Kdy začalo a přestalo existovat Britské impérium? Neurčitost a iluze anti-imperiálního impéria, kterou reprezentuje Britské společenství (Commonwealth) jsou zlověstné.
Nad britskou imperiální důvěryhodností se smráká, píše australský profesor mezinárodních vztahů Michael Wesley o vztahu britského Commonwealthu a říše. (Článek dobře ukazuje, že nejen například současné Rusku, ale také Británie má stále problém s vlastními imperiálními dějinami a identitou. Pozn. redakce.)
Každý, koho zajímá otázka moci by měl navštívit podle Wesleye ruiny Persepole v jižním Íránu. Představují památník lidské schopnosti ovládat široké masy lidí. Persepolis je dodnes upomínkou starého achaimedovského impéria, které ovládali tehdejší „králové králů“. Britské impérium ale žádnou Perspepoli nemá. Začátek a konec britského impéria nedoprovázela výstavba a zničení města. Londýn byl nejprve základnou jiné říše, aby po pádu té vlastní pokračoval v rozkvětu. Nejde ani hovořit o nějaké konkrétní bitvě, která by rozhodla vznik britské říše, podobně jako tu není konkrétní moment, kdy tato říše padla.
Dějiny britského impéria jsou dějinami ambiciózních, evangelizujících a hrabivých obyčejných lidí a malátné a neochotné byrokracie vlády ve Whitehallu, která formalizovala to, co její občané vytvořili podnikáním v Asii, Africe a v Tichomoří.
Náklady impéria a expanze
Britská společnost byla v době největší expanze hluboce rozdělená ve vztahu k pozitivům a morálnímu rozměru impéria. Od poloviny 19. století podle Wesleye rostla opozice k imperialismu, která se opírala o materiální a morální argumenty. V této době také Británie ztrácela průmyslový náskok vůči rivalům a nesla vysoké náklady impéria. Liberálové jako Lord Gladstone kritizovali imperiální politiku toryů s tím, že dluhy a daně jsou přímými důsledky impéria.
Přesto bylo 70 let od roku 1850 dobou největší expanze impéria v jeho dějinách. Stovky milionů Asiatů, Afričanů, Američanů a obyvatel Tichomoří se ocitali pod vládou Británie. S výjimkou Indie dávali Britové přednost tomu vládnout prostřednictvím místních systémů vlády.
Jak Francie a Německo pracovaly na budování svých vlastních globálních říší, byla také Velká Británie nucena upřesnit své záměry v obrovských prostorech světa, kde doposud dělala politiku „sfér vlivu“ prostřednictvím britského námořnictva a obchodní nadvlády.
Wesley se dále domnívá, že Británie byla po první světové válce donucena vzít si pod svá křídla další území, které opustily poražené říše na Blízkém východě a v Africe.
Konec impéria?
A jako nemá britské impérium vlastní moment vzniku, nemá ani moment zániku. Po druhé světové válce toto největší impérium padlo jako vznikalo prostřednictvím prosazení vlastního zájmu tisíců jeho subjektů, za asistence vládní byrokracie a díky velmi ambivalentní veřejné debatě k tomuto tématu.
Ani dnes se Británie ale nedokáže vzdát území jako jsou Falklandy, Gibraltar nebo Severní Irsko kvůli pocitu příchylnosti jejich obyvatel poražené říši.
Zatímco úpadek impéria může být chápán jako vítězství pragmatismu, chybějící poslední jednání či jasný konec v těchto dějinách je zlověstným.
Commonweath nebo Britské společenství je podle Wesleye klíčem k neochotnému vzestupu a důstojnému úpadku impéria. Poprvé došlo k zaměnění slova „říše“ za „společenství“ v roce 1917 na říšské válečné konferenci. Británie, její dominia Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Jižní Afrika a Newfoundland a Indie společně diskutovaly, jak bude říše fungovat po válce. Británie byla přitom stále více závislá na podpoře dominii, čehož si tato závislá území byla dobře vědoma a požadovala větší vliv na britskou zahraniční politiku.
Pojem společenství nahradil impérium, protože britská společnost pociťovala pojem impéria jako nepohodlný s tím, jak se posunula směrem k liberálním hodnotám. Británie se viděla jako liberální říše, která stála na demokracii, volném obchodě a námořní síle, ne na velkých armádách a represi.
Slovo společenství či Commonwealth se stalo přijatelnější. Znamenalo anglizovaný pojem res publica (blaho lidu). Jednalo se o perfektní popis impéria, které vytvořili anti-imperialisté. Commonwealth dával nový smysl – nešlo už o systém nadvlády a vykořisťování, ale o dobrovolnou asociaci svobodných společností, které spojoval pocit a loajalita ke společnému blahu pro všechny. Zkrátka pojem Commonwealthu se stal šifrou pro britskou imperiální iluzi.
Wesley ukazuje například u Indie, která se v roce 1947 stala nezávislou republikou, že tuto iluzorní a mystickou přitažlivost Commonwealth neztratil ani pro ní, ani pro nově vzniklé dekolonizované země v Africe. Všichni byli ochotni být členy této organizace.
Mystický Commonwealth
V současnosti hledá Commonwealth svůj smysl. Mytologie jména pracuje dobře – organizaci dnes spojuje zapomnění na to, co ji v minulosti vytvořilo. Spojujícím prvkem Commonwealthu nejsou nějaké cíle moderního státnictví, ale skrytý pocit spojení, přežívá, protože nikdo nemá to srdce ji zabít.
Sekretariát organizace a také summity Commonwealthu, které se konají každé dva roky, se marně snaží naleznout smysl této organizace. Když se tato rozmarná koalice zemí setká s tvrdou politikou, její solidarita padne za oběť mnohočetnosti. Šířka jejího členství nemá v současném světě žádnou váhu, píše Welsey dále.
Kde tedy Commonwealth stojí ve společnosti Persepole a v dějinách impérii? Určitě jako poslední impérium – to, které obrátilo slovo z označení hrdosti k obvinění. Impérium, které se rozhodlo zničit a delegitimizovat impérium. Říše, která se odhodlala zničit vlastní předpoklady velikosti a trvanlivosti pod uklidňujícím mýtem mystického utopického společenství na bázi volného sdružení.
Bezpochyby toto je stále živé dědictví britské říše: hledáme bez úspěchu její počátek a nemůžeme určit její konec. Možná, že dokonce její existence pokračuje, jak se Skotsko, Wales, a dokonce i Anglie snaží vymezit vůči britské unii jako původně svobodnému sdružení se společným zájmem.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.