Zdeněk Vopat zahajuje polemiku zleva o našem členství v Severoatlantické alianci. Máme v ní zůstat, nebo máme usilovat o případný odchod?
Česká veřejnost a také politická reprezentace jsou rozděleny v postoji k našemu členství v NATO. Tzv. demokratická reprezentace vidí v tomto členství záruku naší bezpečnosti a naše ukotvení v „západních“ strukturách. Zároveň zde existuje sentiment vděku našim „západním“ spojencům, kteří nám dopomohli ke svobodě a demokracii. NATO je rovněž vnímáno jako hráz proti imperialistickému Rusku, které představuje trvalou hrozbu naší bezpečnosti, i když s námi nesdílí ani kilometr pozemních hranic.
Na straně druhé část veřejnosti a také KSČM vnímá Severoatlantickou alianci, jakožto ohrožení naší bezpečnosti. Argumentuje se tím, že můžeme být zavlečeni do válečného konfliktu proti naší vůli. Rovněž se argumentuje skutečností, že článek 5 Severoatlantické smlouvy nezaručuje automatickou vojenskou obranu naší země v případě vojenského konfliktu. Píše se v něm konktrétně: „Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem, a proto odsouhlasily, že dojde-li k takovému ozbrojenému útoku, každá z nich uplatní právo na individuální nebo kolektivní obranu, uznané článkem 51 Charty Spojených národů, pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně podnikne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti. Každý takový útok a všechna opatření učiněná v jeho důsledku budou neprodleně oznámena Radě bezpečnosti. Tato opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“
Odpůrci NATO v této organizaci vidí nástroj přinejmenším „západního“, hlavně však amerického imperialismu. Poukazují na bombardování Jugoslávie, invazi členských států NATO do Iráku a jejich podíl na svržení plukovníka Kaddáfího v Libyi. Dále pak poukazují na skutečnost, že výše citované vojenské angažmá Severoatlantické aliance překračovalo rámec obranné aliance a přineslo do výše zmíněných zemí chaos a zmar, zatímco žádný demokratický způsob vlády se zde nekonal. Rovněž tito lidé vnímají NATO jakožto imperialistickou organizaci zaměřenou proti Ruské Federaci a doporučují vystoupení z NATO.
Svým článkem bych rád rozpoutal v časopisu !Argument diskusi na toto téma a přispěl tak k formování jednotného levicového stanoviska. Souhlasím s odpůrci členství ČR v Severoatlantické alianci, že článek 5 nezaručuje naší zemi větší bezpečnost, neboť neobsahuje explicitní závazek vojenské pomoci v případě napadení naší země. V době, kdy Ruská Federace a NATO vnímají jeden druhého nikoliv jako partnera, ale přinejmenším jako nebezpečného protihráče, může naše členství v Severoatlantické alianci přibližovat naši zemi k válečnému konfliktu s Ruskem, takže paradoxně toto členství může naši bezpečnost ohrožovat. Navíc zde existuje argument, že naše členství v NATO znamená vlastně podporu mezinárodních intervencí, které nemusí být ve shodě s mezinárodním právem. Existuje zde argument, že se tak podílíme na krveprolití nevinných lidí. Jinými slovy, že svým členstvím v NATO i my máme na rukou krev nevinných civilních obětí. V tomto kontextu by se zdálo, že progresivní levice by měla usilovat o vystoupení České Republiky ze Severoatlantické aliance.
Ovšem je možné zaujmout i odlišné levicové stanovisko, o které bych se se čtenáři a odbornou veřejností rád podělil. Především Česká Republika je malá země, a proto svoji bezpečnost musí realizovat zejména zapojením do různých mezinárodních organizací. NATO je opravdu jednou z těchto organizací, stejně tak, jako je jednou z mezinárodních organizací Šanghajská organizace pro spolupráci. ČR, jakožto malá země, by dle mého názoru měla rovněž usilovat o členství v této organizaci. Naše vystoupení ze Severoatlantické aliance by pouze oslabilo náš vyjednávací potenciál vůči ostatním zemím světa a také vůči ostatním členským státům této aliance. Navíc je možné argumentovat, že vystoupením z NATO, bychom vojenským intervencím této organizace nezabránili. Ano, měli bychom tzv. „morální převahu“, protože bychom si nepotřísnili ruce krví nevinných lidí, ale zároveň bychom nemohli udělat nic proto, abychom těmto intervencím zabránili. Prostě jakožto stát, který není členskou zemí aliance, bychom se zbavili možnosti podílet se na jejích rozhodnutích a tato rozhodnutí korigovat.
Dovolte mi, abych tuto myšlenku ilustroval na nedávném příkladu. Přibližně před dvěma týdny se rozhodly některé státy aliance podniknout raketový útok na Syrskou arabskou republiku v reakci na údajné použití chemických zbraní proti vlastnímu obyvatelstvu. Pokud bychom nebyli členskou zemí NATO, nemohli bychom tomuto útoku nijak zabránit. Ovšem jakožto členský stát jsme mohli navrhnout kompromisní řešení, totiž vyslání našich odborníků jako součásti mezinárodního týmu, který by na místě vyšetřil údajný incident. Jako členská země NATO jsme tedy mohli sehrát konstruktivní roli a přispět tak k mezinárodnímu míru. Bohužel jsme této šance nevyužili.
Odpůrci našeho členství v alianci mohou argumentovat tím, že svého vlivu uvnitř NATO k prosazování mezinárodního míru stejně nevyužíváme. Ovšem, nicméně jako členská země máme alespoň možnost tak učinit. Pokud bychom členy NATO nebyli, připravili bychom se o tuto možnost. Proto si nejsem zcela jistý, zda ze Severoatlantické aliance vystoupit, a kladu si otázku: „Should I stay or should I go now?“
Domnívám se, že výše nastíněné argumenty by měly být zváženy při rozhodování o našem členství v Severoatlantické alianci. Jak jsem již výše napsal, svým článkem bych rád rozproudil debatu na dané téma.