Rakouský politolog Walter Baier píše obšírně o budoucnosti Evropské unie, o roli radikální levice i o národním problému z hlediska hledání evropského občanství.

Jak kdysi poznamenal německý dramatik Bertolt Brecht: „Myšlenka je něco, co vychází z obtíží a předchází akci“. Evropská unie je v takovýchto obtížích. A stejně tak levice.

Vzestup populistické krajní pravice v mnoha evropských státech (nejčerstvěji v Německu a Rakousku) také naznačuje, že politická krize EU je spojena s krizemi, které se vyskytují v jednotlivých členských státech na národní úrovni.

A neexistuje žádný jasnější indikátor než stav sociální demokracie v Evropě. Rány, které utržily sociálně demokratické strany v nedávných volbách, byly natolik vážné, že je nyní na místě položit otazník k jejich budoucnosti jako politické síly v Evropě.

Budoucnost „radikální levice“, rodiny politických stran bez sociálních demokratů a zelených, se také stala důvodem k obavám, i když poněkud jiného charakteru. Ve článku z roku 2011 pro časopis Transform, popsal řecký politolog Gerassimos Moschonas výzvy, kterým čelí na evropské úrovni:

“Evropská unie strukturálně … podkopává způsoby činnosti historické radikálnosti. Vyjednávání, nekonečný proces hledání kompromisů, kroužení a uzavírání dohod a zvýšená váha technokratických řešení, jsou neslučitelné s kulturou radikalismu. … Neexistuje žádná revoluční strategie pro Evropu a je zbytečné nějakou formulovat. … Pokud levicová strana upřednostňuje „revoluci“, pokud si myslí, že existují nebo v relativně blízké budoucnosti budou existovat podmínky pro velký převrat proti kapitalismu nebo dokonce úplné opuštění kapitalismu, potom nemá důvod zaplétat se do komplikované hry s ostatními 26 členskými státy a do extrémně rigidního systému několika úrovňového řízení (systému vybaveného nezměrným sortimentem únikových ventilů – alespoň 27, tolik, kolik je národních vlád). Je to iracionální. Stejně tak, pro každou politickou stranu, která se rozhodne fungovat v EU, je středobodem veškeré soudržnosti „reforma“. Ta část radikální levice, která se rozhodne pro evropskou strategii, se – nezbytně – rozhodne pro strategii reforem. Evropský terén je z definice terénem reforem, a to vskutku obtížných a mučivých. Poziční válka, ne válka manévrů, je klíčovou rozlišující charakteristikou.“

Toto dilema mi poslouží jako výchozí bod. Začnu popisem výzvy, které čelí Evropa, tak jak je vnímána těmi v centru politické moci Evropské unie. Strategie Evropské komise, nastíněná J. C. Junckerem v jeho Bílé knize o Budoucnosti Evropy zveřejněné letos v březnu (2017), stojí v opozici ke dvěma rozličným návrhům předložených různými částmi levice: „Plánem B“ podporovaným J. L. Mélanchonem a DiEM25, iniciativou vedenou Yannisem Varoufakisem. I přes jejich rozdíly, oba návrhy sdílejí jedno – věří, že levicová evropská politika vyčerpala své strategické možnosti a musí být přepsána. Svoji analýzu uzavřu uvedením několika principů, které mohou sloužit jako základ pro další návrhy.

1. Juncker, Macron – debata politické elity

V úvodních odstavcích Bílé knihy o budoucnosti Evropy, J. C. Juncker připomíná slavné Ventotenský manifest, napsané italskými politiky v exilu Altierem Spinellim a Ernestem Rossim v roce 1941 [1].

Rozumí se samo sebou, že Spinelliho a Rossiho vize antifašistické, socialistické a federativní Evropy, informované hrůzami dvou světových válek, jsou na hony vzdálené té Evropské unii, ve které žijeme nyní. Přesto musíme uznat, že jak prakticky, tak ideově, Evropa zůstává soutěžní arénou, do které levice vstoupila před mnoha dekádami, a dnes se z ní nesmí nechat vyhnat.

Juncker připouští, že „Globální finanční a hospodářská krize, která začala v roce 2008 ve Spojených státech, otřásla EU v základech“, a že „Tento vývoj podnítil pochyby o sociálně tržní ekonomice EU a její schopnosti splnit její slib, že nikdo nebude opomenut, a zajistit, že se každá generace bude mít lépe než předchozí.“ (Bílá kniha o budoucnosti Evropy, str. 9)

Kniha dále pokračuje oprávněným uznáním, že skutečný rozsah výzvy, které čelí evropská společnost, může být pochopen pouze z nadnárodní perspektivy.

Podíl Evropy na celosvětové populaci se zmenšuje
Její relativní ekonomická síla porovnaná se světovým HDP se snižuje
Význam eura jako globální měny se vytrácí (Bílá kniha o budoucnosti Evropy, str. 8)

Toto na oplátku vytváří schopnost definovat roli Evropy v globální „Velké transformaci“, středobodu jakékoliv Evropské politické debaty.

