Politolog Zdeněk Zbořil píše o proměnách politické symboliky na Korejském poloostrově v rámci pátečního summitu, který čeká na další pokračování v podobě jednání čtyř velkých hráčů – USA, Japonska, Číny a Ruska.
Politolog Zdeněk Zbořil patří k jedněm z mála českých odborníků na Koreu. V 90. letech působil v Jižní Koreji. Pro !Argument sleduje poslední vývoj na Korejském poloostrově systematicky v podobě celého seriálu článků:
- Není malých rolí…Monology, dialogy a multilaterární jednání 2+4 o Korejském poloostrově
- ZOH jako projev korejské touhy po sjednocení
- Korea Today. Bude, nebo nebude válka v Koreji?
- Korejský poloostrov v křivém zrcadle světové politiky
- Korejské nekonečné „odcházení“
- Tajnosti a záhady „korejské politiky“
- Prezidentské volby v Korejské republice a „korejská krize“
- Severokorejské jaro a armádní divadlo strachu
Ten, kdo věnoval pozornost scénografii setkání dvou korejských prezidentů Mun Če-ina a Kim Čong-una 27.dubna 2018, nemohl přehlédnout horizont hlavní scény jednání. Tvořil ji monumentální obraz Diamantové hory (spíše horského masivu) Kumgang. V jednom z televizních záběrů se dokonce objevil také obraz Nebeského jezera, sopečného kráteru hory Pektu (Pektusan). Oba obrazy mají souvislost se stvořitelským mýtem korejského národa, který vypráví o spojení muže a ženy, země a nebes a vzniku jediné země – vlasti všech Korejců. Oba horské masivy leží na území KLDR. Pektusan na hraniční řece Jalu, Kumgangsan poblíž 38.rovnoběžky, stále ještě rozdělující poloostrov.
Symbolika (a politika) summitu
Ačkoli legendy spojené se vznikem země Korejců se datují rokem 2333 př.n.l., jsou stejně populární na jihu země, jako na severu, jak zmiňuje ve svých Dopisech z Koreje seleziánský misionář páter Václav Klement (vyd. v Brně 1990). Symbolika hor je pro návštěvníky odjinud zvláštní v tom, že v Koreji se pohřbívají zemřelí v horách, kam je pravidelně jednou za rok chodí pozůstali navštěvovat a strávit s nimi chvíli ve vzpomínkách. V té době je celá země v pohybu a jediné, co mnohým brání ču-soku (svátku vzpomínání na zemřelé) se setkávat je 38. rovnoběžka. Proto když oba jednající prezidenti zařadili do své agendy jednání o „rozdělení rodin“, nejedná se jen o nápravu důsledků korejské války, ale i o city rodin a jejich vztahu k jejich rodové korejské minulosti.
Podobnou symboliku měla i další témata dvoustranného dialogu, jako např. obnovení vlakového spojení mezi oběma zeměmi. Jeho přerušení dodnes připomíná u jednoho styčného bodu blízko demilitarizované zóny torzo posledního vlaku, kterým před uzavřením příměří utíkali poslední Korejci ze severu na jih a někteří i z jihu na sever. Atmosféru těchto dnů, a vlastně osudů rodin za korejské války, výstižně zobrazuje na ČT při příležitosti summitu uvedený korejský film Pouta války. Vznikl sice už v roce 2004, ale díky této zvláštní příležitosti jsme jej mohli vidět i u nás. Je o ukrutnostech bojů, ale ukazuje na příkladu dvou bratří, jak válka změnila rodinné vztahy stále považované Korejci za základ morálky a vztahů mezi lidmi.
Konečně i zasazení stromu společnou rukou obou prezidentů má jiný význam pro lidi odjinud. Pro Korejce to není symbol jako vyhaslá metafora, ale skutečný historický prožitek lidí, kteří ještě v devadesátých letech 20.století mohli zřetelně vidět, kde se odehrávaly válečná střetnutí podle mladých lesních porostů. Kdo chtěl vidět alespoň padesátileté stromy, musel se zajet podívat na území bývalého tzv. Pusanského perimetru. Třeba až k města Tegu, kde se válečný stroj zastavil na počátku zimy 1950, a zachoval tento malý kousek jižní Koreje v původním stavu. A opět nejde jen o ekologickou schválnost, ale o fakt, že soulad života člověka s přírodou a vyváženost životního prostředí jsou jedním z nejstarších odkazů korejské kulturní historie.
Je možné si také všímat ještě jiných symbolických prvků rituálu korejského summitu, kterým političtí zpravodajové a komentátoři věnovali většinou nadbytečnou pozornost. Psalo se o nich zřejmě z nedostatku informací o skutečném obsahu jednání a v obavách, abychom se nedotkli některého z nekorejských politických pozorovatelů celé události. Tak jsme se zasmáli běžícím osobním strážcům prezidenta Kin Čon-una, kteří měli mimo jiné také demonstrovat, že se chovají jako bodyguardi amerického prezidenta. Detailně popisovaný jídelníček, včetně tzv. studených nudlí, byl zřejmě ze stejných důvodů vzrušující, ale nikdo si nepoložil otázku, proč se nepodávalo kim-či, které má sice své krajové varianty, ale které nedokázala „rozdělit“ ani 38.rovnoběžka?
