Jak je to s inovacemi placenými z veřejných peněz a s podílem soukromého sektoru? Opravdu jsou soukromé firmy efektivnější ve vytváření inovací?
SpaceX Falcon Heavy raketa byla vystřelena do vesmíru. Elon Musk to zase dokázal. Odvážné technologické inovace a operační efektivita, která dovoluje SpaceX nejen stavět rakety levněji, ale také je znovu používat. Je to image, který si Musk vytvořil – playboy, geniální vynálezce, který zvládne vše, od vesmíru po klimatickou krizi jen silou své představivosti.
Dlouhodobý cíl Muska je vytvořit dlouhodobě udržitelnou kolonii na Marsu. Lidstvo má být meziplanetární druh. Taky chce vystřelit dva velmi bohaté lidi k Měsíci. Musk investoval obrovské množství veřejných peněz, aby tyto sny byly realizovány. Ale proč by Američané měli platit za projekty, z nichž jen Musk a jeho bohatí přátelé budou mít prospěch? Je tu případ pro znárodnění Elon Muska – americká vláda by měla být hlavním podílníkem v jeho firmách.
Běžná logika dnes říká, že soukromý sektor a pak géniové jako Musk – ti obzvláště – jsou těmi, kdo přináší zásadní ideje daleko spíše než veřejný sektor, který je moc velký a alergický na myšlení, které neodpovídá zajetým kolejím. Firmy se honí za zisky a nemají byrokratická omezení, takže jdou za výzkumem a rozvojem tak, jak prostě vláda nemůže. A doufá se, že více průlomů, kterých miliardáři dosáhnou, bude ve veřejném zájmu.
Mýty o soukromém a veřejném sektoru
Ve skutečnosti, jak napsala ekonomka Mariana Mazzucatová ve své knize z roku 2013 (The Entrrepreneurial State: Debunking Public vs. Private Sector Myths), je to zcela jinak. Mnoho firem, o nichž si myslíme, že jsou to brilantní učenci, lidi jako Jobs a ano i Musk – ti všichni svůj úspěch dluží desetiletím inovací z veřejného sektoru. Oni mění technologie vytvořené v průběhu desetiletí do nových produktů. Takový iPhone je totiž ve skutečnosti sbírka výzkumu ministerstva obrany a pak grantů Národní vědecké nadace – to se pak vešlo do nablýskaného stroje.
Mazzucatová píše: vyhlídky na to, že stát by měl mít podíl v soukromých firmách se mohou zdát být klatbou pro kapitalistický svět. Nicméně zhledem k tomu, že už nyní vlády investují do soukromého sektoru, tak by měly taky dostat výnos z těchto investic.
Muskovo impérium – Teslo Motors, SolarCity a SpaceX – mělo prospěch z podpory vlády, států a místních vlád asi ve výši 5 mld. dolarů. A to ani nemluvíme o mnoha letech veřejného výzkumu raketové technologie. Vždyť SpaceX existuje z velké části proto, aby soutěžil s vládními kontrakty, jako je partnerství mezi NASA a americkým Air Force. Bylo to americké ministerstvo energetiky, které přímo investovalo do práce Tesly na technologie k bateriím a solárním panelům. A pak je tu zklamání, že daňoví poplatníci platili za selhání firmy Solyndra a za jejich ztráty – to je pravda, píše Mazzucatová, jenže ze zisků firmy Tesla nic nedostali.
Mazzucatová říká, že soukromý sektor toho moc neudělal, aby si získal svou reputaci aktéra, který na sebe bere riziko. Korporace často přebírání konzervativní myšlení a spadají do „path dependency“ (tj. závislosti na minulé cestě) a většinou nejsou moc ochotné investovat do počátečního výzkumu, který se v krátkém období prostě nepřemění v zisk. Takovýto výzkum je hrozně riskantní a velká část tohoto výzkumu a vývoje prostě selže. Každý Internet – narozený na ministerstvu obrany USA – je tu takový tucet firem Solyndra, jenže je nemožné mít jedno bez druhého.
Problém je ovšem ještě hlubší. Zatímco výzkum ve veřejném sektoru přitahoval vrcholné talenty, mýtus, že soukromý sektor může udělat to, co stát nemůže, vytvořil zpětnou vazbu – mladí vědci a inženýři teď utíkají do soukromého sektoru, který má lepší reputaci – to je prý to místo, kde se dějí ty „opravdové“ inovace.
Mazzucatová navrhuje, aby se socializovali nejen rizika, ale i odměny/přínosy, spíše než prostě dovolit firmám, aby využívaly prospěch z veřejných inovací a posunovaly ho do svých zisků a pak to zpětného odkupu akcií nebo do daňových rájů. Když se to firmám jako SpaceX povede, pak musejí odevzdat část svých zisků do veřejné infrastruktury, která jim pomohla uspět, rozšířit kapacitu vlády, aby zase umožnila další inovativní vývoj.
Neříkáme tím, že lidé jako Jobs nebo Musk nejsou důležití k tomu, aby novou technologii uvedli na trh. Je možné, že právě panely SolarCity a Tesla Powerwal budou hrát důležitou roli v našem přechodu od fosilních paliv. Ale představa Muska jako jediného, kdo vytváří Powerwall a vysílá rakety, podporuje nebezpečné mýty o tom, kdo že je to zodpovědný za současný vývoj. Chytrou politikou poptávkové a nabídkové strany může stát hrát klíčovou roli ve vytváření trhů pro technologie, které pro 21. století potřebujeme. A to se nebude dít jen díky výzkumu a vývoji, ale také díky standardům palivové efektivity, které povzbuzují výrobce aut, aby dávali přednost autům na obnovitelné zdroje.
Státní podpora?
Vzhledem ke klimatické změně se nabízí otázka, jak aktivně by stát měl podporovat určitý druh výzkumu a zpracovatelského průmyslu. Během druhé světové války měly USA ekonomiku s plánem: v roce 1945 byla asi čtvrtina zpracovatelského průmyslu pod státní kontrolou. A důvod byl jednoduchý: americká vláda viděla existenční hrozbu a řídila největší korporace tak, aby tuto hrozbu zastavila, protože jinak by je prostě přebrala.
Vysílat něco na oběžnou dráhu má v sobě nějakou tu nostalgii studené války, ukázat, jak je Amerika technologicky nadřazená. Ale možná není tak těžké si představit, jak ukazují i americké scifi, že se Muskova kolonie změní na takový apartheid, v němž bohatí uniknou do nových světů, zatímco my zbylí budeme mít planetu plnou dystopických slumů a pouští.
Rizika klimatické změny jsou obrovská. Opravdu potřebujeme v takové době vysílat něco do vesmíru? Jestli bude dál veřejný sektor platit za fantazie Elona Muska, tak by alespoň měl dostat zpátky.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.