Bílá kniha o budoucnosti Evropy předkládá pět různých scénářů evropské integrace:

„Pokračování v dosavadní praxi“
„Pouze jednotný trh“
„Státy, které chtějí, dělají více“
„Dělat méně, zato efektivněji“
„Dělat mnohem více společně“

Ačkoliv Juncker se zde tváří, jakože představuje sérii možností, jeho scénáře jsou ze všeho nejvíce soustředěny na zefektivnění, zrychlení a doladění evropského neoliberálního modelu kapitalismu – což on považuje za jediný přijatelný model vývoje. Žádný z nastíněných scénářů nezpochybňuje nadřazenost konkurence a monetární stability, což jsou základní kameny neoliberálního přístupu komise k integraci.

Tudíž jenom Komise může říct, jak moc nové výsledky může přinést „pokračování v dosavadní praxi“ oproti těm, které už známe.

V dubnu 2017 představila EK svůj Diskusní dokument o sociálním rozměru Evropy (REFLECTION PAPER ON THE SOCIAL DIMENSION OF EUROPE), který byl přijímán jako předchůdce přijetí Evropského pilíře sociálních práv v listopadu. Na jedné straně, dokument neotevírá prostor pro politický diskurz v Evropě zaměřený ne na neoliberální režim konkurence, ale na problematiku sociálních práv a sociální konvergence. Zároveň ovšem, „Evropský pilíř sociálních práv“ (může selhat při vytváření právně závazných a vynutitelných práv, jelikož sociální politika spadá do pravomocí členských států. Navíc, každý z těchto dokumentů dělá úkrok stranou od otázky, jak Evropská komise plánuje sladit své návrhy s jinými, více zavazujícími politikami EU.

Toto platí především pro „Diskuzní dokument o prohlubování ekonomické a monetární unie“ (Reflection paper on the deepening of the economic and monetary union), který byl představen v květnu (2017).

Příběh úspěchu, který je líčený v dokumentu, nedává žádný prostor sebekritickému hodnocení zhoršujících efektů a dopadů úsporných opatření protlačených Komisí a Euroskupinou. V tomto příběhu se tvrdí, že silné „momentum“ „bylo podpořeno dalšími akcemi na Evropské úrovni“, které „jsou znovu soustředěny kolem „ctnostného trojúhelníku“ podpory investic, usilování o strukturální reformy a zajišťování zodpovědné fiskální politiky“ (str. 11). Dokument pokračuje poukazováním na jednotlivá opatření zaměřená na vytvoření Bankovní unie a Unie kapitálových trhů, která už byla nebo brzy budou implementována, a na to, že Komise také zkoumá vývoj nových „finančních nástrojů“, takzvaných „cenných papírů krytých dluhopisy“. Přestože toto je krok, který lze volně interpretovat jako dláždění chodníčku pro euroobligace, strohé odmítnutí německé vlády značně snížilo výhledy na konsenzus.

Zpráva o stavu Unie J. C. Junckera adresovaná Evropskému parlamentu 13. září 2017 byla také přednesena s nádechem větší sebedůvěry než v jeho proslovu z roku 2016. Úspěchy, které zmínil, zahrnovaly záchranu bank, snížení veřejných deficitů a zlepšení kontroly nad nelegální imigrací, zodpovědné za způsobení strachu v mnoha zemích.

Přesto sociální a ekonomická situace, které čelí 20 milionů nezaměstnaných Evropanů, komplikuje ospravedlnění sebevědomí, které vedení Unie dává na odiv.

I přes rostoucí ekonomiku, všechny relevantní indikátory – včetně míry nezaměstnanosti, materiální deprivace, dlouhodobé nezaměstnanosti, nezaměstnanosti mladých, nejistých životních podmínek, pracující chudoby – ukazují, že co se týká sociálních věcí, EU a Euroskupina se nezotavily z krize. Především ekonomické a sociální rozdíly mezi členskými státy se staly viditelnějšími, což je situace, která se ukáže být jednou z vážnějších hrozeb visících nad budoucností evropské integrace. Krize vyprodukovala jasné vítěze a poražené, jak ukazuje protikladný vývoj obchodních bilancí mezi členy Euroskupiny.

I přes právní a technické dodatky vytvořené za účelem učinit EU odolnější při střetu s budoucí krizí, fundamentální problémy Unie zůstanou nevyřešené a rizika se budou dál hromadit.

Pro toto všechno existuje i politická dimenze. Zatímco ve svém projevu v roce 2016 se Juncker stále cítil povolán, aby apeloval, aby se „velké, demokratické národy Evropy … neohýbaly pod nápory populismu“, volební prohry krajně pravicových kandidátů a stran z letošního jara ho nechaly flegmatickým. Přesto se podzimní volby v Německu, Rakousku a České republice staly palčivou připomínkou, že evropské krajně pravicové strany získali takovou podporu, která je v poválečné éře nevídaná. A nebezpečí, které představují, může být jen těžko eliminováno. Z tohoto pohledu, rok 2017 může být popsán jako krátký odklad pro vládnoucí elitu – dočasná přestávka na nadechnutí otevřená současným ekonomickým a politickým vývojem. Toto je perspektiva, kterou Juncker pravděpodobně sdílí: „Nyní se nám otevřela krátká příležitost, ale nezůstane dostupná navždy. Pojďme vytěžit co nejvíc z dosavadního vývoje, chyťme vítr do plachet.“

Juncker potom pokračuje představením vhodné platformy, ze které lze řídit tuto politickou operaci, jeho vlastní „scénář šest“. Ale jak realistický je jeho návrh? Jedná se doopravdy o adekvátní rámec pro konsolidaci a oživení středových politických sil? Může vyjít vstříc levicové opozici proti rozšiřování úsporných opatření a také už navždy udržet na uzdě krajní pravici?

