Vyšší nerovnosti vedou k požadavku většího přerozdělování. V praxi středolevé strany dělaly přesný opak: politiku škrtů, která v důsledcích přivedla k nástupu populistů a rozkolu mezi elitami a občany.
Proč politické systémy nedokázaly odpovědět na křivdy, kterých nyní využívají autoritářští populisté – nerovnost, ekonomickou nejistotu, propad nebo vnímaný propad sociálního statusu, rozkol mezi elitami a obyčejnými občany, ptá se na stránkách časopisu Social Europe Dani Rodrik.
Kdyby politické strany levostředové orientace prosazovaly a prosadily výraznější politickou agendu, asi bychom teď nesledovali posun napravo, vzestup nativistických hnutí a problémy s tím spojené.
Vyšší nerovnosti vedou k požadavku většího přerozdělování. Demokratičtí politici by měli na nerovnosti odpovědět zvýšením daní pro bohaté a zvýšit výdaje na ty méně šťastné. Jedná se o známý recept – větší příjmová propast mezi mediánem a průměrným voličem, vyšší daně a větší přerozdělování.
V praxi se demokracie posunuly přesně opačným směrem: místo vyšších daní pro bohaté, místo investic do infrastruktury, místo zdanění kapitálu je tu politika škrtů, které mají obzvlášť negativní na nízkovýdělečné skupiny. Nikdo nepomohl domácnostem v potížích, pomohlo se bankám.
Jednou z příčin je důraz na politiku identity, aspoň v případě Demokratické strany v USA, míní Rodrik. Inkluze menšin zcela zastínila politické otázky sociální třídy.
Američtí Demokraté a také západoevropské středolevicové strany jsou příliš za dobře s velkými financemi a korporacemi, míní kritici. Nejde ale, píše Rodrik, jenom o tyto zájmové skupiny v pozadí, pád levice má příčinu i v oblasti myšlenek. Vakuum po ukončení keynesiánského konsensu bylo zaplněno tržním fundamentalismem či takzvaným neoliberalismem. Levicoví politici nerozvinuli žádnou alternativu a místo toho Clintonovi Demokraté a Blairovi labouristé působili jako roztleskávačky globalizace. Do 60. let 20. století volili chudí více či méně levici, bohatí pak pravici. Od té doby ale volí levici vzdělaní, které Piketty nazývá bráhmanská levice, aby je odlišil od „obchodní“ třídy, která dále podporuje pravici. Právě toto rozdvojení elit vedlo podle Pikettyho názoru k tomu, že se politický systém izoloval od požadavků přerozdělení. Bráhmanská levice není přítelem přerozdělování, protože věří v meritokracii.
Svůj význam mají ale i představy těch, kdo nepředstavují elitu, o fungování světa. Obyčejní voliči v USA nekladou důraz na přerozdělení, i když jsou si vědomi nárůstu nerovností. Tento paradox vysvětluje nízká důvěra ve schopnost vlády nerovnosti opravdu řešit. Důvěra ve vládu klesala ve Spojených státech od 60. let. Podobný trend najdeme v řadě evropských zemí, míní Rodrik. To znamená, že progresivní politici, kteří chtějí zvyšovat roli státu, bojují bitvu o základní důvěru voličů v to, že je to možné – což vysvětluje ustrašenost levice, která se tuto bitvu bojí prohrát (a tedy i začít).
Jak ukazují nové studie, víra v to, co by vláda mohla a měla dělat, není nezměnitelná. Podléhá přesvědčování, zkušenostem i měnícím okolnostem. Platí to pro elity i ne-elity. Progresivní levice, aby mohla stát proti nativismu, musí být podle Rodrika schopná přinést dobrý příběh i dobrou politiku.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.