Veronika Sušová-Salminen polemizuje s názorem, že zdrojem současného populismu ve východní Evropě je emigrace sociální základny liberální demokracie po revolucích roku 1989.
Pojmenování příčin toho, proč země střední a východní Evropy volí konzervativní populisty, jsou bezpochyby různá, a je to dobře. Poslední článek bulharského politologa Ivana Krasteva lze zařadit do stávající názorové škály, ale je to výklad, který vzbudí přinejmenším debatu, když ne pochybnosti.
Na prvním místě je zajímavé, že Krastev se vlastně vyhnul hodnocení kvality postkomunistické transformace v regionu. Zdá se, že konkrétní vývoj mezi roky 1989 až 2015 pro něj nepředstavuje problém, natož jeden ze zdrojů konzervativního populismu. Podle Krasteva totiž umožnily revoluce roku 1989 „liberální“ migraci z východu na západ a ta vedla k současné demografické panice tváří tvář migrační krizi, kterou chápe jako revoluci svého druhu. Emigrace z regionu podle něj oslabila sociální základnu liberální demokracie. Zkrátka, liberalismus v regionu není doma, protože ho liberálové v rámci revoluce opustili. Chce se ironicky dodat: zato neoliberalismus si svoji sociální základnu našel…
Liberální exodus z regionu (nebo jen z Bulharska?)
Problém je, že tato Krastevova emigrační teze neodpovídá skutečnosti. Odhlédněme od jeho předpokladu, že emigrace (myšleno nevysloveně „na Západ“, kam jinam by liberálové šli!) je motivována liberálně. Krastev uvedl demografický pokles v pobaltských zemích. Zde byl tento trend spojen nikoliv s revolucemi roku 1989, ale především s Velkou recesí – nejvíce obyvatelstva opustilo Lotyšsko, ale stalo se tak až v letech 2000 až 2011, a to především v důsledku hluboké hospodářské a sociální krize, kterou v zemi způsobil radikálně-neoliberální model její transformace. (Předtím z Pobaltí migrovali etničtí Rusové.)
Krastev měl snad na mysli Polsko a Maďarsko jako dvě země, kde se konzervativní populismus dostal k vládě v podobě polského Práva a Spravedlnosti (PiS) a maďarské strany Fidesz. Jenže ani zde to nesedí. V polském případě není možné statisticky vysledovat nějakou silnou vlnu emigrace (viz tabulka), mírný vzestup emigrace představoval rok 2004 jako rok vstupu do Evropské unie. V případě Maďarska lze sledovat soustavný pokles populace od roku 1990, přičemž emigrace ze země akcelerovala po roce 2010, jak ukazují dostupné statistiky, tedy v kontextu vlády populistického (dříve neo/liberálního) Fideszu.
Pohled na české statistiky ukazuje velmi podobný trend. Rok 1989 nevedl k masivní emigraci ze země. Ta akcelerovala krátce před a po vstupu do Evropské unie, Velká recese ji značně zpomalila a v posledních letech znovu vzrostla. Bohužel lze konstatovat, že Krastev zobecnil zkušenost svého rodného Bulharska, kde k exodu opravdu došlo, a dopustil se tak hrubé argumentační chyby.
Revoluce roku 1989 neotevřely stavidla masivní emigrace tak, aby se dalo hovořit o exodu celé sociální základny liberální demokracie z regionu střední a východní Evropy jako celku. Naopak se zdá, že zvýšená migrace spíše koreluje se vstupem do Evropské unie (dovršením transformace!) a s Velkou recesí (2008-10) či s nástupem konzervativních populistů k moci (jako v případě Maďarska). Mnohem blíže pravdě je jiný článek, který jsme čtenářům představili před rokem a který vidí emigraci z regionu jako konkrétní důsledek jeho postkomunistické transformace a přijatého hospodářského modelu. Článek také mluvil nikoliv o exodu liberální základny, ale spíše natvrdo o odlivu mozků.
Vzniká tak podezření, že se Krastev pokouší odvrátit pozornost od toho, že právě transformace jako proces spolu s krizí výrazně přispěly ke vzniku současného populismu v rámci dilematu trojí transformace, jak to popsal už v roce 1992 německý sociolog Claus Offe (který mimochodem populistický revanš předpověděl).
