Na dějiny českého a amerického feminismu a na otázku kulturní emancipace žen v dnešním kontextu se podíval ve svém textu pro Argument politolog Zděněk Zbořil.
Proti-trumpovské, svatováclavské a manifestační heslo Love Trumps Hate jsme si přeložili, s odkazem na Václava Havla, jako Láska zvítězí nad nenávistí. Možná by bylo lepší napsat, mimochodem i v duchu Trumpova America First, že „Láska trumfe nenávist“, aby to odpovídalo dědičnému americkému triumfalismu. Ale i tak přišlo na Václavské náměstí na 200 manifestantů (Novinky.cz), podle jiného zpravodaje 500 (iHned.cz), a to prý převážně „Američanů žijících v Praze“. Podle stejného mediální šumu tomu tak bylo nejen v Praze ale i „na celém světě“.
Protože známe zpravodajskou kvalitu českých médií, bez ohledu na jejich majitele, a protože ministerstvo vnitra nevydalo žádné potvrzení nebo vyvrácení tohoto zřejmého propagandistického prefabrikátu, doporučujeme tato data brát velmi rezervovaně. Mj. i proto, že jsme se vzápětí dozvěděli, že ve Spojených státech ve Washingtonu a „v jiných městech“ demonstrovaly „miliony a tisíce“ nejen proti Trumpovi“ , ale i za „ženská práva“. Ale prý se demonstrovalo i v Austrálii, Evropě a Asii. Zejména my v Evropě si myslíme, že jsme „velcí“ a když se „u nás“ protestuje musí tomu tak být i „na celém světě“. K poloprázdné Asii, o které můžeme s jistotou říci, že tentokrát za „ženská práva“ neprotestovala, máme ale stále stejný paternalistický vztah, který tam uznávají jen potomci kompradorů z doby evropského koloniálního imperialismu, a tak bychom měli podobné zprávy brát vážně jen proto, abychom si uvědomili, kdo je jejich producentem a šiřitelem.
Tyto zprávy byly monotónně a opakovaně dokumentované televizními záběry připomínajícími Juzuovo obcházení Jericha. Tentokrát téměř výlučně z Washingtonu, ale tam lidé skutečně byli a k nim nám bylo nabízeno věřit, opět opakovaně, že tak tomu bylo nejen v Praze, ale i „na celém světě“. Lidé ve Washingotonu ale byli, z nadhledu jsme viděli, že měli typické růžové nebo duhové čepičky, které byly na kameru dobře vidět. Také tam byla hesla, že jsou tam proto, aby ochránily „ženská práva“ před Donaldem Trumpem. Při celosvětově popularizovaní akci ale už nebyli v černém maskovaní mladí muži majdanovského typu, kteří házeli na policisty kameny a rozbíjeli výkladní skříně, jako při první demonstraci proti Trumpovu zvolení. Brachiální útoky se změnily v manifestaci za „práva žen“ ve Spojených státech a staly se událostí, kterou bychom měli brát vážně.
Zatímco na Václavském náměstí v Praze to vypadalo, že jde zase hlavně o válku s prezidentem Zemanem (viz heslo Nechceme Trumpy v Praze!), ve Washingtonu měly tyto manifestace více ideový až ideologický význam. Mohli jsme se totiž na vlastní a televizní oči přesvědčit, že do Washingtonu bylo ochotno přijet přes milion lidí, kteří si myslí, že za práva žen, která jsou podle manifestantů “lidskými právy“, je ve Spojených státech stále třeba bojovat. A také, že se zřejmě kvůli exportu těchto práv za pomoci americké armády a zpravodajských služeb do různých zemí světa, tohoto zboží doma už nedostává.
Ženská emancipace v českém a americkém kontextu
Možná bychom mohli litovat toho, že se v Praze za ženská práva nebojovalo. Snahy o ženskou emancipaci, nejprve kulturní, potom sociální a konečně politickou mají u nás velkou tradici. Ta nezačíná až v 19. století, ale mluví o ní již Aeneas Silvius Piccolomini (Pius II.) v 15. století, známe ji i z kázání Petra Chelčického a humanistického pojetí vzdělanosti Jednoty Bratrské.
