, Ing. Ivo Kaderka je dlouholetým předsedou Českého tenisového svazu), byla schizofrenní svým vztahem vůči tzv. zlatým šedesátým letům i neoliberalistické transformaci. V malém měřítku odrážela lek i bídu prvních postkomunistických týdnů, měsíců a let.
Jisté je jedno: prognostické pracoviště výkonu a směřování poněkud dadaisticky vedeného Komárkova ústavu svou nespornou kvalitou a dosahem nevědomě navazujícího na to nejlepší z uvažované keynesiánské transformace československé ekonomiky pozdních třicátých i třetirepublikových čtyřicátých let, už tato zadání neřeší – a z čistě biologických důvodů řešit nemohou – nejlepší mozky vědeckého zázemí let šedesátých a Pražského jara, v České republice chybí. V tomto ohledu se jedná o skutečnost až osudovou.
Ilustrační obrázek: Youtube.com