USA mají ve světě více jednotek než velvyslanců, ukazují poslední statistiky. Co to znamená pro roli lídra a jak došlo k tomu, že vojáci hrají první housle?
Dědictví amerického vůdcovství a angažovanosti v globální politice se redukovalo na diplomacii ozbrojených sil či „kinetickou diplomacii“, píše bezpečnostní analytička Monica Duffy Toft z Tuffs University.
V březnu 2018 jmenovala Trumpova administrativa pouhých 70 z celkem 188 amerických velvyslanců, zároveň ale zvýšila přítomnost amerických zvláštních sil v 149 zemích světa. V roce 2016 to bylo 138 zemí. Tedy, zatímco američtí velvyslanci operují jen v jedné třetině zemí světa, americké speciální jednotky jsou aktivní ve třech čtvrtinách.
Vojenská síla USA se rozšiřovala ve světě už za prezidenta Baracka Obamy, nyní ale Trumpova administrativa a Kongres snížily financování zahraniční pomoci. Je „kinetická diplomacie“ způsob, jak prosadit americké zájmy? A jak taková diplomacie ovlivňuje americké vůdcovství ve světě?
Po druhé světové válce a pod vedením diplomatů jako byl George C. Marshall, americké ministerstvo zahraničí proměnilo USA z pohotovostního spojence v globálního lídra. V té době platily dva předpoklady. První z nich říkal, že existuje úzká souvislost mezi silou diplomacie a vojenskou efektivitou USA. Druhý spočíval v tom, že diplomaté měli přednost před generály. Tento druhý předpoklad dobře vyjádřil krok prezidenta Harry S. Trumana v roce 1951, kdy odvolal generála Douglase MacArthura, který trval na tom, že Severní Korea musí být „jasně poražena“.
Další diplomat, George F. Kennan, který působil v Moskvě a jehož zkušenosti pak dalších padesát let utvářely americkou zahraniční politiku, v tzv. Dlouhém telegramu z roku 1946 objasnil svůj přístup k SSSR. Jeho argumentem bylo, že SSSR má sice revoluční ideologii expanze, ale přesto se chová pragmaticky. Znamenalo to, že SSSR může být odstrašen a zadržen, což byla mnohem méně riskantní strategie než přímý vojenský střet.
Další diplomatické úspěchy přispěly k platnosti tohoto základního vzorce: diplomaté vedou jednání za scénou proto, aby nemuseli nastoupit vojáci.
Generál James Mattis, řekl v roce 2013 ve funkci velitele hlavního velení USA, že pokud se bude škrtat v rozpočtu ministerstva zahraničí, on „bude muset koupit více munice.“ Také generál Raymond Thomas v rozhovoru se senátorkou Elizabeth Warrenovou prohlásil, že škrty v diplomacii a zahraniční pomoci učiní práci americké armády těžší. Podle něj byla diplomacie vždy rozhodujícím faktorem během amerických speciálních operací v zahraničí.
Obratem prezidentství George W. Bushe
Ovšem k tomuto obratu ke „kinetické diplomacii“, čili diplomacii ozbrojených sil, jak píše autorka, došlo už za administrativy George W. Bushe v roce 2001. Bush vyhlásil válku proti teroru a stočil kormidlo od zadržování hrozeb k preemptivní angažovanosti USA v zahraničí. Argumentem bylo, že Taliban musí zaplatit za podporu Al Kajdy, která stála za událostmi 9/11 v USA. Následně se Bushova administrativa věnovala hledání zloduchů a tvrdila přitom, že tak chrání americké životy. Došlo k obratu – první roli dostaly ozbrojené složky a diplomacie hrála až druhé housle. Proč?
Útoky 9/11 na americké půdě umožnily americké vládě poměrně lehce vykreslit nepřítele USA jako skupinu šílenců, se kterou není možné vyjednávat a nedá se odstrašit.
Vzpomeňte si na jeden z hlavních argumentů o zbraních hromadného ničení, které jsme slyšeli znova a znova. Pokud se naši nepřátelé rozhodli nás úplně zničit, jakou roli může hrát tradiční diplomacie? Tak zněl argument.
Během Obamova prezidentství se dostalo diplomacii o trochu lepšího postavení. Nicméně Trumpův nástup snížil navržený rozpočet o 29 %, přinesl odchod celé řady vysoce postavených diplomatů, a naposledy vyhazov Rexe Tillersona, který sloužil jen 14 měsíců v úřadě.
To vede podle autorky k tomu, že „kinetická diplomacie“ hraje z podstaty první housle. Bez diplomatů, kteří by informovali a směrovali ozbrojené složky a jejich velení, jsou Spojené státy uvězněny v bludném kruhu: víc „zlých hochů“ zabitých v zahraničí povede k potřebě dalšího zabíjení. Následkem toho bude, že stále víc lidí, které místo vyjednávání rovnou zabijeme, budou buď civilisté nebo místní hrdinové, obětování těchto lidí pak garantuje ztrátu nejen amerických životů, ale i životů našich spojenců.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.