Ivo Šebestík se ptá o tom, kde jsou hranice loajality ke spojencům a zda si Česko může vůbec vybírat spojence v mezinárodních vztazích? Je loajalita totožná s lokajstvím?
Jaká jsou vlastně pravidla a meze loajality? A jaké jsou reálné možnosti České republiky vybírat si své spojence v mezinárodních vztazích? Tyhle otázky (a s nimi celou řadu dalších) si může klást každý občan České republiky v souvislosti se současnými mezinárodními krizemi. Odpověď na ně je velmi důležitá. Vlastně by měla být nezbytná. Je proto docela zvláštní, že k takto základnímu problému se většina politických stran a hnutí vůbec nevyjadřuje.
Pokusme se udělat si v celé záležitosti trochu jasno, tedy alespoň pokud se jedná o české spojenectví s vůdčími mocnostmi Západu, především se Spojenými státy, Německem, Velkou Británií a Francií, a to ve věci prosazování jejich zájmů silou. Na prvním místě stojí otázka, o co se vlastně západní mocnosti ve světě snaží. Odpověď z jejich oficiálních zdrojů emitovaná mainstreamovými médii a přebíraná českými „elitami“ a jejich nástroji zní takto a nepravdivě: „Západ usiluje o zavedení demokracie všude na světě a má na srdci zvyšující se životní úroveň obyvatelstva planety a jeho politická a občanská práva. Vzhledem k tomu, že Západ má takto ušlechtilý cíl, a on sám o sobě je vzorem práva a demokracie, je také oprávněn trestat každého, kdo těmto jeho úmyslům překáží. A to i sankcemi či válkou.“
Pokud by toto tvrzení bylo pravdivé, pak by bylo možno akceptovat západní mocnosti jako nositele pokroku, pro něž je válka jen prostředkem nevyhnutelné „opravy“ světa a existenčních podmínek pro jeho obyvatele, tedy nutným zlem, neboť ony ve skutečnosti směřují k věčnému míru. Pokud by výše zmíněná definice západní vůle odpovídala pravdě, pak by bylo rovněž logické, že si Západ udržuje nástroj k prosazování svých ušlechtilých cílů v podobě Severoatlantické aliance. A nyní to nejpodstatnější: Pokud by skutečně západní mocnosti sledovaly cíle, které hlásají, pak by bylo pro Českou republiku velkou ctí být členem NATO a podporovat i takové akce, ke kterým by západní mocnosti sáhly individuálně, mimo rámec Aliance.
Občané České republiky by takto věděli, že stojí na straně míru, pokroku, bezpečí, především pak práva, spravedlnosti a PRAVDY. I když by boj za demokracii a proti terorismu vyžadoval násilné prostředky, lidé na Zemi by věděli, že se tak děje z nutnosti, velmi nerado a s velkým přemáháním. Hlavně však, že se tak děje za dobrým účelem. Občané členských zemí NATO by tak nemuseli řešit dilema, zda stát na straně pravdy, práva a míru, a být tudíž většinou neloajální ke spojencům. Nebo setrvat v loajalitě a mít na krku jako bonus spolupachatelství za válečné zločiny a porušování práva, moci za trvalou destabilizaci Blízkého východu a severní Afrika a nést svůj díl odpovědnosti i za velkou migraci do Evropy a vše, co z ní pochází.
Na jedné misce vah se tak ocitá zrada spojeneckých závazků a neloajálnost, na druhé misce se pak zmítá v křečích bahnem a splašky z ulice ušpiněné naše svědomí. Proti takovému dilema je to Hamletovo vlastně docela triviální. Můžeme za ně poděkovat nejnovějším dějinám moderního globálního systému, který malé a ekonomicky závislé státy bez zastoupení u velkého kapitálu a bez reprezentantů v nejvýznamnějších světových institucích posadil ke stolu pro služebnictvo.
Co podporou západních mocností Evropan vlastně podporuje?