Junckerův “scénář šest”

Chci posílit náš obchodní program a uzavřít obchodní dohody s Austrálií a Novým Zélandem podle vzoru CETA
Pokud chceme zlepšit ochranu našich vnějších hranic, potom musíme ihned otevřít Schengenský prostor volného pohybu také Bulharsku a Rumunsku
Až na dva členské státy jsou všechny povinny a oprávněny přijmout Euro, jakmile splní všechny podmínky.
Dokončení bankovní unie je urgentní záležitostí
Členské státy by měly odsouhlasit Evropský pilíř sociálních práv co nejdříve
Musíme zachovat věrohodnou perspektivu rozšíření EU o západní Balkán
Členství Turecka v EU v dohledné době nepřipadá do úvahy
Evropský stabilizační mechanismus se musí postupně změnit na Evropský monetární fond
Potřebujeme evropského ministra ekonomiky a financí (!), který bude prosazovat strukturální reformy ve členských státech
Do roku 2025 musíme mít plně rozvinutou Evropskou obrannou unii. Potřebujeme ji. A NATO ji chce
Komise navrhuje nová pravidla financování politických stran a nadací. Já také sympatizuji s myšlenkou nadnárodních seznamů
Prezident Evropské komise a Evropské rady by měli být spojen do jedné funkce (str. 15).

Dva dny po německých federálních volbách, nastínil Emanuel Macron svoji „Iniciativu pro Evropu“ v programovém prohlášení, které přednesl na Sorbonně.

Zatímco je důležité nepodceňovat rozdíly v názorech mezi protagonisty, kteří diskuzi utvářeli doposud – Evropská komise a francouzská a německá vláda – je hodné povšimnutí si, že Macronova řeč v Paříži z velké části (spojené armády, migrace) sleduje program představený Junckerem. Macron se také rozhodl vyhnout se velkému množství kontroverzních návrhů, vytvoření parlamentu Eurozóny a ustanovení evropského ministra financí, nebo je přeformulovat tak, aby byly v souladu s pozicí Komise. V jasné shodě s německou vládou dál pokračoval: „Solidarita, která je vyžadována pro rozpočet, musí být kombinována s vyšší zodpovědností, která začíná pozorováním pravidel, které jsme sami sobě nastavili a implementovali zásadní reformy. Rozpočet musí být umístěn pod silné politické vedení společného ministra a musí být podroben silné parlamentní kontrole na evropské úrovni“ (str. 8). Při tomto projevu, Macron jasně ukázal svoji příslušnost k neoliberálnímu konsenzu sloužícímu k udržení sjednoceného centra EU. Jelikož Německo od voleb neustále odmítá všechny návrhy, které by mohly tento konsenzus narušit (například Euroobligace), nelze předpokládat, že jakýkoliv z nich bude implementován.

Jak je při takovýchto debatách obvyklé, je snadné prostě zavrhnout existující návrhy jako nedostatečné a zavádějící. Ovšem stejně snadné je prostě vyjmenovat věci, se kterými za žádných okolností nemůžeme souhlasit:

Vytvoření Evropské vojenské unie, což je také požadováno ze strany NATO
Vytvoření Evropského prezidentského systému sjednocením pozic Prezidenta Evropské komise a Evropské rady

Nicméně „anti-všechno“ strana, která sama sebe definuje pouze tím, proti čemu je, nemá žádný hegemonický potenciál. Protože ať už je ráda za zavedení evropských kandidátek do nadcházejících Evropských parlamentních voleb nebo naopak, nebude to mít zásadní vliv pro finální rozhodování. Při přípravě na volby do Evropského parlamentu v roce 2019, strana Evropské levice diskutuje o tom, jestli bude chtít nominovat společného kandidáta na předsedu Evropské komise. Nejde o taktické, ale strategické rozhodnutí, které odhalí, jakou alternativní, progresivní, demokratickou, ekologickou a sociální vizi pro Evropu se rozhodla podpořit.

2. O Evropské ústavě

Dominující liberální elity zamýšlejí využít spád událostí po nedávné debatě o budoucnosti EU k obnovení konsenzu o evropské integraci pod jejich podmínkami. To, jestli tato debata zůstane uzavřena pouze na úrovni elit nebo se vyvine v demokratické a lidové rozhodnutí, bude také záležet na tom, jestli se levice přidá nebo ne.