Dívčí válka je nejčastěji citovaná podle podvržených rukopisů. Naproti tomu Manifest české moderny z roku 1895, Ústava Československé republiky z roku 1920, rovnost před zákonem a volební právo uvedené do života již císařem Františkem Josefem I. (1907 a 1911) propagovaly nejen dámy z Náprstkova Amerického klubu dam, ale i Tomáš Masaryk (ten dokonce i svým jménem). Anarchisté, socialisté a komunisté, kteří byli znenáviděni šosáckou maloburžoazní společností, propagovali „volnou lásku“. V prvních letech ČSR se i proto u nás četl i spisek hraběnky Kolontajové „Leť, okřídlený Érote“ (1921) nebo texty Petra Kropotkina a Vasilije Dančenka.
Ačkoli americká ústava uznávala obecně rovnost všech občanů před zákonem, první shromáždění na podporu práv žen se konalo ve Spojených státech teprve v roce 1848, v Seneca Falls (N.Y.), kde bylo přijato prohlášení, že „…Všichni muži a ženy jsou stvořeni sobě rovni.“ A až v roce 1869, během let postupného odstraňování otroctví, byla založena National American Suffrage Association (Národní americká organizace za volební právo žen). Jejím prvním úspěchem bylo, že v právě vznikajícím státě Wyoming byla přijata ústava (1889), která dávala volební právo ženám.
V roce 1893 to pak byl Nový Zéland (tehdy ještě britská kolonie), o několik let později Austrálie a v Evropě to snad bylo jako první Finsko (1906, ještě autonomní část Ruského samoděržaví), potom Norsko, Dánsko atd. V Evropě byla pak volební práva žen rozšířena díky první světové válce a ruské občanské a bolševické revoluci. Ve Velké Británii ženy starší třiceti let mohly volit už od roku 1918 (od roku 1928 pak od 21 let). V Itálii, Francii a Japonsku to bylo teprve po 1945. Snad poslední zemí, která udělila ženám právo volit do místních rad v zemi v roce 2015 byla Saúdská Arábie. (Do nejvyšších funkcí státu se kterým jsme v posledních letech tak dobře vycházeli, mohou být nikoli voleni, ale jmenováni pouze muži.)
V Rakousku-Uhersku byla do Českého zemského sněmu jako první žena zvolena oddaná stoupenkyně strany mladočeské, Božena Viková Kunětická (1912), na kterou si nemohla vzpomenout Jiřina Šiklová ve své militantní diskusi v ČT s Ladislavem Bátorou. Od roku 1920 jsme měli v ústavě uvedeno, že „…ženy jsou politicky, sociálně a kulturně postaveny na roveň mužům a náleží jim volební právo.“
Ve stejném roce se dostalo volebního práva ženám i na území Spojených států díky 19. dodatku Ústavy. Dalo by se říci, že problém politické emancipace žen byl v obou našich zemích, kde se za práva žen dnes bojuje, vyřešen. Připomeňme si, že v době německého Protektorátu Čechy a Morava byly běžně popravovány a vražděny ženy, mezi nimi i významné představitelky evropského hnutí Františka Plamínková a její žákyně Milada Horáková. Té druhé sice nacisté dali milost, ale přesto skončila na popravišti šest let „po osvobození“, o které se nemalou měrou zasloužila. Přiznejme ale alespoň oběma diktaturám, že jim byla důvodem k fyzické likvidaci obou významných žen političek jejich účast v protiněmecké rezistenci, a nikoli ohled na „rovnost pohlaví“.
Sociální a kulturní emancipace
Emancipaci, kterou mají dnešní bojovnice za ženská práva na mysli, je ale zřejmě emancipace kulturní a sociální. Taková forma emancipace se nedá nadekretovat, připsat do dodatku nějaké ústavy, ale vychází z kulturní a sociální skutečnosti, která buď je, nebo není taková, jakou bychom si přáli nebo nepřáli. A protože jsme stejně „revoluční“ jako naši evropští předkové, naše dominantní představy o skutečnosti jsou různorodé a málokdy si dovolíme o těch svých pochybovat.
Snad si ale můžeme dovolit položit několik otázek. Jak jsou na tom ženy s rovností pracovních příležitostí v Evropě a ve Spojených státech? Můžeme být tím vzorem zemím v jiných částech světa? Nedegradovala hnutí za „ženská práva“ na politický aktivismus, nebo ještě hůř? Není to jen „rozbouřená žluč ve službách politiky“, jak takový způsob chování nazval Josef Forbelský, když popisoval nadšené komunistické agitátorky a propagandistky padesátých let 20. století?
