Marek Řezanka komentuje základní osu hospodářského programu nové politické strany Realisté rovnou daň a ptá se na to, do jaké míry se v české politice jedná o změnu nebo inovaci?

S blížícími se parlamentními volbami by se dalo očekávat, že se budou střetávat různé ideologické koncepce, z nichž si voliči budou moci vybrat. Opak je však pravdou. Pravolevý střet se nekoná. Máme zde zdiskreditované ČSSD i KSČM, jimž oběma přetahuje hlasy hnutí ANO, které se přitom nesnaží ani o levicovou rétoriku, natož že by cokoli levicového chtělo prosadit. Tomuto hnutí bez pevného ideologického ukotvení stačí jediné – verbálně se vymezit vůči zprofanovaným stranám jako TOP 09 či ČSSD, jimž už mnozí jejich bývalí voliči jednoduše nevěří.

ČSSD místo nějakého levicového programu pošilhává očima předsedy Sobotky po kooperaci s TOP 09 s tím, že hlavní, proti komu se bude vymezovat, bude ANO. Kde je pak ale cokoli levicového, čím chce B. Sobotka své potenciální voliče zaujmout? Například: kde jsou ty časy, kdy ČSSD pojmenovávala důvody, proč například rovná daň většině občanů této země nepomůže?

Na co vše není potřeba ani flok?

Je přeci evidentní, že se na celém světě opět o něco více rozevřely nůžky mezi těmi, kteří vlastní kde co včetně zásadních zdrojů, a těmi, kteří nevlastní nic či skoro nic. Když ti, kteří vlastní více a více, budou odvádět nižší a nižší daně, je jasné, že na takové „nepotřebné“ věci, jakými jsou kvalitní zdravotnictví a jeho dostupnost pro všechny, kvalitní vzdělávací systém či důstojné důchody, prostě nebude. Takzvaná rovná daň není vůbec rovná – protože postavení nejvíce bohatých a velmi chudých není ani trochu rovné.

Tady by se měly mimo jiné střetávat pohled pravicový s tím levicovým.

Bohužel k nám ze všech stran doléhá už jen ten pravicový. Stačí se přečíst Václava Klause staršího:

„Jádrem systému by měla být rovna daň… Za majetek by člověk neměl být trestán… Tyto záměry jsou jasné, srozumitelné, realizovatelné, jen je třeba chtít. Byly by to změny k lepšímu.“ (Václav Klaus, Ekonomie a ekonomika, Knižní klub, 2006, 350 s.).

Copak jsme už na tuto písničku, kdy prý bohatí, a tedy úspěšní jsou trestáni – a chudí, a tedy líní a neúspěšní jim závidí, zapomněli? Nebo jsme ji snad ochotni zpívat, a to jen proto, že s tímto (s)hitem přichází „nový“ subjekt s „novými“ tvářemi?

„Je to krásně jednoduché. Zní to jako rajská hudba“, promlouvá k nám P. Robejšek.

Sice ještě neznáme, kdo Realisty do voleb povede, ale už nám je podprahově sdělováno, že konečně je tu něco nového. Opravdu?

Pavel Kohout užívá tytéž argumenty, které jsme mohli kdysi slyšet z úst Václava Klause, Miroslava Topolánka či Miroslava Kalouska: „Aby stát vybrané peníze nerozházel za zbytečné nesmysly… Pouze ti, kteří rozhazovali státní prostředky, budou muset ubrat…“

Je to stále dokola ta samá odrhovačka. Jenom si uvědomme, že za nesmysly jsou panem Kohoutem považovány zbytky sociálních jistot.

Rovnou patnáctiprocentní daň jako „dort, který bude chutnat každému“, vydávali v minulosti lidé jako Vlastimil Tlustý, Ivan Langer či Pavel Bém. Stačí, aby místo jednoho Pavla (Béma) přišel jiný (Kohout) a budeme tleskat tomu, co jsme ještě před chvílí oprávněně zatracovali? Takto má tedy vypadat ekonomická alternativa?

Rovná daň byla konec konců vlajkovou lodí Nečasova kabinetu – a byla neodmyslitelně spojena se jménem tehdejšího ministra financí, M. Kalouska.

Stejně tak není od věci připomenout, že ODS s Petrem Fialou v čele v roce 2015 přišla s velmi „neotřelou“ kampaní Rozbal to!, jejímž hitem měla být – světe div se – rovná daň.