Jenomže právě zde jsme u jádra problému a to přímo v bodě zvratu. Západní mocnosti totiž nesledují cíle, které deklarují. Jejich cíl je toho druhu, že kdyby byl obecně známý, tak by se většina obyčejných a normálních lidí cítila velmi znechucena. Málokdo z obyvatel evropských zemí, a jistě asi jen málokterý Severoameričan, by totiž pociťoval jako svoji občanskou, lidskou a mravní povinnost bojovat, ba dokonce prolévat krev, za ještě větší zisky velkých nadnárodních korporací a za nepředstavitelně vysoké zisky vojenskoprůmyslových komplexů v USA a v západní Evropě.
Představa, že Evropan žijící normálním poklidným a slušným životem, živící se vlastní prací nebo podnikající v malém či středním rozměru, touží zvyšovat zisky těch, kteří jati nenasytnou žravostí touží spolknout celou planetu, je stejně absurdní, jako si představovat, že poddaný někde v podzámčí nesní o ničem více než o tom, aby pan hrabě či vévoda ještě více rozšířili své statky, polnosti a lesy a ještě zvýšili na něj uvalené feudální dávky.
Příjemná chuť náhle hořkne na jazyku jako pelyněk
Životní cíle i sny obyvatel Severní Ameriky a západní Evropy (včetně té střední) a sny a cíle velkého kapitálu majícího domovské adresy na Západě se liší, jako se liší den a noc, světlo a tma a slušnost a sprostota. Pokud si uvědomíme, že administrativy, vlády a mnohé politické strany či hnutí na Západě se podílejí na projektu udržení ničím a nikým kontrolované hegemonie USA, jejímž smyslem je větší bohatství bohatých a udržování trvalého neklidu ve světě, pak loajalita vůči nejsilnějším spojencům v NATO získává úplně jinou barvu, stejně jako samotné české členství v této Alianci.
Příjemná chuť z podílu na DOBRU hořkne na jazyku jako pelyněk. Všechno vypadá najednou úplně jinak a na mysl přicházejí dvě zásadní otázky: Jak daleko smí zajít loajalita se spojenci, kteří prosazují cíle, které neodpovídají potřebám planety, ba jsou dokonce smrtelně nebezpečné? A druhá otázka směřuje k aktuální situaci České republiky jako takové, k jejímu geografickému postavení a reálným možnostem, které má. Zní tedy, zda může ČR vůbec pomýšlet na nějakou volbu, nebo ta volba, kterou učinila, byla a zůstává jediná možná?
Dostáváme se tak obloukem k realitě, která je vůči české suverenitě nepříznivá. Pro malou zemi, která se po roce 1989 sama ještě iniciativně zmenšila, by bylo ideálním řešením, zejména v současném znovu se nebezpečně vyvíjejícím světě, kdyby si směla ponechat alespoň takovou neutralitu, jakou disponuje například Rakousko [1].
Takový dar ale západní mocnosti České republice poskytnout nehodlaly. Kapitál zajímal český spotřebitel, výhody extrémně levného podnikání a snaživosti politických struktur. A velmi i česká kvalifikovaná a levná pracovní síla. Svoboda od reálného socialismu a demokracie rozhodně neměly být poskytnuty jinak nezajímavému obyvatelstvu zadarmo [2]! Geograficky a politicky ale představuje území České republiky prostor, který z hlediska strategických zájmů a kalkulací (i válečných) neměl Západu chybět v mozaice střední Evropy. Navíc, v české polistopadové „elitě“ získaly Spojené státy, Německo, Velká Británie a další země Západu velmi loajálního „spojence“ v podobě hlasitého apriorního souhlasu se vším (zejména Václav Havel jako symbol všeho, čím se měl polistopadový vývoj v zemi zdát, ač tím mnohdy nebyl), což byl kalkul, se kterým Západ počítal už předem.
