Představa, že tlak na změnu íránské jaderné dohody ze strany USA pošle odpovídající signál do Pchjongjangu, je omyl. Trump může skončit nakonec s holýma rukama.
Philip Gordon napsal pro Foreign Policy, že cesta do Pchjongjangu nevede přes Teherán.
Je hodně důvodů, proč se bát Trumpova setkání se severokorejským diktátorem Kimem. Vzhledem k tomu, že Trump souhlasil se schůzkou impulzivně a nebyla schválena na vysoké úrovni americké vlády ani konzultována se spojenci, že administrativa nedisponuje odborníky na východní Asii a ani nemá v Jižní Koreji velvyslance, že prezident neoplývá ani ochotou ani schopností zvládnout detaily problematiky šíření zbraní, oba lídři těžko najdou shodu na základních tématech – jaderném programu Pchjongjangu a americké vojenské přítomnosti v Jižní Koreji. Trump a někteří z jeho poradců, včetně ministra Pompea, hovoří o schůzce jako o zásadním americkém průlomu. Ve skutečnosti však schůzka s Kimem spíše než k jadernému průlomu povede k tomu, že americký prezident, s prázdnýma rukama a v rozpacích, bude rozhodovat o tom, co vlastně udělá, když Pchjongjang odmítne americké požadavky a bude dál pokračovat v jaderných testech.
Tvrdý postoj k Íránu jako vzkaz pro Kima?
Jako kdyby rizika summitu, pokud ztroskotá, nebyla dost velká, zdá se, že Trump a jeho příznivci teď vidí blížící se severokorejský summit jako dobrou příležitost, jak zničit, nebo aspoň změnit, íránskou dohodu. Jejich logika říká, že tvrdý přístup vůči Íránu způsobí, že Kim pochopí, že dohoda se Severní Koreou bude mnohem náročnější, než dohoda s Íránem. Nová íránská jaderná dohoda dle Trumpa zahrne omezení pro íránské balistické střely i regionální aktivity, další inspekce a změnu platnosti dohodnutých časových limitů na obohacování uranu na dobu neomezenou. Tím by Trump ukázal Kimovi, že musí akceptovat podobná omezení, nebo strpět následky, když to neudělá.
Problém je, že tato analogie, ať zní jakkoliv hezky, nemá šanci fungovat. Íránská dohoda se těžko bude modifikovat tak, jak chce Trump, a i kdyby se to nějakým způsobem zdařilo, nepovede k obdobné dohodě se Severní Koreou. Ve skutečnosti nepravděpodobnějším výsledkem snahy získat jadernou dohodu se Severní Koreou tím, že USA budou požadovat změny v existující dohodě íránské, nebudou dvě efektivní jaderné dohody, nýbrž NIC. Navíc se americké možnosti smrknou buď na rezignovaný souhlas, nebo vojenskou intervenci.
Rozcupovat dohodu s Íránem před jednáním se Severní Koreou? Špatný nápad!
Problém je, že čím „lepší“ dohodu Trump od Íránu chce, tím méně je pravděpodobné, že jí dosáhne. Rozhovory Washingtonu s evropskými partnery, kteří zoufale chtějí, aby USA u dohody zůstaly, naznačují umírněné kroky k uspokojení Trumpových zájmů. Možná půjde o nové evropské sankce na íránské balistické testy, závazky k přísnější kontrole atd. Ale není šance, že by Evropa, nebo snad dokonce Rusko či Čína, souhlasily se zásadními změnami, které nyní požaduje Trumpova administrativa. Trump možná bude tvrdit, že ty skrovné evropské sliby jsou výsledkem jeho vyjednávacího mistrovství a u dohody zůstane, ale těžko odhadovat, jak to ovlivní rozhovory se severokorejským diktátorem, který už jaderný arzenál má.
Trump také může evropskou nabídku odmítnout, ale rozcupovat íránskou dohodu, aby ukázal tvrdost, není před jednáním se Severní Koreou moc dobrý nápad. Jednostranné vypovězení iránské dohody by Kimovi signalizovalo, že se nemůže spolehnout na žádnou dohodu s mezinárodním společenstvím, dokonce ani na tu, kterou jednomyslně přijala Rada bezpečnosti OSN a která byla opakovaně certifikována Mezinárodní jadernou agenturou. Ale taky by to Kimovi naznačilo, že kompromis Trumpovi nestačí.
