Pokud bude levice ztotožňovat práci a zaměstnání, pak se odebere do politické bezvýznamnosti. Proč není trvání na zaměstnanosti a neodlišení práce a zaměstnání progresivní politika?
Guy Standing, profesor na londýnském SOAS, píše pro časopis Social Europe o úskalích rozdílu mezi prací a zaměstnáním a postoji levice k tomuto tématu.
Na pravici je intelektuálně omluvitelné, že chce obsah pojmu práce omezit na zaměstnání, na aktivitu, která přináší příjem. Ale na levici to omluvitelné není, píše Standing, a sociální demokraté platí tvrdou politickou cenu za to, že to během 20. století udělali. Spadli do své vlastní pasti, na piedestal postavili plnou zaměstnanost, i když to znamenalo, že budou maximalizovat počet lidí v zaměstnání, tedy v pozicích podřízených šéfům.
Pokud levice nepřestane ztotožňovat práci a zaměstnání, pak se odebere do politické bezvýznamnosti. Proč by dát co nejvíce lidem zaměstnání mělo být chápáno jako progresivní politika?, ptá se Standing.
Kdo nepracuje, ať…?
Sociální demokraté, kteří svou politiku na zaměstnání založili, by si měli připomenout, že cíl stability zaměstnanosti, či bezpečnosti byl v polovině 19. století původně zastáván zaměstnavateli, nikoliv zástupci zaměstnanců. Mnoho dekád byl termín „v zaměstnání“ symbolem nízkého sociálního statutu, typicky pro svobodnou ženu, která musela jako špatně placená služebná pracovat v domácnostech aristokratů či buržoazie.
Během 20. století vznikla prapodivná aliance politických ideologií, která zaměstnání učinila pro většinu povinným, krom pozemkové šlechty a „zahálčivých bohatců“. „Kdo nepracuje, ať nejí“ se projevilo anti-emancipačně i ve všech formách sociální demokracie. Takže nárok na sociální zajištění se omezil na ty, kteří dělají zaměstnání pro své šéfy…
Hrdinové sociální demokracie to dotáhli k logickému konci, píše trpce Standing. Beatrice Webbová, matka fabiánského socialismu, otevřeně plédovala za pracovní tábory. A William Beveridge, svatý patron britského sociálního státu, věřil v „bič hladovění“, který donutí pracovníky pracovat.
Tyto předsudky byly převzaty do Konvence ILO (Mezinárodní organizace práce), která ztělesňuje sociálně-demokratický model. V Konvenci z roku 1952 se, jak uvádí Standing, dočteme o těch, kteří si vydělávají na chleba, o závislých manželkách a letech „služby“, za což získávají nárok na sociální ochranu. Zní to jako návrat do 30. let, přesto v roce 2001 odbory i sociálně-demokratické vlády uznaly tuto mezinárodní konvenci za stále aktuální.
Těmto nepohodlným pravdám je třeba čelit, ne je nechat zmizet z levicové historie. Sociální demokraté významně mlčí o systematickém zamlžování práce a zaměstnání. Pokud se šest hodin denně staráte o staršího příbuzného, pro sociálních demokraty a neoliberály to práce není. Když tři hodiny denně budete za mzdu pečovat o cizího seniora, pak to práce je a pozvedne vás do „slušného stavu“ mezi zaměstnance a budete mít nějakou sociální ochranu. Tato diskriminace je absurdní.
Také je potřeba zmínit tradiční sociálně-demokratickou nestoudnost, že zaměstnáním pracovník získává „status důstojnosti“, sociální integraci a pocit společenské sounáležitosti. Já osobně, píše Standing, jsem se nikdy necítil důstojněji a více integrován do společnosti, než když jsem přestal mít zaměstnání.
Vyzdvihovat „odcizenou činnost“ není progresivní
Pro většinu lidí je zaměstnání nástroj, který nesmí být zneužíván ani romantizován. Neexistuje žádný oprávněný důvod, proč zaměstnání vyzdvihovat nad jiné formy práce, ale právě to udělali sociální demokraté a není to progresivní postoj. Marx měl pravdu, když říkal, že práce je „odcizená činnost.“
Jsou tu ale další důvody, proč by dnešní progresivisté měli být radikální a také intelektuálně poctiví, co se tématu práce týká. Dualismus typický pro éru průmyslového kapitalismu se hroutí. Stačí se podívat na prekariát. Proto se lidé obracejí k novým progresivním hnutím, kterým staří sociální demokraté říkají „populisté“.