Československo (a později oba nástupnické státy) mělo trajektorii svého polistopadového vývoje jasně narýsovánu. Západ, který si bůhvíkde a jak osvojil základní heslo totalit, že „kdo nejde s námi, jde proti nám“, neponechal české reprezentaci žádnou alternativu. (České „elity“ ji ostatně ani nežádaly.) Osudem země byl vstup do Severoatlantické aliance, kde se po ČR chtějí v zásadě tři věci: 1) Účastnit se všeho, co NATO podniká nebo s tím alespoň snaživě a halasně souhlasit; 2) Nakupovat zbraně a veškerou vojenskou techniku ve firmách, které patří k vojenskému průmyslu Západu a nenakupovat to jinde, hlavně ne v Rusku; a konečně 3) dát k dispozici NATO své území pro činnost Aliance.
Další úkoly směřující k NATO české politické reprezentace a další instituce v zemi přijaly iniciativně a samy od sebe[3]. Jako například propagace válek převlečená za velmi sporný „pozitivní“ charakter Aliance v podobě Mezinárodních dnů NATO na ostravském letišti a četné přednášky veteránů z amerických válek na českých školách, kteří se ale vyhýbají zmínkám o chování amerických vojáků na rozvrácených územích. A obecně zarytě mlčí o skutečných cílech těchto agresí. Ostatně, byl to i jejich „job“.[4]
Spojenectví se západními mocnostmi ale samo o sobě nenutí k lokajství
Zbývá nyní konečně poslední otázka, doposud nezodpovězená: Je skutečně nutné, aby se české spojenectví vůči západním mocnostem reprezentujícím nadnárodní korporace, obecně gigantický kapitál a vojenskoprůmyslové komplexy, ubírala až daleko za hranice práva, spravedlnosti a slušnosti? Když už nebylo Československu dopřáno zůstat neutrální zemí a nepodílet se na konfliktech současného světa?
Dost možná nikoliv. Paradoxně je argumentem pro jistou míru alespoň omezené suverenity to, že západní mocnosti území českého státu potřebují do své mozaiky. Českou republiku by z NATO nikdo nevyhnal plamenným mečem, ani kdyby se pokusila alespoň v rámci svých možností moderovat agresivitu tohoto amerického vojenského paktu. Nebyla by přece v Alianci jedinou malou zemí, která si občas dovolí nesouhlasit se vším. Je skutečným neštěstím českých samozvaných elit, že nedokážou alespoň mlčet, když už se podílejí na něčem, co odporuje mezinárodnímu právu, spravedlnosti i faktům. Kdyby si tito lidé alespoň uměli odpustit nadšený souhlas s agresivními akcemi, kterým nesmírně poškozují dobrou pověst Čechů v Evropě. Pokud oni sami něco získávají, pak na druhé straně škodí národu a zemi, protože malých nadšených křiklounků si nikdo na světě neváží. Jsou ubozí, směšní a někomu i právem odporní.
Právě fakt, že slabá pozice českého státu zaviněná celou řadou okolností vyplývajících z nedávných i starších dějin a z reálné situace světa, ve kterém drtivě dominují ekonomické a finanční vztahy nad vším ostatním (hlavně nad „našimi hodnotami“), ve skutečnosti není důvodem k lokajství, stojí za pozornost. Lokajství je totiž privátní záležitostí konkrétních skupin a jednotlivců, kteří z něj čerpají osobní prospěch. Poškozují čest celého národa a sami se chovají způsobem, který jim v budoucnu zajistí vyškrtnutí z české historie nebo místo mimořádně ostudné. Osobně jsem přesvědčen, že velice nízké hodnocení přisoudí pozdější historiografie i Václavu Havlovi a pražský magistrát tak konečně přejmenuje ruzyňské letiště na letiště Bedřicha Smetany nebo na letiště Karla Čapka. Skutečně nezpochybnitelných a trvale velkých osobností má česká kultura bohatou zásobu, netřeba sahat po efemérních.
Co kdyby se hrálo s otevřenými kartami?
