Ivo Šebestík píše o tom, jak se v současných mediálních podmínkách lehce zapomíná díky „neaktuálnosti“ a jak to napomáhá lžím a nepravdám „vyšumět“ a nedůvěře růst.
Kdyby Velká Británie byla schopna najít alespoň trochu přesvědčivé důkazy o tom, že Skripala a jeho dceru otrávil novičok; a byla schopna doložit, že jed pocházel z Ruska a k otravě obou osob došlo na příkaz Kremlu, pak by Západ nejen jednorázově vypustil svá ničím a nijak nepodložená obvinění Ruska a pustil se do protiprávního trestání bez důkazů, ale v tomto svém moralizujícím pokřiku by ani na okamžik neustával. Naopak křik by den ode dne sílil a sankce proti Rusku by se hrnuly jedna za druhou.
A stejně tak kdyby Západ měl k dispozici důkazy o tom, že v Sýrii použil chemický útok proti obyvatelstvu skutečně prezident Asad (jenž k tomu neměl nejmenší důvod) a nikoliv některá z teroristických band podporovaných Západem, nebo dokonce takzvané bílé přilby či jiný provokatér bránící nastolení míru v této oblasti, pak by válečný pokřik Západu opět mohutněl každým dnem, až by se proměnil v ohlušující řev mravní superiority Západu, jenž byl snad Bohem povolán, aby soudil a trestal.
Mainstreamová média by přinášela stovky aktuálních fotografií, televizní kamery by nestačily natáčet alarmující svědectví. Jeden politik vedle druhého by se předháněli v nalézání nových a nových důkazů. Rozhovory ve spravedlivě rozhořčených a pravdomluvných televizích by nebraly konce. Všechny prsty světa by ukazovaly na Asada, na Irán, a hlavně na Kreml a na ruského prezidenta, na jehož tváři by se každý výstražný a po čertech spravedlivý prst zastavil. A hrozily by tresty opodstatněnými už jen pouhou mravní převahou Západu, jež je povahy axiomatické, tedy nepotřebující důkazu. Mluvil by papež, mluvil by dalajláma, mluvil by Kalousek a mluvila by Němcová (nikoliv Božena!). Mluvili by všichni obhájci americké „spravedlnosti“ z pozice síly, bez důkazů a bez mandátu Rady bezpečnosti OSN. Čeští lokajové by teatrálně prolévali slzy před mainstreamovou kamerou a zvali iráckou válečnici Albrightovou, neblahé to paměti, aby co nejrychleji pospíšila do Prahy vystřídat Zemana na Hradě.
„Se non è vero è ben trovato“. Jenže tak to právě není!
Nic z toho se ale neděje. Mainstreamová média přestávají skoro úplně věnovat oběma kauzám pozornost. Ještě nedávno tak mravně rozhořčení „politici“ tato témata opouštějí. Málem dělají, že nic a oni toliko muzikanti. Velká Británie ani Spojené státy svá lživá obvinění pochopitelně neodvolaly. Slušnost, jež by tak žádala, po nich nikdo nemůže chtít. Anglie bývala zemí gentlemanů, leč ti současní patrně dřímou v oxfordských klubech ve svých kožených křeslech s vysokými opěradly jako blaničtí rytíři u nás a do vlády nad Velkou Británii se nehrnou. Tu přenechávají „moderním politikům“, jimž účel světí prostředky a kterým nic lidského není cizí. Tedy ani podfuk a klam
„Co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi“ (Quod licet Iovi, non licet bovi), pravilo jedno římské přísloví. V překladu na současnou mezinárodní politiku to znamená, že slušností je povinován jenom „vůl“, zatímco Jupiter (rozumějme západní mocnosti) se bez slušnosti, solidnosti a věrohodnosti dokonale obejde. „Co Bůh (Jupiter a západní velmoci) činí, člověk (vůl) neposuzuj!“ Stejně tak asi jenom pro voly platí respekt k presumpci neviny a požadavek na důkazy při každém soudním líčení. Suma sumarum, mají lidé stojící v čele USA, Velké Británie a Francie ostatní obyvatelstvo planety za hlupáky. Jinak by se alespoň snažily o to, aby jejich vylhané mediální konstrukce byly „lépe vyhotovené“. Jedno italské přísloví praví: „Se non è vero è ben trovato“, což volně přeloženo znamená, že pokud něco není pravda, pak je to alespoň dobře vymyšleno. O amerických a britských konstrukcích obvinění se ale nedá říci, že by byly „dobře vymyšleny“. Jsou naopak vymyšleny tak špatně a nedůvěryhodně, že si člověk klade otázku, zda se mocenské struktury vládnoucí v těchto zemích náhodou nedomnívají, že lidstvo již přišlo o soudnost a spolkne každou provokaci, nepodložené obvinění, nelogickou nepravdu, polopravdu a chatrnou konstrukci.
