Evropská unie chybuje, když používá různé metry na Španělsko (či Francii) a na Polsko, Maďarsko nebo Slovensko a ukazuje, že princip „neutrálního“ strážení smluv není dodržován. Tato skutečnost je výpovědí o stavu EU.
Švýcarský list Neue Zürcher Zeitung píše o tom, že EU zachází s krizí v Katalánsku jako s čistě španělskou záležitostí, ale v Polsku bez ostychu intervenuje kvůli soudní reformě. Toto nerovné zacházení je chybné, míní Neue Zürcher Zeitung, protože evropské hodnoty jsou nedělitelné.
V Německu byl ve vězení muž, který bude Evropu ještě nějakou dobu zaměstnávat. V Carlesi Puigdemontovi můžete vidět hrdinu svobody, oběť španělské justice, nebo buřiče. Jeho případ je politikum a dá se řešit jen politicky, nikoliv právně. Ale vláda v Německu se chová, jako kdyby jí do Puigdemonta nic nebylo. Nechává rozhodnutí o jeho vydání jen soudům. Evropská velmoc, píše NZZ, „nevede, ale vyvléká se z toho“. Koneckonců soud ve Šlesviku nařídil, že Puigdemont může být na kauci propuštěn, protože skutková podstata činu „vzpoury“ nebyla naplněna.
Tématu se nevyhýbá jen německá vláda, ale i vlády ostatních zemí EU a bruselská Komise. Dívají se, co Katalánska týká, tak nějak stranou, a vnímají pronásledování a zatčení členů sesazené regionální vlády jako vnitřní španělskou záležitost. EU se chlubí tím, že je Unií nového typu, v níž všichni občané, tedy i Katalánci, mají nedělitelná práva. Ale ve španělské krizi se chová jako klasický svaz států, který chrání jen práva svých členských zemí.
Není potřeba být příznivcem odštěpení v Barceloně, aby se člověk divil. Doposud snad platilo, že federalismus, subsidiarita a práva národních menšin jsou jádrem principů evropských hodnot. Tam, kde byly ohroženy, usilovala EU o dialog a porozumění. To platilo i tehdy, když se jednalo o použití nelegitimních prostředků, jako u nejnovějších katalánských separatistů. Evropa regionů, o které Brusel tak rád básní, ovšem jaksi není založená na zatykačích.
Na východě platí jiné metry
Tato lhostejnost udivuje o to víc, že na východě stanovuje EU oficiálně měřítka a Polsku dokonce hrozí kvůli soudní reformě sankcemi. Tady je tedy EU obhájkyní práv polských občanů EU, píše NZZ. Nezávislost soudů a rozdělení moci jsou hodnoty, u nichž pohrdání nemůže být tolerováno. Ale míra nerovného zacházení vyvolává pochyby ohledně role Evropské komise jako neutrální „strážkyně smluv“.
Spíše to působí tak, jako kdyby západní Evropa, dobře si vědomá své převahy, chtěla dát zbohatlíkům z východní Evropy lekci a ukázat jim, jak moc konzervativní a jak moc národní smí být stát EU v 21. století. Takže oprávněné obavy ohledně soudní reformy jsou spojeny s krácením dotací EU. Nátlakový prostředek je hned po ruce. A zdá se, že je ochota ho skutečně použít, prý korupce a mafiánské struktury v Maďarsku a na Slovensku jsou také důvody, proč uvažovat o finančních sankcích.
Ve východní Evropě je obohacování elit a organizovaná kriminalita problém, ale stejně se nabízí otázka, jestli se tu neměří různým metrem. Taky by se dalo popřemýšlet o tom, proč končí v jižní Itálii tolik prostředků EU ve stavebních ruinách.