Kvůli všem řečem o „reformování,“ „obnovení“ nebo „přepracování evropského projektu“, není mnoho pozornosti věnováno tomu nejočividnějšímu: podle všeho se Juncker a Macron shodnou na tom, že dohody by se měnit neměly, alespoň prozatím. To se dá stěží považovat za drobnost, protože ačkoliv Evropané odmítli jednotnou ústavu v referendu v roce 2005, tak nakonec smlouvy (Smlouva o Evropské unii a Smlouva o fungování Evropské unie) vytváří ústavní řád EU.

Ve studii zveřejněné Nadací Rosy Luxemburgové, Jeremy Smith a John Weeks (Zavádění demokratické volby do ekonomického řízení Evropy. Evropské smlouvy, které potřebujeme, a proč je potřebujeme) navrhují řadu dodatků k současným verzím Evropských smluv, které by upravili jejich momentálně výhradně ekonomické zaměření. První z jejich mnoha navrhovaných změn se odkazuje na Článek 3(3) a 3(4) Smlouvy o Evropské unii, který vykládá vytvoření vnitřního trhu a zavedení Eura.

Současná podoba Článku 3, sekce 3 a 4

(3) Unie vytváří vnitřní trh. Usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a na cenové stabilitě, vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství směřujícím k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku a na vysokém stupni ochrany a zlepšování kvality životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok.

Bojuje proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci, podporuje sociální spravedlnost a ochranu, rovnost žen a mužů, mezigenerační solidaritu a ochranu práv dítěte.

Podporuje hospodářskou, sociální a územní soudržnost a solidaritu mezi členskými státy…

(4) Unie vytváří hospodářskou a měnovou unii, jejíž měnou je euro.

Navrhovaná úprava

(3) Unie usiluje o udržitelný rozvoj Evropy založený na vyrovnaném ekonomickém růstu a prosperitě, plné a kvalitní zaměstnanosti, rozumné cenové stabilitě, sociálním pokroku a vysoké ochraně a zlepšování kvality životního prostředí, uvnitř rámce společnosti, která je založená na dynamické kombinované ekonomice a která zajišťuje efektivní sociální ochranu a veřejné služby. Podporuje vědecký a technologický pokrok. K podpoření úspěšného dosažení těchto úkolů ustanovuje Unie vnitřní trh. Ten bojuje proti sociálnímu vyloučení a diskriminaci a podporuje sociální spravedlnost a ochranu, rovnost žen a mužů, mezigenerační solidaritu a ochranu práv dítěte.

Podporuje ekonomickou a územní soudržnost a solidaritu mezi členskými státy

(4) K podpoření úspěšného dosažení svých cílů, ustanovuje Unie ekonomickou a monetární unii, jejíž měnou je Euro.

S ohledem na rétoriku, jejich návrh se může zdát jako pouhé přeformulování vzniklé přeskládáním jednotlivých vět. Ale pokud by byly implementovány, ovlivnily by revizi ekonomického uspořádání EU, nahrazením (Fridricha Augusta von) Hayeka (Karlem) Polanyim a deregulované trhy myšlenkou sociální tržní ekonomiky. V politickém ohledu, by jejich změny vedly nejen k reformě, ale také k úplnému obratu současného nastavení EU.

Levice nesmí cílit na nic menšího. Ale jak přesvědčivě ukazuje studie Smithe a Weekse, rámec existujících evropských smluv neumožňuje takový obrat.

Tímto způsobem jsou také interpretovány Evropským soudním dvorem, který ve formálním Názoru z roku 1991 říká: „Smlouva o EHS, ačkoliv uzavřená jako mezinárodní dohoda, stále utváří zakládající listinu Komunity založené na vládě práva.“ (citováno v: Smith, Jeremy/Weeks, John (2017): „Zavádění demokratické volby do ekonomického řízení. Evropské smlouvy, které potřebujeme, a proč“, s. 8.)

Ve své Zprávě o stavu Unie, J. C. Juncker zdůraznil tento pohled tím, že použil formulaci, která je stejně paradoxní, jako je objasňující: „Naše Unie není Stát, ale komunita práva.“ Stejně tak mohl říct: Naše Unie není demokracií, ale zakládá se na konstitucionálních procesech, aby vytvořila zákony. To znamená, že v EU se vládne na základě právních norem, které jsou zase tvořeny na základě vyšších právních norem. Avšak na této úrovni se hierarchie právního systému překlápí do odlišného módu. Tyto vyšší právní normy jsou součástí bilaterálních smluv, což znamená, že mohou být upraveny pouze jednomyslně v kontextu mezinárodních dohod, ale ne pomocí svrchovaných demokratických procesů iniciovaných obyvatelstvem, které je těmto smlouvám podrobeno.

Druhá vlastnost charakterizující tuto v podstatě evropskou ústavu spočívá v šířce a hloubce jejích regulací. Zatímco Ústava Spojených států obsahuje pouze 34 článků a dodatků, smlouvy o EU obsahují celkem 413 článků.