A do třetice všeho nepodloženého – ruští hackeři na internetu
A tak ačkoliv západní mocnosti nedodaly žádné důkazy, kterými by podpořily svá obvinění, „tresty“, které uplatnily vůči Rusku a Sýrii zůstávají v platnosti. Nikdo je neodvolal, nikdo se neomluvil. Bez důkazů a navíc spíše s důkazy směřujícími proti nim samým přestaly sice západní mocnosti hrát hru s kartami Skripal a chemický Asad, nicméně ponechávají svá nepodložená a nelogická obvinění stále jakoby viset ve vzduchu, tam hnít, zapáchat a otravovat atmosféru. Nechávají je tam působit i bez důkazů.
Teď váleční lháři na straně mocností i lokajů počítají prostě s tím, že se nad důkazním řízením v těchto dvou případech tiše zavře voda a mezi tím to „spravedliví“ zkusí zase s něčím novým, čím by mohli osočit především Rusko, jemuž hodlají zhatit jeho Nord Stream II a začít zásobovat Evropsku unii mnohem dražším břidlicovým plynem z USA. A třetí vlaštovka v pořadí je už na cestě a právě si sedá na Američany natažený drát. Je jí obvinění ruských hackerů – pracujících samozřejmě z příkazu Vladimíra Putina, jak také jinak!- že útočí na systém internetu. A kdopak jsou autoři dalšího nepodloženého obvinění? No kdo jiný než stará známá „spravedlivá, soudící a trestající demokratická dvojka“, USA a Velká Británie.
To že druhá vlna studené války směřuje do kyberprostoru je evidentní. Ostatně, jak jinak má Rusko vracet Západu jeho sankce, křivá obvinění a další útoky než v kyberprostoru? Určitě je to světově bezpečnější bojiště než přímý vojenský střet kdesi na horké půdě. Když Západ pod vedením USA tuto novou vlnu studené války, v zájmu dalších zisků vojenskoprůmyslových komplexů, vyprovokoval, musel předpokládat, na jakých bojištích že se bude odehrávat. Západ sice opět nemá důkazy o ruských útocích proti internetu, ale i kdyby v tomto případě výjimečně pravdu měl (chtělo by to láhev pravého šampaňského na oslavu první pravdy Západu od roku 1990), pak by na ruských odvetách za jeho sankce nebylo nic divného a nepochopitelného. Akce vyvolává reakci, útok vede k protiútoku, zlo plodí zlo. Inu starý Chammurapiho zákon, jenž praví, že oko za oko a zub za zub, se vztahuje i na mezinárodní vztahy. Zejména, když se tyto z vůle vojenskoprůmyslových komplexů Západu nevyvíjejí právě mírumilovně.
Člověk, který nectí právo a jedná, aniž vyčkal důkazů, nesmí působit v politice!
Vraťme se ale zpět ke lhaní západních mocností a k trestání někoho bez důkazů. Škoda každé takové lži a každého takového přestupku proti právu, který není co nejčastěji připomínán. Jednat v rozporu s právem, nerespektovat presumpci neviny a trestat bez důkazů a přesto zastávat vysokou pozici ve vedení některé demokratické země, to je skutečně alarmující nehoráznost. Nechme Američanům, Britům a Francouzům, aby se vyrovnali se svými lháři a právo nerespektujícími „demokraty“, a zaměřme se na domácí hřiště.
Jestliže Martinu Stropnickému stačilo ke snaživému vykázání hned tří ruských diplomatů nevyšetřené a ničím nepodložené obvinění v kauze Skripal a vzápětí na to mu stačil nelogický a jen o jakýsi mediální záznam se opírající „důkaz“ o tom, že v Sýrii byl proti obyvatelstvu použit plyn, a stejně tak důkaz bez důkazu o tom, že tak učinil syrský režim, pak takový člověk nemůže vést Ministerstvo zahraničí České republiky, ani jakýkoliv jiný resort. Nemá v politice co dělat. Je to člověk, který jedná bez důkazů, který se opírá je o nepodložená tvrzení, navíc pocházející z notoricky prolhaných zdrojů, které byly mnohokrát usvědčeny, například Jugoslávií, Irákem, Libyí a falešnou americkou „válkou proti terorismu“ směřující mnohem více k ochraně jakýchsi záhadných „spřátelených“ teroristů než k jejich zničení.
Na lži, na souhlas se lží a na politický postoj, který by se dal vyjádřit slovy, že „je lépe se mýlit s Amerikou než mít pravdu s Ruskem“, ovšem přesněji řečeno „…než znát pravdu, jaká se nehodí do krámu“, se nesmí zapomínat. Martin Stropnický se pro výkon vysoké státní funkce diskvalifikoval už v pozici ministra obrany, v nové ministerské funkci, ve které zastupuje celý národ před světem, pokračuje ve stejném duchu. Kdo nerespektuje zákony, nehledí na fakta, nepotřebuje důkazy, a přesto jedná, ten nemá co pohledávat v politice a ve státních funkcích už vůbec. Každé jeho rozhodnutí může být napříště posuzováno jako rozhodnutí člověka, který nectí pravdu.
