Ivo Šebestík píše o tom, že současná informační společnost velké míře spoléhá na informace z druhé ruky, nepůvodní a přenesené, které jsou vždycky problematické. Proč?
Lidé, kteří obdivují současný stav takzvaných vyspělých společností, jako jejich velkou přednost zdůrazňují obrovskou spoustu informací a jejich snadnou dostupnost. Moderní člověk se na základě těchto informací cítí být zpraven o všem podstatném, co se děje doma i za hranicemi, ba též i všude tam ve světě, kde nikdy nebyl a ani se tam vypravit nechystá.
Lidé se stále vyjadřují o všem a mnozí tak činí s pocitem, že o tom, o čem si tvoří názor, také vědí vše podstatné, co je pro tvorbu takového názoru nezbytné. Tudíž hovoří zasvěceně a neváhají sdělit své mínění ani četným agenturám, jež o ně z jakéhosi důvodu stojí. Veškeré informace moderní doby, nebo alespoň jejich největší díl, mají však jeden háček, a to dost podstatný. Dokonce takový, že pokud bychom si jej skutečně dobře uvědomovali, neříkali bychom svá mínění kategoricky a možná je neříkali vůbec.
Naprostá většina informací, které v éře „informační společnosti“ přicházejí k lidem, kteří mají především jiné starosti, než aby sami detailně studovali politickou a hospodářskou situaci ve světě, pochází z druhé, třetí, čtvrté ba někdy i patnácté ruky. Jsou to informace nepůvodní, přenesené, a zdaleka to neplatí jen o informace zpravodajského charakteru, ale platí to také pro komentáře a analýzy, a to dokonce i ve větší míře než pro samotné zpravodajství.
Moderní člověk sice cestuje mnohem více, častěji a také dál než jeho předchůdce v devatenáctém století, ovšem jeho cesty mají jen zřídkakdy charakter reportážní. Lidé cestují za zábavou, odpočinkem nebo obchodně. Ale hlavně málokdy cestují do oblastí, ve kterých se děje něco aktuálně dramatického nebo které se nacházejí v kritickém hledáčku mainstreamových médií, jimž záleží na tom, aby si lidé o dané problematice udělali „politicky korektní“, tedy nesprávný úsudek.
I kdyby neexistovala zlá vůle, jež touží veřejnost šálit, klamat a podvádět, byly by přenesené informace vždy problematické. Ten, kdo informuje, není totiž Bůh vševědoucí a nevznáší se v nějakém objektivním a zcela nezávislém prostoru. Bylo by samozřejmě krásné ba nádherné, kdyby omyly v informacích pocházely „jen“ z omylů veskrze lidské povahy, jež není neomylná.
Jenže ti, kteří produkují informace, je neprosévají jenom proto, aby oddělili podstatné od nepodstatného, a nechybují pouze proto, že nedokážou sami vlastním rozumem správně určit, co je co. Někteří „zpravodajové“ trpí fixní ideou, druzí mají ducha ideologického a stranického a jiní jsou rození inkvizitoři, kteří prostě sami hoří touhou podpálit pod nějakým nevěřícím psem hranici. A ovšem jsou zde také a především dezinformátoři z povolání. Lidé, kteří dobře vědí, že lžou, až se jim od úst práší, ale vědí též, že jim to stojí za to. Další lžou, protože pracují v médiu, pro něž je lež svatou povinností. A opět jiní lžou proto, aby se nevyčlenili z kolektivu a nepřišli o zaměstnání. Jsou pak lháři s diagnózou, jimž se říká lháři chorobní, a též lháři, jejichž jest Království nebeské a oni netuší, co činí.
V této záplavě motivů směřujících k dezinformacím, jsou informace, komentáře a analýzy pocházející od poctivých autorů docela vzácností. Člověk, který je neustále vystaven bičování neúplných, prosévaných i zcela nepravdivých informací, může časem docela snadno sám podlehnout a ztratit soudnost.
Ve světě, ve kterém si naprostá většina lidí nemůže udělat názor na překotně se vyvíjející události a je tudíž odkázána na informace sdělované někým jiným, existuje skutku nekonečný prostor pro manipulaci. Tato společnost je informační jenom zdánlivě. Je spíš společností dezinformační. Fakt, že o většině věcí a jevů víme jenom to, co nám sdělí někdo jiný, je skutečné nefalšované neštěstí moderního světa. Míra manipulace s lidmi, jaká existuje v současné době, neměla nikdy v minulosti obdoby. Kulhavý ďábel, Pepíček Goebbelsů, by prasknul závistí nad technickými prostředky a neúnavností současné štvavé propagandy, a též by se mu velice zamlouval její protiruský směr.
Bylo by nesmírně užitečné, kdyby alespoň parlamenty evropských zemí (v USA je už na všechna rozumná opatření dávno pozdě) schválily zákon, podle kterého by měla mít, zejména a především mainstreamová média povinnost uvádět u svých produktů varování ministra kultury, které by mohlo znít asi takto: „Informace námi zprostředkované, nemusí odpovídat pravdě“. Anebo „Ministr kultury varuje: Nadměrné sledování našeho zpravodajství a komentářů může poškodit vaše zdraví!“