Atraktivní země pro investory, aneb Byli tak úspěšní, až pan Kotleba přišel…

Petr a Pavel (Robejšek a Kohout) obrací naše zraky k „úspěšnému“ Slovensku, kde se měla rovná daň osvědčit. Zavedl ji tam kabinet Mikuláše Dzurindy, a činila 19 %. Od roku 2013 byla za vlády tehdejšího premiéra R. Fica zrušena rovná devatenáctiprocentní daň z příjmů.

„Rovná daň dělá ze Slovenska atraktivní zemi pro zahraniční investory“, nechal se v roce 2005 slyšet G. W. Bush.

Jistě, atraktivní pro zahraniční firmy dělají z jakékoli země různá opatření. Většinou ta, které vytvářejí levnou pracovní sílu a která směřují většinu zisků do kapes nadnárodních korporací, takže na zdravotnictví, školství, sociální systém, ale také kulturu či životní prostředí, nezbývá. Jsou to opatření, která většinu obyvatelstva té které země zotročují a staví ji do pozice otloukánka.

Copak nechceme vidět skutečné důvody, proč na Slovensku mohla uspět Lidová strana Naše Slovensko? Investoři sice investovali – ale zvláště některé slovenské regiony trpí neskutečným zbídačením – a jejich sociální úroveň je katastrofální. Bonmot „Operace se zdařila, jen pacient zemřel“, by šel parafrázovat: „Ekonomice se daří dobře, jen řada lidí chudne“.

Tohle není alternativa ani omylem…

Všichni ti, kdo vzhlíží k Realistům, panům Robejškovi a Kohoutovi a potažmo i Parlamentním listům jako k alternativě, by se měli seznámit s Kohoutovým názorem na Miloše Zemana: „A to je právě ono: pocit ostudy, že v osobě hlavy státu nás zastupuje před mezinárodní veřejností takové… nemehlo, řekněme to slušně. Možná jste také cítili palčivý pocit studu, když Zeman šaškoval v čínské televizi s figurkou Krtečka. Možná jste cítili ještě horší pocity při řadě jiných příležitostí. Ano, pocit studu je ten hlavní důvod, proč Zeman je vnímán jako tak velký malér.“

Parlamentní listy sice zatím M. Zemanovi poskytovali a poskytují prostor k šíření jeho názorů, ale je otázkou, zda v tom hodlají pokračovat i před prezidentskými volbami. Nelze přehlédnout I. Valentu v pozadí a více méně nepokryté fandění Parlamentních listů ODS a nově také Realistům.

Toto by žádnému příznivci M. Zemana nemělo uniknout.

 Kohout jako Klaus

Pavel Kohout se jasně a zřetelně přihlásil k pravicové politice a netajil se podporou Svobodných. Kromě Svobodných ale podporuje i ODS, k níž napsal: „S touto stranou je to těžké. Několikrát jsem ji volil, několikrát jsem byl zklamán. Názorově mi vyhovuje a většina jejích řadových členů je mi sympatická (na základě zkušeností, neznám pochopitelně všechny). Bohužel je svěží a plná energie asi tak jako olověný akumulátor po zhruba 1000 nabíjecích cyklech.“ Nejvíce se P. Kohout vymezuje vůči ANO, KSČM a ČSSD.

 Tak zase zvolíme „starou dobrou partu“?

Je na nás všech, na voličích, zda si necháme nakukat, že Realisté představují alternativu. Při pohledu na jejich ekonomický program brzy zjistíme, že se jedná toliko o další prosystémový subjekt, který by mohl ODS a Svobodným či Starostům (či KDU-ČSL a Starostům dohromady, dostanou-li se do Sněmovny) umožnit cestu k vládě. Navíc tento subjekt může sehrát významnou roli v nezvolení M. Zemana prezidentem (pokud ten bude o Hrad znovu usilovat).

Ale možná že toužíme po připomenutí si historie a po ODS a její politice se nám již vyloženě stýská. V takovém případě mohou být Realisté tou pravou volbou. Obávám se však, že realita je poněkud jiná – a že voliči už různých Modrých šancí mají již po krk. Možná proto, že by chtěli dostat šanci taky jednou oni sami.

 

(Ilustrační obrázek: By Luděk Kovář – ludek(ad)kovar.biz – Own work, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=8849890)