Na závěr se můžeme zastavit u hypotetického případu, jaký zcela určitě nenastane, nicméně alespoň za akademickou úvahu stojí. Jaké by bylo morální dilema občana spojenecké země (například České republiky) v případě, že by západní mocnosti přestaly zdůvodňovat své agrese pokryteckým únikem k „našim hodnotám“, demokracii a svobodě, a rozkryly svoje karty? Bylo by snazší zůstávat loajálními spojenci, když by oficiální či oficiózní hlas Západu ušetřil občana aspoň pohrdání, jež plyne z předpokladu, že je možné s ním mluvit jako s hlupákem a předkládat mu k uvěření neuvěřitelné?
Otevřený výklad skutečných příčin západních agresí, konfliktů a destabilizačních kroků by byl jistě vítaný, neboť by z komunikace mezi „elitami“ a národy vyloučil předpoklad těžké mentální retardace „prostého lidu“, který nesporně tvoří významnou součást propagandy. Propaganda, když se to vezme kolem a kolem, je vlastně pravá a nefalšovaná urážka toho, ke komu směřuje. Propaganda založená na lžích a polopravdách (tedy vlastně každá) je tak skutečně jedním z vrcholů mocenské arogance. Ona sama o sobě, i bez zlého úmyslu, jakým disponuje, je odsouzeníhodná.
Hrát s otevřenými kartami a sdělovat namísto ušlechtilých výmyslů krutou a nehumánní realitu by tedy na jedné straně vyjádřilo respekt k občanům, na straně druhé by ale taková otevřenost vedla k cynismu primitivních epoch lidského druhu. Zdá se velmi pravděpodobné, že jedna tlupa neandrtálců napadla tlupu druhou s docela transparentními úmysly, které nepotřebovala ukrýt za „své hodnoty“. Jejím cílem bylo jednoduše vyhnat druhou tlupu z území, na kterém rostlo více lesních plodů a od řeky, ke které chodilo více zvěře pít vodu. Taktéž hodlal jistě útočník ukrást prchajícímu nepříteli jeho ženy. Útočící neandrtálec-šéf jistě neroztruboval po lese a po stepi, že nese přepadené tlupě plný ranec hodnot…
Na tomto prastarém základním kořistnickém principu agresí se toho za desítky tisíciletí až mnoho nezměnilo. I současné konflikty mezi velmocemi je docela možné nakonec zredukovat na agresi s cílem dosáhnout kořisti nebo zabránit někomu jinému, aby kořistil zase on. Jenomže moderní kulturní a civilizovaný člověk odmítá sdělit světu, že jedná z primitivních příčin. Že si prostě chce přivlastnit něco, co mu nepatří. Přeje si proto namluvit ostatním (ale i sobě samému), že jeho motivem jsou „vyšší hodnoty“ a že on zůstává kulturním a civilizovaným i tehdy, když se chová jako primitiv.
Na místo résumé
Jak tedy uniknout ze situace, ve které se stát a jeho obyvatelé ocitli, když sice vyvázli ze sevření Sovětským svazem, který si v prologu ke studené válce potřeboval mezi sebou a Západem vytvořit „ochrannou zónu“, ale přitom nespadli do svobodného bezkonfliktního světa, jak se tak trochu naivně domnívali?
Vzhledem k tomu, že Západ byl pro obyvatele těchto států víceméně neznámý, spíše krajinou opředenou mýty než zemí probádanou, bylo nesporným překvapením zjistit, že se nejedná o svět respektující právo a spravedlnost, tedy o vysokou mravní veličinu, ale pouze o jinou mocenskou formaci, která tvrdě bojuje o svoji hegemoni a která bohatne chudobou jiných. Demokracii, svobodu a lidská práva si bere pouze do úst, aniž by je měla v srdci a na mysli.
Od autoritativních či totalitních režimů osvobozené země v zásadě neměly na výběr. Jejich osvobození stálo rozpočty USA a západoevropských zemí nemalé částky investované do „studené války“. Tyhle prostředky se nesměly vytratit. Západ nehodlal pustit svoji kořist, jež o sobě soudila, že je milovanou družkou, nějaké neutralitě nebo dokonce vlastní suverenitě. Startovní čára devadesátých let minulého století byla jasná. Buď s námi, nebo proti nám! Tertiam non datur!
