Milan Daniel píše o tom, že Babišova vláda v demisi nedělá v zahraniční politice nic jiného, než dělaly všechny polistopadové vlády – nechová se suverénně.
Herec Stropnický se v roli ministra zahraničí (předtím obrany) naší malé zemičky chlubí tím, že byl Velkým bratrem pochválen za vzorné plnění služby. Nemohl jsem si přitom nevzpomenout na fotografii svého někdejšího idolu, Václava Havla, an je vyznamenáván válečným zločincem Georgem Bushem mladším poté, co svou autoritou posvětil tzv. koalici ochotných, která předtím podpořila válku v Iráku.
Babišova vláda v demisi se opravdu snaží. Chce se zalíbit na všechny strany. Tu umožní studentům a důchodcům cestovat za babku a pochválena prostým lidem se zavděčí i řídícím orgánům onoho Západu, jehož je naše země – jak nás nepřestajně přesvědčují média a většina tzv. politiků – nedílnou součástí.
Problémem této země je to, že její politická třída se nedokáže chovat suverénně. To neznamená, že by se nemohla organizovat v nějakém politickém nebo obranném společenství. Bez ztráty tváře tak ale může činit jen s podmínkou, že tato společenství budou respektovat mezinárodní právo, práva svých členů, nebudou se chovat svévolně a země vně svého svazku nebudou chtít fackovat ve jménu svých hodnot. A pokud jde o ty hodnoty samotné, měly by respektovat to, co se v dějinách lidstva ukázalo jako cenné – mír, respekt k pravidlům vzešlým z minulých konfliktů. Preferovat vždy dialog před konfrontací.
Současná vláda v demisi samozřejmě nedělá nic jiného, než všechny vlády polistopadové, které otrocky sliní prsty, aby věděly odkud vítr fouká a kamže se mají vydat, aby nezbloudily z cesty k té demokracii, jejíž podobu určuje Velký bílý (nebo černý) otec ve Washingtonu a jeho apoštolové v Bruselu. Kdo čekal, že Babišovo ANO tuto tradici poruší, nebo alespoň změkčí, seznal, jak hluboce se mýlil. Aniž bych si chtěl hrát na proroka, soudím, že preference ANO půjdou dolů. Otázkou však je, komu se z jejích třiceti procent dostane a jak s nabytým potenciálem naloží.
Straničtí vůdcové vědí, že nejen panská láska, ale i přízeň voličů po zajících skáče. Většina obyvatel České republiky se má materiálně poměrně dobře a zahraniční politika jí je celkem šumafuk, pokud se jich přímo netýká. Ta rozumnější část národa s holubičí povahou si nicméně uvědomuje, že to může být jinak. Že může být zatažena do války, v níž nejde o její, ale zcela cizí zájmy.
K tomu, aby bylo rozpoznáno nebezpečí, aby byl určen pachatel zločinu, je třeba objektivních informací, pečlivého vyšetřování, soudů, času a rozvahy. To nezapadá do role pomocného kovboje, jíž by se v politickém divadle rád proslavil pan Stropnický. Jeho impresário mu k tomu souhlasně přizvukuje. Samozřejmě jen dokud nezjistí, že vítr vane jinam a plachty je třeba otočit.
Donald je daleko, Andrej blízko. Budoucnost jeho vlády stojí a padá s tím, že se jí zúčastní nebo ji podpoří politické subjekty, které mají k ochotě válčit větší či menší výhrady.
Mír, mírová politika, je něco, co může v této zemi ignorovat jen snaživý typ z rodu vojínů Jasánků ze Švandrlíkových Černých baronů. Doba se ovšem změnila. Nyní mluví americky (jsa za to terazky-m chválen) a když sráží paty své Yes, sir! hlásí tak, aby ho za louží nepřeslechli.
Máme snad zapotřebí být za takové kašpary?