Uvažujte, nabádá Gordon: současná jaderná dohoda s Íránem vyžaduje důkladné a průběžné inspekce v celé zemi, eliminaci produkce plutonia na alespoň 15 let, omezení množství a kvality obohaceného uranu na 15 let a trvalý zákaz usilovat, získat nebo pracovat na jaderných zbraních, zatímco většina amerických ekonomických sankcí zůstane zachována. Proč by proboha Trump chtěl Kimovi sdělit, že taková dohoda není dost dobrá? Bude-li se chtít Pchjongjang domluvit, bude také muset změnit své regionální chování, zastavit balistický program, akceptovat nadále americké sankce, a dovolit inspektorům OSN, aby měli přístup na vojenské základy Severní Koreje a do rezidencí rodiny Kimů? Mohou si ti, co požadují zrušení smlouvy, myslet, že Kim takový postup bude akceptovat? Nebo že by o něm byť jen uvažoval, i kdyby snad Írán souhlasil se všemi Trumpovými požadavky?
Ti, co chtějí změnit íránskou dohodu, aby vyslali do Pchjongjangu signál, by si měli připomenout, jak těžké bylo přimět Írán, aby vůbec s nějakou jadernou dohodou souhlasil, navíc je vliv Spojených států na Severní Koreu podstatně omezenější.
Zatímco vojenská operace by nesla v případě Íránu obrovská rizika, je alespoň důvěryhodná jako krátkodobá náprava a snad by mohla přispět k tomu, aby Teherán dohodu akceptoval. Ale u Severní Koreje by preemptivní údery jistě vedly k desetitisícům či statisícům obětí, a to pouze za předpokladu, že by Pchjongjang nepoužil jaderné zbraně. Možnost držet jako rukojmí více než 25 milionů obyvatel Soulu a okolí (vždyť je jen 35 mil od severokorejské hranice) a také více než 200 000 Američanů, kteří žijí v dosahu severokorejských střel, dává Kimovi pořádnou páku u jednacího stolu, o ní se iránským lídrům může jen zdát.
Severokorejský režim není pod tlakem doma
Íránští lídři zase musejí, na rozdíl od Kima, brát v úvahu íránské veřejné mínění. Zatímco íránské volby i veřejné protesty ukazují, že veřejnost si sankce nepřeje a chce se integrovat se světem, Kim takové starosti nemá. Jeho uzavřený, totalitární stát se podobá spíš Iráku za Husajna, než současnému Íránu. A připomeňme, varuje znovu Gordon, že Husajn byl celé roky ochoten snášet sankce proti svému lidu a nakonec i čelit invazi 500 000 amerických vojáků – tedy taková rané verzi Trumpova „maximálního tlaku“ – než aby se vzdal jaderného programu, který se ovšem ukázal být víceméně fikcí.
Jakákoliv jaderná dohoda se Severní Koreou se bude vyjednávat dlouho, obzvláště dohoda, která případně vzejde ze špatně připravené schůzky mezi dvěma nepředvídatelnými státníky, kteří strávili minulý rok tím, že si vyměňovali osobní urážky a hrozby. Kimův režim po desetiletí viděl jaderné zbraně jako základ svého přežití a byl ochoten spolknout i mezinárodní izolaci, přestože důsledkem bylo hladovění většiny populace. Není žádný důvod se domnívat, že by to bylo jinak, i kdyby se režim ocitl na pokraji kolapsu.
Je možné, že tváří v tvář mezinárodním sankcím, za které si Trumpova administrativa zaslouží uznání, může Kim výměnou za významné ekonomické pobídky a bezpečnostní záruky akceptovat omezení svého jaderného a balistického programu.
Pokud chybí lepší varianty, taková dohoda by měla být zvážena v úzké konzultaci s regionálními spojenci. Ale představa, že USA získají dohodu se Severní Koreou tím, že vyzvou k zásadním změnám v íránské dohodě, nebo ještě hůř tím, že ji zničí, je nebezpečná fantasmagorie.
Nejpravděpodobnějším výsledkem by byla smrt efektivní dohody, která již existuje a zároveň by bylo méně pravděpodobné, že by USA dostaly tu dodatečnou dohodu, kterou chtějí.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.