Proč si tedy Brusel tak potrpí na to, aby exemplárně potrestal východní Evropu, zatímco u Španělska přivírá oči? Otázka nevede k detailům, ale přímo ke stavu EU. A ten není obecně vzato dobrý, proto se také tolik hovoří o francouzsko-německé iniciativě oživení. Není třeba mít nějaké zvláštní schopnosti, aby se už nyní dalo předpovědět, že taková iniciativa bude ke konci spíše skrovná. V řadě zásadních bodů se totiž Berlín a Paříž neshodnou, dost na to, aby dokázaly vykonat něco velikého.
„Nicnedělání“ jako politika
V takovém vakuu se politika dělá jinými, ale účinnými prostředky, třeba lhostejností u Španělska a horečnatou činností u Polska. EU přestává být společenství, jehož normy jsou nedělitelné. Místo toho jsou očividně určité hodnoty lepší než jiné. Malá skupina aktérů si myslí, že může stanovit, které principy EU mají nejvyšší prioritu a především: kdo o jejich použití, nebo nepoužití rozhodne.
Německo to dovoluje, i když vazba na Polsko a další východní země je těsná. Berlín ovšem také dovolil, aby Brusel zamítnul ústupky, kterými chtěl Cameron bodovat před referendem, čímž by se zvýšila šance na setrvání Británie v EU. A bylo to v německém zájmu, aby tržně orientovaná a liberálně uvažující Británie setrvala v EU jako protiváha ke Francii. Takže i „nicnedělání“ je politikou, v téhle disciplíně jsou Němci světoví mistři, myslí si NZZ.
Polsko bylo proti ústupkům Londýnu, protože trvá na volném přístupu na pracovní trh, ale trochou pochopení ohledně justiční reformy by se Varšava byla utěšila. To by byla realpolitik, která je mnohem lepší než militantní idealismus. Protože svévole, to bylo vždy „čertovo kopýtko“ EU. I v minulosti některé členské země unikly trestu, přestože porušovaly normy, neboť byly velké, případně důležité, např. Francie léta ignorovala Maastrichtská kritéria.
V takovém heterogenním společenství má zdrženlivost, kterou ukázal Brusel vůči Paříži, svůj smysl. To by mělo platit pro všechny, přesto dnes bruselský hodnotový intervencionismus míří na jedny, ale druhé šetří. Stejně nikdo jiný než Španělé a Katalánci nemohou najít svůj modus vivendi, zatímco Poláci a Maďaři musejí sami rozhodnout, zda chtějí dál snášet autoritářskou demokracii Orbána a Kaczynského. Ale určitě se nenechají ke svému štěstí donutit.
Hodnoty jsou zbraně
Oficiálně může Evropa nabídnout pomoc a vykonávat jen přiměřený nátlak. A to by také měla udělat. Madrid, Varšava, či Budapešť, když už jednou přistoupily do EU, se musejí kritikou zaobírat. Ale je potřeba nestrannosti, citu pro míru a vědomí, že EU je napůl společenství 500 milionů lidí, napůl svaz suverénních států. Tento prekérní status Komisi stanovuje akční rádius a jeho hranice. Především se EU nemůže chovat v jednom případě jako svaz států a v jiném zase jako evropský jednotný stát.
Hodnoty jsou zbraně, které mohou mít ničivé dopady, pokud jsou používány nerozumně. Když Komise hovoří s Východoevropany tónem jako dnes, dosáhne jen opaku chtěného: upevnění postoje a v postižených zemích solidaritu s vládou.
Komise navíc vzbuzuje podezření, že jí vlastně jde o něco úplně jiného. Protože integrace nepostupuje, a protože právě Paříž a Berlín od eurokrize používají čistě postoj národního státu, interpretuje byrokracie EU svůj mandát politicky. Nutí vlastně integraci zadními dvířky tím, že jí stanovenými standardy podporuje konvergenci v Evropě a sama sebe staví do pozice „ochránkyně evropské demokracie“. Ale to je prostě starý známý mocenský boj mezi Komisí, Parlamentem a členskými státy, jen v hávu „hodnot.“ A takovéto nucení ztroskotá. Demokracie vychází z lidu, ne z Bruselu.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.