Ústavy obecně definují institucionální vztahy a kompetence státních orgánů. Nastiňují hlavní cíle státu a základní práva občanů. V tomto ohledu se „ústava“ Evropské unie liší od všech ostatních právních rámců v tom, že vyjadřuje specifickou ekonomickou filozofii (nebo ideologii), na které poté zakládá – nebo spíše „zústavňuje“ – podrobné regulace, které dávají rámec její ekonomické politice. Během času byly tyto regulace olemovány sankčními mechanismy navrženými za účelem efektivní implementace úsporných opatření a potlačení aktivní fiskální politiky.

Převedením ústavních regulací, které jsou ve státě řízeném vládou práva ve formě jednoduché legislativy, jsme dali Evropskému soudnímu dvoru výjimečné pravomoci a povolili jsme mu, aby se ujal své role motoru integrace. Díky svým rozhodnutím v případech Viking a Laval (oba v roce 2007), dal Evropský soudní dvůr vyšší prioritu ekonomickým svobodám, které jsou uvedeny ve Smlouvě o EU, například: volnému pohybu pracovníků a služeb, než svobodě činnosti odborů. V případu Rueffert, prohlásil dolnosaský zákon o veřejných zakázkách v rozporu s Evropskou legislativou a v Lucemburském případu, dospěl k závěru, že svoboda poskytování služeb má přednost před národním pracovním právem.

O způsobu, jakým tyto rozhodnutí ovlivňují práva odborů, existuje rozsáhlé množství literatury. Přesto jsou dopady integrační politiky EU diskutovány až příliš zřídkavě.

Už od počátku Soudní dvůr evropské unie vytvářel doktrínu nadřazenosti Evropského primárního a sekundárního práva nad národní legislativou, včetně ústavních zákonů. Stanovil přímý efekt Evropského práva a pomocí Evropského práva zavedl princip povinnosti soukromých osob, což vyžaduje, aby akce odborů a zaměstnavatelů byly poměřovány se svobodami z Charty základních práv. Konečně interpretuje zákazy a diskriminaci uvedené ve Smlouvě jako obecné zákazy restrikce, které umožnily prohlásit národní regulace jako v rozporu s Evropským právem, dokonce i v případech, kdy dotčení zahraniční dodavatelé diskriminováni nebyli.

3. O stavu „radikální levice“

Poté, co evropské instituce neodsouhlasily spravedlivý plán na oddlužení řecké vlády vedené Syrizou, se evropská politika opět stala pro levici žhavým tématem. Kontroverze, která kolem ní vznikla, není ani nová, ani překvapující. Během své historie byla cesta radikální levice typická různorodými strategiemi. Po parlamentních volbách v roce 1989, které se konaly před pádem „zdi“, se tenkrát existující „Skupina komunistů a spojenců“ v Evropském parlamentu rozdělila do dvou táborů: pro-integrační skupina tvořená Italskou komunistickou stranou, Spojenou levicí Španělska a řeckým Synaspismos („vnitřní“ křídlo řecké komunistické strany) a proti-integrační skupinu tvořenou Komunistickou stranou Francie, Portugalskou komunistickou stranou a také řeckou KKE – Komunistickou stranou Řecka („vnější“ křídlo řecké komunistické strany).

Ovšem od té doby se politické prostředí v Evropě vyvinulo.

Graf ukazuje, že v následujících letech a dekádách, komunisté západní Evropy nebo „strany radikální levice“, které jdou v jejich stopách, už nikdy nezvládly obnovit svou sílu, kterou měly před pádem socialismu. Léta od roku 1989 mohou být rozdělena do čtyř rozdílných stádií. Doba do roku 1993 byla poznamenána náhlým, závažným a všeobecným kolapsem. Sečtené hlasy levice padly z 9,4 % na 5,4 %. Tento pokles byl zapříčiněn především rozhodnutím Italské komunistické strany spojit síly se sociálními demokraty. V letech do roku 1999 zažívaly obnovu – sečtené hlasy levice dosahovaly 7,2 % a levice si polepšila ve 14 ze 17 zemí. Ale od roku 2000 zůstal poměr hlasů stejný, především kvůli tomu, že účast radikálně levicových stran ve vládách (ve Francii a Itálii) se ukázala být méně udržitelná a méně úspěšná, než se očekávalo.

V některých zemích evropského jihu zapříčinila krize vzniklá v roce 2008 výjimečný nárůst procenta hlasů a v Irsku a Belgii způsobila vznik nových levicových stran. Naopak podpora levice v zemích střední Evropy zůstala na stejné úrovni nebo poklesla. To vedlo k dosti různorodým výsledkům ve volbách do Evropského parlamentu v roce 2014, které nenaplnily očekávání hnutí. Strategická pozice „radikální levice“ v Evropě byla také oslabena tím, že nebyla schopná vytvořit významnější politickou základnu ve střední a východní Evropě, s výjimkou České republiky. Slovinská Sjednocená levice získala první křesla v národním parlamentu teprve v roce 2014.

