Jozef B. Ftorek píše o tom, jak nastolování mediální agendy souvisí s vytvářením obrazu nepřítele. Proč média příliš nezaujala tragédie v ruském Keremovu?
V obchodním a zábavním centru sibiřského města Kemerevo zemřely 25. března 2018 v ohni nebo udušením desítky lidí. Především děti. Měly prázdniny. Byly v kině nebo v herně. Počet obětí požáru dosud není definitivní. První mrtví už byly pohřbeni. Příčiny tragédie jsou stále v šetření. S největší pravděpodobností se jednalo o zkrat elektroinstalace. To vše v kombinaci s nedbalostí a neprofesionalitou technické a bezpečností obsluhy centra.
Média hlavního proudu euroatlantického prostoru, kam patří i Česká republika, se k tématu, které nelze ignorovat, vyjadřují poměrně pozvolna, nesměle a často spíše okrajově. Mediální pokrytí lidské tragédie bylo, zdá se, významně podreprezentované. Nejvíce patrné to bylo v čase bezprostředně po tragickém požáru.
Lidskou a profesionální ubohost moderátora ranní show jedné celostátní televize, jež téma a situaci hloupě komentoval, nechávám stranou. [1] Věřím ovšem, že jeho nadřízení záležitost nepřejdou mlčením. Už jen z důvodu dobrého jména organizace a zachování jejího profesionálního a etického standardu.
Odborná mediální obsahová a frekvenční analýza může čistě subjektivní pocit nedostatečného zastoupení tématu lidské tragédie, u citlivého publika poměrně rozšířený, významně korigovat a relativizovat. I tak je stále přítomný. V sociálním kontaktu i nesměle nebo naopak rozhořčeně je tento pocit diskutován. Je to zřetelné, bolestivé i varující. Není to poprvé, co podobná situace, tragédie v jedné zemi automaticky přitahuje velkou mediální pozornost a jiná, v jiné zemi, která je kulturně a geograficky podobně blízká, nikoli.
Pozorný čtenář, divák a posluchač se právem nemůže zbavit pocitu, že v otázce nastolování témat existuje dvojí standard. Jeden pro svět euroatlantický a druhý pro ty ostatní. Mezi ostatní patří, v podání médií hlavního proudu, i naši evropští sousedé – občané Ruské federace.
Dvojí standard, my a oni
Onen dvojí standard je poměrně zřetelný např. u politiky společnosti Facebook. V kontextu tzv. informační války, pak lze poměrně snadno pozorovat, jaké pozice jinak soukromá firma zastává. S kým a s čím se politicky identifikuje. Facebook umožňuje svým uživatelům, aby vyjádřili solidaritu se státy nebo subjekty, které se staly obětí útoku mezinárodního terorismu, tím, že jim nabídne příslušnou státní vlajku (např. Francie, Velké Británie nebo Turecka), případně i jiný výstižný symbol („Je suis Charlie“, nebo duhovou vlajku, symbol LGBT komunity) k doplnění jejich osobního profilu. V Evropě ovšem opakovaně s jednou výjimkou. Tu představuje Rusko. V okamžiku teroristického útoku spojenců Islámského státu v petrohradském metru (duben 2017) se už z tradice spousta uživatelů Facebooku dožadovala podobného symbolu, jako v případě podobných útoků teroristů v Paříži nebo Istanbulu. Odpovědí bylo mlčení, respektive nedostupnost vlajky RF ze strany operátorů a editorů společnosti Facebook.
Výstižné vysvětlení identicky pojaté selektivní solidarity přinesla evropské veřejnosti radnice Berlína. Ta, stejně jako Facebook nebo Paříž používá k vyjádření solidarity s oběťmi mezinárodního terorismu podobnou symboliku. V Berlíně odpovídajícím způsobem nasvítí Brandenburskou bránu, v Paříži Eiffelovu věž. Vlajka Ruské federace jako symbol solidarity ovšem není, pro Berlín, Paříž a Facebook politicky přijatelná. V Berlíně to oficiálně vysvětlují tak, že Petrohrad není partnerským městem Berlína. Výjimky by se podle prohlášení jeho radnice měly týkat jen „opravdu mimořádných případů“.[2]
Jinak řečeno, vyjádření solidarity se „soupeřem, skoro nepřítelem,“ je z perspektivy těch, kdo se snaží formovat náležité mínění euroatlantické veřejnosti, zejména v nynější situaci možné konfrontace a její eskalace, nežádoucí. Nepříteli přísluší dehonestace a dehumanizace. Nikoli solidarita a humanita. To by potom mohlo dopadnout tak, že by politické, servisní elity obou soupeřících táborů musely bojovat mezi sebou samy navzájem. Tahle docela zajímavá představa není nová. Pěkně ji vykreslil například jeden z hrdinů Remarquova románu Na západní frontě klid (1928), voják Jeho Veličenstva německého císaře, Albert Kropp. Slovy z pera Ericha Maria Remarqua: „Kropp navrhuje, aby se vyhlašování válek dálo po způsobu lidových veselic se vstupenkami a s hudbou jak u býčích zápasů. Potom by se v aréně měli do sebe dát ministři a generálové obou stran a všichni v plavkách a všichni ozbrojeni dřevěnými holemi. A za vítěze by byl vyhlášen stát, jehož reprezentanti to přežijí. Bylo by to lepší než zde, kde po sobě střílejí lidi, kteří za nic nemohou. Návrh se líbí.“ [3]
Skutečnost, že Vladimir Putin je držitelem černého pásku v judu, je tomto smyslu více než významná.
Odkazy
[1] Moderátor Říbal zesměšňoval smrt dětí v Rusku. „Na vyhazov,“ píší lidé. Dostupné z: https://www.expres.cz/petr-ribal-pozar-sibir-kemerovo-dnt-/celebrity.aspx?c=A180327_121526_dx-celebrity_stes
[2] Braniborská brána se tentokrát nerozzářila. Petrohrad není výjimečný případ, zní z Berlína. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/svet/braniborska-brana-se-tentokrat-nerozzarila-petrohrad-neni-vyjimecny-pripad-zniz_ 1704031041
[3] Remarque M. Erich: Na západní frontě klid, Naše vojsko. Praha 1988, s.35.