Pokud světový mainstream už zahaluje americké, britské a francouzské lži cudným závojem mlčení, nemělo by se téže „laskavosti“ dostat českým reprezentantům státu, kteří se svým způsobem ocitají v ještě ostudnější pozici. Zatímco západní mocnosti hrají vědomě nebezpečnou hru plnou lží a konspirací s cílem pomoci velkému kapitálu k dosahování ještě vyšších zisků a k vyšší míře nespravedlnosti na světě, pak čeští lokajové prodávají svoji čest – a čest celého národa! – za mísu šošovice!
Rodí se atmosféra všeobecné nedůvěry
Média a veřejný prostor v moderní době pracují s fenoménem takzvané „neaktuálnosti“. Věci a jevy „aktuálně“ hojně medializované, po nějaké době ustupují do pozadí a přenechávají místo novým informacím. To s sebou mimo jiné přináší prostor pro zapomínání. „Staré“ věci není moderní připomínat, a tak se pomalu noří do zapomnění. S tím lháři velmi počítají. PO nějakém čase vypadají staré lži a podvody tak nějak nevinně. Nejsou aktuální! Na jejich místě stojí nové podvody a nové lži, na které se ale po krátkém čase začne znovu zapomínat. Koloběh zapomínání se pak podepisuje na obecné ztrátě paměti, byť po zapomenutých kauzách zůstává jakási neurčitá pachuť na jazyku.
Je-li té pachuti příliš, neboť kauz je příliš, pak se ve společnosti pomalu rodí atmosféra všeobecné nedůvěry, na kterou lidé reagují nejčastěji třemi způsoby. Jedni (a je jich početně nejvíce) se odvracejí od veřejného života úplně do svého soukromí, čímž kopírují obvyklý trend československých občanů v časech reálného socialismu. Navíc k tomu mají nový aktuální důvod, kterým je skutečný existenční boj, jaký se v kapitalismu vede bez pardonů, takže se tito lidé musí opravdu především postarat sami o sebe a své rodiny. Druhá skupina lidí zaujme hyperkritický postoj ke všemu, co se oficiálně sděluje a vysvětluje. Nevěří nikomu nic a ztrácí důvěru i vůči státu a jeho institucím, vůči západní liberální demokracii obecně. Žije v politickém a občanském smyslu v rozčarování a v lehkém zděšení či těžkém znechucení.
Třetí skupina se pokusí (ne vždy s úspěchem) ignorovat fakta a vybere si nějakou pozici nebo politickou platformu, se kterou se dobrovolně ztotožní a sžije. V podstatě si tito lidé vyberou, že budou věřit tomu či onomu a dohodnou se sami se svým rozumem i svědomím, že situace ještě není tak špatná a že se věci možná někdy vyvinou lepším směrem. Zkrátka neztrácejí naději, že se lháři jednou polepší a přestanou lhát. Nejenom láska ale i víra hory přenáší. Konečně víra nepotřebuje důkazů, spokojí se s autoritami, jež „vědí, co my nevíme“, a každá doba má své autority. Středověk měl církev svatou, jedenadvacáté století nabízí „právo zdůvodněné silou“, tedy geopolitickou koncepci Spojených států. Každá autorita má sice svoji „záruční lhůtu“ či dobu maximální spotřeby, po jejímž uplynutí může poškodit zdraví „spotřebitele“, nicméně autority jako fenomén jsou nesmrtelné. Mnoho lidí tak nějak nedokáže žít bez „autority“, v jejíž legitimnost uvěří nebo sám sebe o ní přesvědčí. Dost možná právě tato potřeba nechat se vést někým, o kom si myslíme jen to nejlepší, třebaže fakta mluví proti, stojí u zrodu mnohého lokajství a servility, jichž jsme v České republice tak často svědky, kdykoliv jde o to přihlásit celý český národ ke spoluodpovědnosti za nějakou špinavost, jíž se ta „jejich“ (ne naše!) autorita někde ve světě dopustila. Lidé, kteří jsou lokaji z přesvědčení, tedy aniž by byli za své lokajství placeni, jsou patrně příkladem dobrovolné víry v autoritu, o jejímž prospěšném působení oni sami sebe přesvědčili.
A pokud jsou lokajové za své lokajství placeni, pak si zaslouží politování, neboť mluví a jednají v rozporu se svým vlastním svědomím. Musí to být strašlivě těžké vědět, jak se věci mají, být svým rozumem i svědomím na straně pravdy, ale veřejně hlásat pravý opak. Není divu, že tuhle schizofrenii někteří z nich odnášejí i zdravotně.