Návštěvu Macrona ve Washingtonu doma nehodností jako úspěch. Nejen kvůli podivnému show, které oba politici před kamerami předváděli, ale hlavně kvůli hodně rozpačitým výsledkům jednání.
Nepotká Emmanuela Macrona osud britského Tonyho Blaira, ptá se Nicholas Vinocur při hodnocení návštěvy francouzského prezidenta ve Washingtonu. Nebo trochu jinak: Macron jel do Ameriky s cílem potvrdit svůj status nového lídra svobodného světa, nevrátil se jako Trumpův pudlík?
Odpověď na to dá čas, ale při pohledu na obrázky z Macronovy návštěvy v Bílém domě, visí takové otázky ve vzduchu. Odpověď pomůže určit to, zda se Macronovi zdaří realizovat příslib mladšího Tonyho Blaira, či spíš toho nepopulárního Tonyho Blaira, který se „proslavil“ spojením s dalším americkým prezidentem Georgem W. Bushem.
Trump věnoval Macronovi pozornosti i čas, ale Macron se domů vrátil s prázdnýma rukama. Nepovedlo se mu najít řešení pro celní tarify na ocel a hliník, které se od 1. května mohou zase dotknout EU. Nedošlo ani k posunu ohledně jaderné dohody s Íránem, kterou EU vnímá jako bezpečnostní prioritu.
Hračka či nový Blair?
Na některých obrázcích hrál Marcon ne moc dobrou roli. Trump mu před kamerami čistil sako, protože tam měl podle něj lupy, vedl ho za ruku jako neochotné dítě a dával mu otcovské polibky. Tyto momenty by se daly přejít jako triviální, kdyby se Macron nesnažil vyrovnat se Trumpově šoumanství. Jenže právě o to se Macron snažil.
Francouzští novináři, kteří si stěžovali na nedostatek přístupu k představitelům po čas cesty, si všimli dynamiky alfa samce. Trump učinil z Macrona svojí „hračku“, psal jeden z korespondentů francouzského levicového deníku z Washingtonu.
Jiný reportér napsal, že návštěva byla projevem nadvlády Trumpa. Zatím řada politiků ve Francii návštěvu komentovala v podobném stylu s tím, že Macron nijak Trumpa neovlivnil. Skloňovalo se i slovo „ponížení“. Z tohoto podhledu je tu pak Blairův příklad, píše Vinocur. Blair díky „zvláštním vztahům“ nakonec redukoval svoje politické dědictví na karikaturu poslušného pudlíka v Bushově válce v Iráku.
Macronovi spin doktoři a poradci se nepochybně budou snažit o to, aby cesta byla pozitivnějším příběhem. A také se budou snažit vyhnout se srovnání s Blairem.
Je také pravda, že ne všechno na cestě do Ameriky šlo pro Macrona špatně. Jeho řeč v americkém parlamentě byla úspěchem, za který dostal aplaus i chválu v médiích. Řeč také jasně ukázala odlišnosti mezi Macronem a Trumpem a pomohla utvořit Macronův pohled na svět. Francouzský prezident také zapůsobil při odpovídání na otázky od amerických studentů. Hovořil o islámu, migraci, o tom, proč se nesešel s dalajlámou. Mluvil v angličtině, potom se spontánně spřátelil s bývalým aktivistou za lidská práva a pozval ho na společné jídlo. To je kvalita, která je u politiků řídká – tedy schopnost smysluplně se spojit s lidmi.
Jenže, nikdo nikdy neřekl, že Tony Blair byl špatný řečník nebo, že by nebyl výjimečně talentovaný politik s kontaktním stylem kampaní. Domácí kritické přijetí Macronovy návštěvy do USA doplněné slovy o tom, že byl „ponížen“ Trumpem, naznačuje, že Macronovo přátelství s Trumpem není rozhodně bez rizik.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.