Na výběr zůstávalo pouze, do jaké míry, k jakému stupni a na jakou mez posunou reprezentace těchto nově integrovaných zemí svoji loajalitu. Zda budou svolné úplně se vším, jako to až do migrační krize deklarovali představitelé českého státu, nebo si ponechají alespoň občasný mírný odstup a právo nesouhlasu. Reprezentace těchto států měly na výběr, zda se zřeknou vlastní zahraniční politiky, jaká směřuje k ochraně národních zájmů, a přijmou za své zájmy mocností a nadnárodních korporací, vůči nimž budou loajální. Nebo naopak si zachovají důraz na své národní potřeby, a to i za cenu, že se odváží s mnohými argumenty mocností nesouhlasit.
Základní potřebou českého státu je žít ve světě, který se nezmítá v konfliktech a vést důslednou mírovou politiku, jaká upřednostňuje diplomatická řešení a spolupráci byť za cenu kompromisů před válkami. V rámci takovéto koncepce je přirozené pěstovat mírové vztahy pokud možno se všemi státy planety a se všemi mocnostmi o to více. Vytvářet si nepřátele u velkých zemí, jako jsou Rusko a Čína, a nemít z toho žádný jiný prospěch, než kus papíru s pochvalou od nějakého amerického státníka, toto je vrcholně neodpovědná a hloupá politika. Stejně jako si ničit obchodní vztahy se zeměmi, které nemá Washington v oblibě, a to opět výměnou za kus papíru s pochvalou od amerického státníka.
Je nepochybné, že sladit zájmy malé země, která je součástí koalice, v níž dominují mocnosti Západu, s touto koalicí je nesmírně obtížné. Zvláště, pokud se malá země pokusí uchovat si nějaký respekt k vyšším hodnotám, než je pouhá loajalita. Diplomacie takovýchto zemí vyžaduje skutečně vynikající osobnosti a domácí politické strany nemohou zastupovat lidé s prostředními nebo minimálními schopnostmi, které si pak přinesou s sebou do vysokých státních funkcí.
Opustit NATO není možné, byť by to bylo velmi čestné řešení. Není možné opustit spojenectví se západními mocnosti, neboť by to jednak nepřipustily a pak by pro zemi nezbylo než se postavit na stranu jejich nepřátel. Závětří neutrality není v geografickém prostoru Čech, Moravy a Slezska možné. Nezbývá tedy, než se spolu s dalšími zeměmi, které se rovněž nechtějí podílet na proměně Země ve skutečně velice nebezpečné místo ve Vesmíru, pouštět stále znovu do nesmírně obtížného zápasu s drtivou mocí nadnárodních korporací a vojenskoprůmyslových komplexů, která tuto Alianci ovládá, a snažit se napětí ve světě spíše zmírňovat než zvyšovat a hrozby válek oddalovat než je urychlovat.
Vysvětlivky
[1] Rakousko získalo neutralitu v roce 1955 podpisem smlouvy s představiteli vítězných mocností na straně spojenců.
[2] Před přijetím Mnichovského diktátu britský ministerský předseda Chamberlain nevěděl, z jakého důvodu by měla jít Velká Británie do války kvůli nějaké daleké zemi a jejímu obyvatelstvu. Mínil Československo. Jestli se na této optice Západu vůči malé zemi něco změnilo, bychom se dozvěděli teprve v případě nějakého nového vojenského ohrožení.
[3] Ostatně, takto iniciativní bývalo i komunistické vedení státu v době sovětské dominance. Ani Sověti mnohdy nežádali, co od zdejších funkcionářů dostávali. Že by tato „snaživost“ zůstávala prokletím českých dějin?
[4] Po jedné takové přednášce jsem s jedním veteránem mluvil soukromě a mezi čtyřma očima. V podstatě mi sdělil úplný opak toho, co říkal před studenty jedné školy a zvláště pedagogy, kteří jej pozvali, aby zkopíroval mínění českého mediálního mainstreamu, sami netuše, jaká je skutečnost.