Ve své práci Amerika – její duch a život (1946) u nás dnes jen málo vzpomínaný sociolog Otakar Machotka (bez ohledu na to, že jeho práce o 15 let později inspirovala k podobné knize Irenu Dubskou) věnoval jednu kapitolu sociálnímu a kulturnímu postavení žen ve Spojených státech.
Již tehdy si všiml, že emancipace (respektive přiznání svéprávnosti žen) má něco společného se segregací a s deficitem práv občanů různé barvy pleti. Psal o tom, že boj za volební právo je nejen ovlivňováno latentním rasismem, ale také sociální nerovností a kulturními rozdíly obou pohlaví, zejména na jihovýchodě USA, jako kdyby šlo o dvě segregované populace.
Okolo roku 1960 američtí sociologové zkoumali pozoruhodným způsobem povahu komerční reklamy a zjistili, že obsahuje stereotypy výrazně motivované sexuálními rozdíly – dnes říkáme sexismem – a to počínaje nabízením podprsenek (které se mohly na billboardech objevovat jen ve spojení s nějakým snem) a konče úspěšnou reklamou na Ford Mustang, která vycházela z názoru, že američtí muži touží po milenkách (tj. sportovních automobilech), ale život chtějí prožít s matkou svých dětí, tj. velkým autem „rodinného“ typu. Proto byl a dodnes je Mustang kombinací sportovního vozu a limuzíny a vyrábí se několik desetiletí.
Snahy o ženskou emancipaci byly už od poloviny padesátých let 20. století výrazně spojovány s bojem za odstranění rasové segregace, který akcelerovala autobusová vzpoura Rosy Parksové, v první instanci odsouzené za to, že odmítla pustit sednout v pověstném Montgomery bělocha. 19. června 1956 bylo nejprve rozsudkem Federálního soudu dáno, a potom potvrzeno výrokem Nejvyššího soudu v listopadu 1956, že segregace odporuje ústavě. Navíc se toto původně jen protirasistické hnutí stalo od poloviny šedesátých let také hnutím za ženskou emancipaci, a to jako součást agitace Martina Luthera Kinga v polovině šedesátých let. To znamená v době stoletého výročí odstranění otrokářství ve Spojených státech.
Proč je kulturní emancipace stále problém?
Od této doby se také výrazně sbližují různá protestní a emancipační hnutí ve Spojených státech a v Evropě, a dokonce se ostrůvky „pozitivní deviace“ začínají objevovat v některých bývalých koloniích nebo jinak Evropou a Spojenými státy znevolněných zemí. Po dvou světových válkách, ale také po váhavém ukončování války tzv. studené se ukazuje, že nejen politická práva, ale do jisté míry také práva sociální lze garantovat státem či dokonce nadnárodními organizacemi.
Problémem ale zůstává emancipace kulturní, protože kultura je, jak říká antropolog Clifford Geertz, „celkový způsob života lidí (a) sociální dědictví“, kterého se jednotlivci dostává od jeho skupiny. Je to jeho slovy „způsob myšlení, cítění a víry…antropologova teorie o skutečném způsobu chování skupiny lidí, abstrahování z tohoto konkrétního chování, zásobárna společných znalostí, soubor ustálených orientačních reakcí na opakující se problémy, naučené chování, mechanismus normativní regulace chování, soubor postupů přizpůsobování se vnějšímu prostředí a ostatním lidem, kondenzát historie“. (Geertz, 2000:14).
Sám Geertz si dokázal z tohoto konfúzního souboru tvrzení odvodit definici, kterou bychom mohli rozšiřovat a doplňovat o názory dalších autorů dle libosti a do nekonečna. A to tím, že použil weberovské metafory o člověku, který je „zvíře zavěšené do pavučiny významů, kterou si samo upředlo“.
Můžeme proto říci, že také aktuální americké demonstrace za ženská práva a proti „sexismu“ Donalda Trumpa – pokud nejsou vyvolány prefabrikáty zpravodajských a v tomto případě dezinformačních služeb – jsou „zavěšeny do pavučiny významů“. A o jejich aktérech či strůjcích se teprve postupně budeme dovídat jaké měli nebo mají úmysly.