Úspěch J. L. Mélanchona a jeho hnutí France Insoumise určitě ovlivní popisovaný trend jak statisticky, tak kvalitativně. Díky Podemos a France Insoumise, které se volně popisují jako levicoví populisté, vidíme, že se mění jak geografické zaměření, tak ideologický profil „radikální levice“. Přes svoji bohatou tradici ztratila komunistická hnutí v Itálii, Francii a Španělsku velkou část svého vlivu a kvůli selhání plánu na oddlužení Řecka proevropská strategie představovaná Syrizou vypadá méně důvěryhodně. Nyní jsou očividná první znamení toho, že strana Evropské levice má potíže přizpůsobit se této měnící se konstelaci.

4. Soupeřící koncepty

Existuje bezpočet alternativních návrhů sociálních a ekonomických reforem významných prvků evropské integrační politiky, mezi nimi například „Cesta pro novou Evropu“, plán přijatý Evropskou konfederací odborových svazů v roce 2013 a dokument představený Mario Piantem, Metteo Lucchesem a Leopoldem Nasciou pojmenovaný „Co se bude vyrábět? Vytvoření nové průmyslové politiky v Evropě“.

Ovšem mnohem vzácnější, ačkoliv o nic méně důležité, jsou návrhy na narativ (způsob komunikace „příběhu“), který záměrně dává dohromady vizi Evropského kontinentu sjednoceného solidaritou a řízeného vládou práva se strategií a politickými metodami, které podporují jeho implementaci. Nedávno se ovšem objevily dva ambiciózní pokusy o nový narativ.

A) L. Mélenchon: „Evropský plán B

V rozhovoru, který J. L. Mélenchon poskytl letos v březnu (2017), stručně shrnul čtyři principy, na kterých se zakládá jeho koncept Plánu B (Le Monde, 10 března 2017):

„To, co odlišuje můj postoj od ostatních na levici, je to, že vnímám národní státy jako páky v evropském boji.“
„Odstoupení od smluv“ spolu s „jednáním o novém rámci“ – a plán B: „Jednostranné odstoupení Francie od Evropských smluv“ – pokud selže první metoda
Občané Francie v referendu učiní svrchované rozhodnutí o tom, jestli se chtějí přidat k nově založené Evropské unii, nebo z ní vystoupit. Pokud tento plán selže, druhá možnost by byla, že Francie přestane posílat příspěvky do rozpočtu EU a zavede opatření pro monitorování pohybu zboží a kapitálu přes hranice
Neexistuje jednotný Plán B – Plán B se liší v každé zemi.

B) Yanis Varoufakis: DiEM25

Odpověď DiEM25 na záchranu Evropy je projekt zaměřený na vytvoření „Nového údělu pro Evropu“:

„Ano! Máme povinnost ukázat, že Evropa může a musí být zachráněna. … Evropa musí být zachráněna, protože alternativou je uvržení všech Evropanů do chudoby, jak po stránce ekonomické, sociální, tak kulturní.

Tento „Nový úděl pro Evropu“ obsahuje návrhy opatření a strategií založených na čtyřech principech:

Všichni Evropané by měli mít právo na přístup k základním statkům (např.: potraviny, přístřeší, doprava, energie) ve své domovské zemi, spolu s právem na placenou práci, která přispívá k údržbě jejich komunit, na takovou mzdu, která postačuje k životu, na důstojné sociální bydlení na vysokou kvalitu zdravotnictví a vzdělávání, a na udržitelné životní prostředí.
Budoucnost Evropy závisí na schopnosti využívat bohatství, které Evropa shromažďuje a proměnit ho na investice do opravdové, zelené, udržitelné a inovativní ekonomiky. Nezáleží na podpoření „konkurenceschopnosti“ evropské země oproti jiné evropské zemi, ale na zvýšení produktivity v zelených odvětvích všude.
S rozvojem digitální ekonomiky je investiční majetek čím dál víc produkován kolektivně, ale zisky z něho jsou stále privatizovány. Jak se bude Evropa stále víc posouvat v oblasti technologií, tak musí zavést opatření pro sdílení dividend z digitalizace a automatizace mezi všechny své občany, aby zabránila stagnaci a nespokojenosti.
Ekonomiky evropských zemí stagnují, protože makroekonomické řízení bylo příliš dlouho delegováno na „technokraty,“ kteří se nemusí zodpovídat. Je nejvyšší čas, aby makroekonomické řízení bylo plně demokratizováno a dáno pod kontrolu svrchovaných národů.

Strategická idea v srdci DiEM25, jmenovitě odkaz k boji za Evropský nový úděl v rámci existujících smluv se strategií přeměny EU na něco nového, je naprosto a fundamentálně v rozporu se strategií Plánu B, která používá boj za reformaci rámce existujících smluv k zničení EU jako takové.

Znamená to snad, že evropská levice znovu čelí svému starému problému – volbou mezi nekriticky proevropským přístupem a nacionalistickým protievropským?