Článek obsahuje i další nepřesnosti. Nejsem si jista, že je systém brzd a protiváh příznačný pro liberální demokracii. Podle mého názoru je spíše typický pro demokratickou vládu jako takovou. Kritika vlád v Polsku a Maďarsku za jejich nerespektování tohoto systému, který má udržovat rovnováhu mezi výkonnou, zákonodárnou a soudní mocí, by neměla v tomto bodě skloňovat adjektivum „liberální“, ale mnohem spíše „demokratický“ – jde o kroky proti demokratickému vládnutí per se. Dnes běžně chápané spojení pojmů „liberální“ a „demokracie“ jako „demokracie jako takové“ je totiž další problém. Vytváří se tak představa, že demokracie není diverzní jev a že jej nelze pozitivně promýšlet i za obzory liberální demokracie. Ostatně za pozornost stojí, že Krastev používá slovo liberální opakovaně, ale pojem neoliberální chybí.
Vláda většiny a transformační defekty
Další Krastevovo pozorování je podle mého názoru poměrně přesné. Neliberálnost současného populismu, nejen ve východní Evropě, spočívá skutečně v jeho důrazu na většinu a na její politickou konstrukci. Liberální přístup se snaží o inkluzi, proto se také zaměřuje na práva menšin na okraji i na respekt k opozici (názorové menšině). Naopak neliberálně ladění populisté ve jménu většiny prosazují exkluzivitu, a tím vylučování lidí, skupin nebo názorů, včetně menšinových názorů (opozičních) či strategie „obětních beránků“. Je to ovšem jev, který byl součástí procesu transformace těchto zemí a od počátku ukazoval na defekty zdejší liberální demokracie, a to i v době, kdy země sklízely potlesk za úspěšnou demokratizaci.
Například v Pobaltí padla inkluze za oběť politice etnického (ne občanského) budování národního státu, vylučování bylo běžné ve vztahu k místním ruským menšinám a k jejich občanským právům (tento trend mimochodem dnes znovu posílil například v Lotyšsku). V zemích Visegrádu zase nalezneme defekt v podobě silné ideologie antikomunismu, který představoval fakticky protilevicovou politiku – levice nebyla považována za rovnocennou politickou alternativu, což se stalo základním pilířem neoliberální nadvlády (a také nástupu konzervativních populistů jako náhražky levicové politiky). PiS v tom dnes vesele pokračuje vymazáním levicové paměti a dějin v Polsku. Dalším příkladem může být nepochybně etnická politika v některých zemích Balkánu, zvláště pak v bývalé Jugoslávii. A konečně je třeba se ptát na hospodářské a sociální vylučování některých skupin občanů v regionu – dobrým příkladem by mohla být drakonická politika pauperizace důchodců v Pobaltí v rámci neoliberální mezigenerační války, případně vznik a nárůst prekariátu a jeho rozdělení v regionu atp. Krastev si ale těchto problémů z nějakého důvodu vůbec nevšímá.
Tyto vylučující a atomizující tendence nepředstavovaly překážku pro vstup do Evropské unie. Zřejmě proto, že šly ruku v ruce s odpovídajícím hospodářským modelem levné práce a vývozu dividend na úkor rozvoje domácího lidského kapitálu a kvality života. A zřejmě také proto, že region jako celek plnil roli zrcadla, které západní Evropě a jejímu establishmentu říkalo, že „je nejkrásnější“. Současný nárůst euroskepticismu je přesným opakem a vede přinejmenším k rozpakům.
Bylo by samozřejmě velmi laciné tvrdit, že za neúspěchy transformace a za současný konzervativní populismus na vzestupu nebo u vlády může jen „zlý Západ“, který musíme odvrhnout. Daleko spíš je férové říct, že za něj může kapitalismus v současné úpadkové, neoliberálně-rentiérské verzi, který už popírá sociální funkce ekonomiky pro společnost. Populistické tendence ostatně vyrůstají z místních společností, i když si nacházejí, což Krastev nijak zvláště nezdůraznil, svoje konvergující dvojčata v „etablovaných“ demokraciích západní Evropy. S tím rozdílem, že tento region si prošel nárazovým a radikálnějším přechodem k neoliberálnímu modelu pod hlavičkou „vstupu do EU“, jehož součástí se stal extrémní individualismus likvidující sociální základy demokracie. Našim západním sousedům v EU snad lze jen kunderovsky vyčítat, že zůstali k vývoji „tam, na východě“ (podobně jako v případě Kuderova únosu střední Evropy na východ po roce 1945) slepí a hluší, takže tato „transformace“ nakonec docestovala až k nim. Protože přesně k tomu integrace vede…