Dva dualismy byly základem sociálně-demokratické sociální politiky: pracoviště versus jiné místo a pracovní doba versus jiné využití času. Stále více činností se vykonává mimo formální pracoviště a mimo pracovní dobu. Ti, kteří patří mezi prekariát, často hodně pracují, ale není to zaměstnání… a sociální demokraté jim říkají, že to není opravdová práce.
Pokud tuto realitu přijmeme, pak vidíme, že statistiky zkreslují pohled na práci a na to, jak lidé žijí. Na levici není možné dělat sociální politiku podle „měřitelného zaměstnání“, píše Standing. Pro ty na pravici, je to ovšem skvělé. Ochrana je jen pro ty, kteří mají viditelné zaměstnání. A byla to právě sociální demokracie se svou Třetí cestou, která prosadila toto vidění světa, když říkala, že bez odpovědnosti nejsou práva a že chudí mají ukázat, že „budou zaměstnáni.“
Sociální demokraté budou muset vypořádat se svým svědomím, proč toto dopustili. Labouristický model byl naposledy populární například u Matteo Renziho v Itálii, za něj také PD nyní platí svou implozi. Připomeňme i Wima Koka, který Třetí cestu naordinoval nizozemské Straně práce, která po ní „vkráčela“ do propasti, stejná situace je i u reformy Hartz IV, která způsobila dlouhodobý propad německé sociální demokracie. A nakonec New Labour s její snahou o testování pracovních úkolů ztratila britský prekariát a dovolila, aby se objevila politika „universal credit“ jako vrcholně neliberální politika.
Základní příjem a ekologie
Stárnoucí sociální demokraté napadají základní příjem, který také nabízí příjmovou jistotu, navíc podporuje práci, nikoliv zaměstnání. Pokud se sociální demokracii nepovede své myšlení změnit, pak jako politická síla končí, předpovídá Standing. Je to fundamentální otázka. Navíc je tu kontext ekologické krize, která se na nás řítí.
Levice zrovna v ekologii moc nevyniká, myslí si Standing. Když dojde na konflikt mezi vytvářením pracovních míst a životním prostředím, pak se preferují pracovní místa – tak zvaně pro pracující třídu. Sociální demokraté v nejlepším případě mají nějakou reziduální politiku na „externality“ a kontrolu znečišťování, ale ne na udržitelnou rozvojovou strategii.
Levice musí začít znovu. Uvědomme si následující, apeluje Standing. Jestliže jsou ve statistice zachycena pouze zaměstnání, a jen statistiku berou v úvahu byrokrati, kteří rozhodují o sociální politice, pak „ekonomický růst“ je hodně podceněn a klademe příliš velký důraz na aktivity, které vedou k plýtvání zdroji. Ale když použijeme jiný přístup, přístup práce, pak tu máme užitnou, ne směnnou hodnotu.
Pro ty na „zelené levici“ by to měl být zásadní apel. Pomohlo by jim to překonat podivnost termínu „de-growth“ (nerůst). Pokud aktivity, které mají zachovat naše zdroje, reprodukovat nás a naše komunity i naše společné statky (commons), budou mít stejnou hodnotu jako aktivity, které zmenšují zdroje, pak při přesunu k „nerůstu“ nedojde ke snížení „růstu“.
Těžko můžete dělat kampaň za „de-growth“, nerůst, když by to znamenalo snížení ekonomického růstu, protože konvenční statistika vám řekne, že to by vedlo k průměrnému snížení životní úrovně.
Když ale ve statistice dáme práci stejnou hodnotu a pozornost jako zaměstnání, pak budeme moci „růst“ měřit ekologičtějším způsobem. Jsem si jistý, že řada lidí na levici není moc spokojena s „kvazi-keynesiánci“ a dalšími, kteří volají po větším růstu, i když to může znamenat jen rychlejší plýtvání zdroji, globální oteplování a ztrátu práce ve prospěch zaměstnání.
V sociálně-demokratické pasti není úniku. V konvenční představě, pokud se přesunete z nudné práce v kanceláři k tomu, že se staráte ve své lokalitě o staršího příbuzného, pak ekonomický růst klesne – a to je považováno za špatné. Kdyby se tato pečující práce ohodnocovala alespoň tak, jako ta v kanceláři, pak by takový přesun neznamenal nižší růst. Někteří z nás by si přáli ještě radikálnější změnu. Ale už toto by byl skvělý začátek.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.