Gerassimos Moschonas se k této otázce staví následovně: „Jde o otázku základní strategické soudržnosti. Buď se levice rozhodne pro evropskou strategii a zvládne se vypořádat s politickými následky, nebo se rozhodne pro protievropskou strategii (opuštění Unie, obnovení národní suverenity) a vyrovná se s následky. … To, co je nesoudržné (vlastně – připravené o strategický důvod), je zvolit si „evropskou“ strategii (ve smyslu hledání řešení na evropské úrovni) a pokračovat v užívání roztříštěných schémat inspirovaných modelem povstání; nebo si zvolit „návrat k národům“ a tvrdit, že je zastáncem universalismu a světového proletariátu.“

S tímto dilematem mají strany radikální levice čtyři možnosti:

Mohou se pokusit zakrýt existující rozdíly mezi stanovisky stranických diplomacií a bezvýznamnými kompromisy. Vzhledem ke krizi a novými debatám o budoucnosti Evropy tento postoj může být jen těžko slibnější, oproti tomu, co již známe.
Mohou zakreslit dělicí čáru mezi těmi, kteří jsou pro evropskou integraci a těmi kteří jsou proti ní. To by vyústilo v rozdělení radikální levice se všemi předvídatelnými škodlivými důsledky.
Zástupci různých pozic se mohou pokusit přesvědčit jejich protějšky o nadřazenosti jejich vlastního pohledu na věc. Tento přístup je marný a vyústil by v ideologické debaty a paralýzy existujících struktur spolupráce.
Poslední možnost je uznat různící se koncepty jako racionální vyjádření jedinečných podmínek, ve kterých každá strana funguje. Pochopení by mohlo sloužit jako základ pro rozvinutí jednotné evropské strategie.

5) Krátký vhled do historie

Obnovená mobilizační síla mezinárodního a domácího nacionalismu v Evropě naznačuje, že zhoubná krize demokracie také vyvolává krizi podrývající vztahy mezi státy a uvnitř nich. Zdá se, že nacionalismus by doopravdy mohl znovu být zodpovědným za to, že nevznikne alternativní pokroková politická síla.

E. J. Hobsbawm vysvětluje, že národy jsou víc než jen „ideologické konstrukty“ spojené s existujícím státem nebo se zápasem za vytvoření nezávislého státu – jsou zakořeněnou součástí objektivní společenské skutečnosti.

Socialistický internacionalismu není o popírání existence národů, ale o upřednostňování společenské otázky oproti té národní. Toto upřednostnění se ovšem vyvíjí do politického úkolu na úrovni států, který zahrnuje umožnění různým národním komunitám žít pospolu v demokracii, tak aby to předcházelo tomu, aby sociální rozpory byly nadměrně určovány národními rozdílnostmi.

Z tohoto sdíleného základního principu ovšem teoretici Druhé socialistické internacionály shromáždili řadu různých možností, a následující diskuze se vyvinuly do debat, které zůstaly relevantní pro dnešní levici.

Ve skutečnosti byly pro socialistickou levici navrženy tři možnosti:

V. I. Lenin – „Nevyhnutelně musíme dojít k závěru, že sebeurčení národů znamená politickou separaci těchto národů od jiných národů a vytvoření nezávislého národního státu.“
Rosa Luxemburgová: „Sociální demokracie si musí uvědomit, že ne právo národů na sebeurčení, ale právo pracující třídy, která je vykořisťovaná a utlačovaná, třída proletariátu má právo na sebeurčení.“
Otto Bauer: „Národní-kulturní autonomie“ … „Osobnostní princip“

Co je zajímavého na Otto Bauerovi a Austromarxismu?

Říšský stát Habsburků, který existoval do roku 1918, byl složen ze dvanácti oficiálně uznaných národností. Každý národ měl právo na sebeurčení, které si mohl nárokovat vytvořením nezávislého státu nebo připojením se ke státu stejné národnosti.

Ovšem tento princip se ukázal být neuplatnitelným nejen na úrovni celé monarchie, ale také v jejich jednotlivých složkách, korunní země, byly více národnostní jednotky s lingvistickými enklávami a smíšenými národními obyvatelstvy. Stát byl vržen do krize trvající dlouhé dekády, protože se ukázalo, že není možné určit přesné hranice, ve kterých by každá národnost žila.

Národnostní politická opatření navržená rakouskými sociálnímu demokraty ve svém slavném programu o národnostech byla založena dvou stejně jednoduchých a radikálních principech.

Národní sebeurčení není přímo spojeno se specifickým územím („územní princip“), ale osobní právo („osobnostní princip“). Všichni lidé žijící v císařství mají právo připojit se k národu podle své volby, bez ohledu na jejich původ a místo pobytu.
Každá národnost, která se zakládá na osobnostním principu má právo na sebeurčení a samosprávnost. „Všechna samosprávná území jednoho a toho samého národu spolu vytváří národnostně jednotné společenství, které si řídí své vnitřní záležitosti s naprostou autonomií.“

Tento přístup se liší od Leninova tímto: Zatímco bolševici viděli v národnostní otázce nástroj k podrývání a rozložení carského státu, který bezpodmínečně odmítali, rakouští sociální demokraté ji vykládali jako výzvu, která prokáže jejich schopnost vést a přeměnit stát. Tyto protijdoucí strategie jsou živými příklady Gramsciho rozlišení mezi poziční a manévrovací válkou.

