Mezinárodní právo není monolit. Každý stát může být narušitelem i zastáncem mezinárodního práva ve stejnou chvíli, což platí také pro Rusko, jednoho z jeho hlavních architektů se specifickým přístupem k mezinárodnímu právu.
Rusko je často považováno za narušitele mezinárodního práva. Od nedávných obvinění z otravy Sergeje Skripala v Salisbury, přes anexi Krymu v roce 2014 až po vstup ruských vojsk do Gruzie v roce 2008 nebo podporu separatistů na východní Ukrajině, portrét Ruska je tváří zloducha v mezinárodním společenství, píší pro The Conversation akademici z University College v Londýně Phillipa Hetheringtonová a Ben Noble.
A Rusko obvinění vrací. Jeho vedení upozorňuje na jiné příklady toho, co chápe jako západní pokrytectví: uznání nezávislosti Kosova, invaze do Iráku v roce 2003 a vojenská intervence v Libyi v roce 2011. Jak tyto země mohou z něčeho Rusko obviňovat, když se chovají stejně? Tak zní argumentace Ruska.
Kdo má pravdu? Otázka není zdaleka tak jednoduchá, jak zní. Pokud ji chceme správně uchopit, je třeba podívat se do dějin, na politiku a podstatu mezinárodního práva samotného.
SSSR a vznikání mezinárodního práva
Poválečný mezinárodní řád nebyl jen dílem západních velmocí. Sovětský svaz, jehož je Rusko následníkem, byl jedním z jeho hlavních architektů. Spolu se západními velmocemi se SSSR podílel na norimberském procesu, před kterým se za zločiny režimu zodpovídali hlavní nacističtí pohlaváři. Právě tady vznikal a popularizoval se jazyk mezinárodního kriminálního práva, jak ho známe dnes.
Sovětští delegáti se také podíleli na utváření celé laviny dohod, které OSN vytvořilo v prvních dekádách své existence. Například SSSR velmi ovlivnil podobu Konvence o potlačování obchodu s lidmi a zneužívání prostituce jinými (osobami) z roku 1949. Jeho rukopis se také silně promítal do Mezinárodní dohody o občanských a politických právech, kde SSSR prosadil v roce 1966 argument, že kolektivní práva by v mezinárodní legislativě o lidských právech měla být uznána za rovna těm individuálním.
Tak jako jiné velmoci ve studené válce i sovětští představitelé často využívali mezinárodní právo jako nástroj zahraniční politiky, připomínají Hetheringtonová a Noble dále. Ideologických rozdílů se používalo k vzájemným útokům přes Železnou oponu. Stejně tak docházelo k tomu, že obě strany se navzájem obviňovaly, že neuznávají nebo nechrání ta samá práva, která chtěly prosazovat na mezinárodní aréně. Prostřednictvím těchto procesů si Sovětský svaz vytvořil vlastní přístup k mezinárodnímu právu, který zdůrazňuje prvenství státu před jednotlivcem. A tento přístup dodnes ovlivňuje ruské postoje a jednání.
Narušitel i zastánce
Současný vztah Ruska k mezinárodnímu právu není jen otázkou mezinárodních vztahů. Mezinárodní právo má totiž privilegované místo v ruském právním systému. Podle článku 15 ruské ústavy z roku 1993 mají mezinárodní smlouvy a dohody nadřazenost v případě, že by byly v konfliktu s domácím právem. V současné době ale došlo k podkopání této privilegované pozice, upozorňují autoři.
V roce 2015 došlo k právní změně, která znamená, že ruský Ústavní soud může prohlásit rozsudky týkající se lidských práv za „nemožné prosadit v praxi“ v případě, že by se ukázaly nekompatibilní s ústavou. Je to jasná výzva Evropskému soudu pro lidská práva, který má vykládat a prosazovat Evropskou konvenci o lidských právech, kterou Rusko přijalo v roce 1998. A není jistě irelevantní ani to, že velká část případů, které tento soud řeší, se týká Ruska.
Jenže i tady je potřeba dát věci do perspektivy. Přes veškeré dohady, že Rusko chce vystoupit z Rady Evropy a z Evropské konvence lidských práv, tak zatím neučinilo. Naopak, ochotu opustit evropský soud dala mnohem výrazněji najevo britská vláda.
Skutečností je, že mezinárodní právo není monolitické. Rusko postupuje ve svérázné angažovanosti v mezinárodním právu, které je složitou sítí dohod, pravidel, regulací a konvencí. Každý stát může být obojí – narušitel i zastánce mezinárodního práva ve stejnou chvíli. Rusko je nejen stálým členem Rady bezpečnosti OSN, ale také nositelem normy pro mnoho postsovětských zemí.
Uvědomit si tuto realitu není skrytá výzva k relativizaci a naředění standardů viny. Je to nutná součást procesu uznání historické role Ruska jako právního architekta a také výzvy, kterou dnes představuje. Vidět věci z delší perspektivy je politická nutnost, argumentují autoři v závěru. Trestat Rusko není asi příliš efektivní způsob, jak jednat s Ruskem a s jeho občany.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.