Francie stávkuje. Jenže vedle nadšení jsou tu rovněž pochybnosti o konkrétních politických dopadech letošních stávek zejména ve srovnání s jinými zkušenostmi. V čem jsou letošní protesty jiné?
Francouzská vlna stávek a protestů kvůli reformní agendě prezidenta Macrona vede ke srovnáním s ikonickým vzbouřením roku 1968 či stávkami, které zničily podobné reformy v roce 1995 – tentokrát to asi bude jinak, píše France24.
Pracovníci železnice, státní zaměstnanci, advokáti a domácí pečovatelé, ti všichni v posledních týdnech protestovali proti vládnímu programu změn ve veřejných službách.
Blíží se 50. výročí května 1968, takže se nabízí paralela mezi tehdejší slavnou vlnou občanského nepokoje a mezi stávkami a protesty letošního roku. I v roce 1968, podobně jako letos, existovalo propojení mezi studentskými protesty a akcemi pracovníků v průmyslu.
Když v roce 1968 stávkovalo 8 milionů lidí, francouzská ekonomika se zastavila. Když se policie střetla se studenty a stávkujícími, eskalovalo násilí a prezident de Gaulle tehdy tajně uletěl na vojenskou základnu v Německu. 30. května pak nechal rozpustit parlament a vyhlásil nové volby na 23. červen. A gaullistická strana s přehledem vyhrála.
I když stávky a protesty roku 1995 neměly ozvěnu celé epochy jako květen 1968, téměř donutily vládu se sklonit. V listopadu 1995 nový premiér tehdejšího prezidenta Chiraca, předložil rozsáhlý program škrtů ve veřejném sektoru. Celý následující měsíc stávky paralyzovaly dopravní síť země a vláda musela uznat porážku.
France 24 nabízí rozhovor s profesorem francouzské politiky a historie Jimem Shieldsem z Astonské univerzity ve Velké Británii. Shields se domnívá, že stávky a protesty roku 2018 budou méně efektivní než v předchozích obdobích.
Jak je možné srovnat stávky a protesty roku 2018 s těmi z roku 1968 a 1995?
Největší paralela mezi 1968 a 2018 je v tom, že se spojuje studentský protest a stávky ve veřejném sektoru – ale obojí je mnohem slabší než v roce 1968, srovnejme osm milionů stávkujících, kteří Francii zastavili v roce 1968, s odhadovanými 120 000, kteří se účastnili „dne mobilizace“ 19. dubna. Dnes je pracovní síla více roztříštěná a její požadavky jsou různorodější. Studenti neprojevují nic z omamného idealismu května 1968 a nevyzývají ke svržení režimu a širšího systému.
Paralely jsou silnější mezi rokem 1995 a 2018 – do úřadu nově zvolený prezident je testován ve svém odhodlání k reformám. Hlavním aktérem odporu jsou pracovníci na železnici a důležitější než sociální a kulturní hodnoty je ekonomika, což dodává konfrontaci dynamiku.
V čem byly stávky a protesty roku 1968 a 1995 úspěšné?
Důležitá byla v obou případech schopnost využít intenzitu dění, získat veřejnou podporu a spojit různé skupiny v kolektivním hnutí odporu. Hlavním problémem prezidenta, který chce reformy, není opozice specifických skupin (tomu už Macron čelil na podzim u reforem trhu práce), je to koncentrovaná opozice, která shromáždí různé skupiny a jde nad rámec akce pro určitý sektor, aby se mohla stát sociálním hnutím opozice. To se stalo v roce 1968, když se pracovníci připojili k protestujícími studentům proti de Gaullovi a paralyzovali zemi generální stávkou, i v roce 1995, když se spojily různé sektory pracovní síly, aby vytvořily pevnou opoziční zeď proti Chiracovým škrtům. V obou případech stálo veřejné mínění za protestujícími, alespoň na začátku. Ale stávky roku 2018 nemají tyto tři základní složky: rostoucí intenzitu, solidní podporu veřejného mínění a jednotu účelu mezi protestujícími.
Změnila se nálada ve společnosti?
Vzhledem k průzkumům veřejného mínění a relativně nízkým počtům protestujících, kteří vycházejí do ulici nebo zabírají univerzity, změna nálady ve společnosti nastala. Macron byl zvolen na základě jasné reformistické agendy. Nemůže být, jako Chirac v roce 1995, obviňován, že jednu věc slibuje (zahojit sociální rozdělení Francie), aby něco zcela jiného udělal (tj. zhoršení toho sociálního rozdělení kvůli škrtům). To, co Francouzi viděli v Macronově prezidentské kampani, je přesně to, co nyní dostávají: prezidenta s jasnou agendou pro reformy.
Po deseti letech ekonomické stagnace a příliš vysoké nezaměstnanosti se zdá být přítomno určité rostoucí uvědomění, že reforma je potřeba. Přestože Macron říká nepohodlné pravdy, nachází mnohem vnímavější publikum, než se kdysi podařilo Chiracovi.
Zatím je také Macronův postup jemnější a méně náročný vzhledem k jeho politickému kapitálu, je vidět, že se od de Gaulla a Chiraca poučil. To, jak vyjednával o reformě trhu práce, byla mistrovská lekce v jednání a taktickém přehledu. Ale největší test probíhá nyní. Zdá se jím být moment definující prezidentství, moment, který může vytvořit, nebo zničit, Macronovu reformní agendu. Vidíme vysoké sázky, ani Macron, ani odbory si nemohou dovolit prohrát. Ale prozatím je to Macron, kdo má navrch.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.