6) Evropa jako společný prostor

Evropa potřebuje program sociální a ekonomické obnovy, program, jenž by přetvořil způsoby výroby a života se zaměřením na rovnost žen a mužů, ekologickou udržitelnost a sociální spravedlnost.

Takový program není jen hypotetický, nýbrž i uskutečnitelný. Co mu stojí v cestě?

Zcela zřejmě zůstávají hlavní překážkou stávající politické a institucionální mocenské vztahy. Změna těchto vztahů je však strategickým cílem, nikoliv nástrojem mobilizace.

Klíčovým pojmem v jakémkoli boji o změnu zavedených mocenských vztahů je demokracie. Její otázka nemůže být oddělena od Lisabonské nebo Maastrichtské smlouvy, fiskálního kompaktu apod., stejně tak jako od celé struktury pravidel a předpisů, které definují neoliberalismus jako základní zákon EU a nutí členské státy k uskrovňování se. Tyto dohody nelze reformovat. Budou muset být nahrazeny jinou, demokratickou strukturou.

Jenže otázka demokracie zasahuje hlouběji. Základní problém je: jak může pět set milionů lidí – více jak padesát národů a národností – koexistovat v Evropě v míru a solidaritě? A jak se chtějí umístit ve světě, jehož populace brzy přesáhne deset miliard?

První věc, kterou nejvíce postrádáme za účelem vytvoření demokratické Evropy, je hnutí za demokracii. To může pocházet pouze z jednotlivých států Evropské unie. Potřebujeme vizi Evropy, ale lpění na omezených dogmatických představách takovému hnutí nepomůže vytvořit nadnárodní solidaritu, jež potřebuje.

V roce 1907 komentoval Otto Bauer s hořkou ironií dogmatismus, který oslepoval polskou levici, když se pokoušel definovat národní politiku tohoto dogmatu. „V době, kdy moc carismu ještě nebyla úplně zlomena, v níž jsou bojovníci pracovní třídy denně uvězňováni, stříleni a věšeni, dělníci z Varšavy a Lodže se hádají, zdali by měl být vztah mezi Ruskem a Polskem řízen ústavním shromážděním v Petrohradě či ústavním zemským shromážděním ve Varšavě, jestli by měli požadovat osmi hodinový pracovní den od Státní dumy nebo polského parlamentu, zda Polsko potřebuje ruský trh nebo ne.“

Nepřipomíná nám Bauerův popis dnešní levici a některé její ideologizované debaty o evropské politice?

Boj, jenž levice bude muset vést, bude mít mnoho podob. Od využití každého, dokonce i toho nejmenšího prostoru pro manipulaci, kterou legislativní a právní rámec poskytuje k vzestupu taktikám, jež mohou potlačit neoliberalismus, strategiím neposlušnosti, které zahrnují nedodržování norem stanovených orgány EU (Komisí nebo ESD), vládami, jakožto i oficiálními regionálními činiteli. Tento boj však také volá po novém narativu, který by představil způsob, jak mohou Evropané žít společně demokraticky.

Nadnárodní demokracie v Evropě by vyžadovala:

Skromná ústava pro novou demokratickou Evropskou unii

Evropská charta základních práv;
Evropské občanství, jež poskytuje politická a sociální práva všem lidem žijícím v Evropě
Uznání práva každého státu a každého národa na sebeurčení v Evropě včetně práva evropských menšin na národní nezávislost bez ohledu na to, zda se jedná o prokázané obyvatele nebo nově příchozí přistěhovalce
Vybavení Evropského parlamentu všemi nezbytnými právy svrchovaného parlamentu včetně práva učinit z Evropské komise výkonný orgán, přijmout rozpočet Evropské unie, jakožto vést a sledovat Evropskou centrální banku stanovením jejích cílů
Inteligentní a transparentní rozdělení moci a pravomocí jak mezi Evropským parlamentem a národními parlamenty, tak mezi orgány Unie
EU se nestane vojenskou unií; jejím cílem je ustanovit systém kolektivní bezpečnosti a podporovat odzbrojení v celé Evropě

Rád bych věc uzavřel se stručnou poznámkou ohledně stoupajícího důrazu, že se debata v evropské elitě odehrává v obranné unii.

Plánovaný Evropský obranný fond s rozpočtem 20 miliard eur, jednotný obranný trh a nárůst vojenských výdajů na 2% HDP členských států neznačí jen obrovské zisky pro výrobce zbraní. Také podtrhávají dojem, že evropské elity se připravují na přechod ke konfrontačnímu režimu v honbě za dosažením svých geopolitických zájmů.

Publikováno jako e-text na webu Transform!europe, (www.transform-network.net) , listopad 2017, český předklad: Andrej Bóna.

Poznámky

[1] „Na začátku byla vize Altiera Spinelliho a Ernesta Rossiho, kteří byli během druhé světové války politickými vězni italského fašistického režimu na ostrově Ventotene. Jejich manifest Za svobodnou a sjednocenou Evropu si představoval prostor, v němž se setkají spojenci i protivníci a společně zajistí, aby se „staré absurdity“ Evropy nikdy nevrátily.“ (Bílá kniha o budoucnosti Evropy, str. 6)

O Evropě jako o věci veřejné