Naše pozornost by mohla být ještě věnována historickým kostýmům a vlajkám, které představovaly symboly korejské historie ještě z doby před japonskou agresi a následnou okupací. I to bylo možné číst jako diskrétní upozornění Japonsku, že na obou stranách rozděleného poloostrova se nezapomíná a bylo mnohem důležitější než dohadování se o podobě desertu s mapou spojených států Korejského poloostrova s územím Tok-do.
Už před třiceti lety vydal David Kertzer pozoruhodnou politicko-antropologickou práci Rituals, Symbols and Power (New Haven:Yale University Press, 1988), která se dočkala mnoha vydání v různých zemích. (Už v roce 1990 v Japonsku, nejnověji v Polsku 2010). Věnuje se tématu rituálů, symbolů a moci v dobách válečných, ale např. létům německého nacionálního socialismu a sovětského socialismu spíše jen okrajově než důkladně. Jejím předmětem je zejména studium let druhé světové války a autora zajímají rituály a symboly, kterých používali Winston Churchill a Franklin D. Roosevelt. Kdybychom chtěli zjednodušeně popsat jeho hlavní tezi, pak lze konstatovat, že došel k závěru, že odstraníme-li rituály a symboly z politiky – zmizí politika.
Události na Korejském poloostrově v posledním roce by mohl tento autor zařadit a analyzovat ve své práci jako téměř příkladné. Po měsících verbální nenávisti, které dominovali Donald Trump a Kim Čong-un, se postupně ztrácel obsah jejich sdělení, která nakonec už nikdo nebral vážně. Nejdříve jsme se dozvěděli ze Spojených států, že prezident a jeho ministerstvo zahraničí jsou u konce se svou strategickou trpělivostí, naopak z KLDR přišla zpráva, že Donald Trump je senilní. Kim Čong-un byl podle amerických zdrojů zuřivý šílenec a přidanou hodnotou sdělení, že bude-li třeba, bude nutné totálně zničit KLDR. Když jsme v té době psali o nezbytnosti jednání ve formátu 2+4, a to i v době, kdy se v podzemí na severu konala několikátá zkouška nukleární způsobilosti, k břehům poloostrova se blížila americká válečná plavidla a v nebezpečné blízkosti region oblétávali strategické bombardéry, tušili jsme, že i toto má svoji symboliku a rituální obřadnost.
Dnes je poslední událost představována div ne jako americké přistání na měsíci, tentokrát pod heslem „Malý krok přes hranici, velký krok pro Korejce“. Ale i v této souvislosti si lze vykládat tezi o „vůli k dohodě“ jako hledání nové symboliky a ritualizace politiky nejen na poloostrově, ale i v oblasti celého Dálného východu. Možná má i souvislost také s rituály obranného paktu tak daleko od severního Atlantiku, kterému stále ještě říkáme NATO neboli Severoatlantická aliance. Přesto se ale zdá být důležitá dohoda o „vůli k budoucímu sjednocení“, které rozumíme pozitivně, i když je dobré si uvědomit také všechna úskalí tohoto úsilí na poli politickém, ekonomickém, sociálním a kulturním. Doufejme, že to nebude trvat další půlstoletí, než se najde optimální řešení pro Korejce, i když v rozumnou dohodu velmocí mající své zájmy v oblasti nedoufáme.
Další čtyři hráči asijského koncertu
Jestliže budeme idealisticky předpokládat vývoj, který snadno může být zvrácen ve svůj pravý opak, je nutné se přece jenom stále zajímat už nikoli je o dva první hráče „asijského koncertu“, kteří svou úlohu zdá se splnili, ale i o ty čtyři zbývající, mezi kterými naděje na shodu zatím nepanuje. Nejen Spojené státy ale i Japonsko a na druhé straně nejen ČLR ale také Ruská federace jsou více i méně viditelně angažovány v celém současném vývoji, který mohou podstatně ovlivnit. Aniž bych se chtěl zabývat pro střední Evropu typickou vulgární geopolitikou, dovolím si konstatovat, že tak již dlouho činí.
Zatím se mohou korejští prezidenti prezentovat nejen Korejcům, mezi kterými podle zpráv z Korejské republiky panuje obdiv k dosaženým výsledkům, ale i mezinárodní zainteresované veřejnosti, jako ti úspěšní. Potom co uvidíme, jak budou reagovat jejich morální i materiální sponzoři, budeme si ale moci dovolit pokračovat v odvážnějších odhadech budoucnosti Korejského poloostrova.
Zatím jsme se překvapivě dozvěděli, že „severokorejský diktátor“ má také lidské vlastnosti a nejen takové, jaké mu přisuzovali evropští audiovizuální hojně citovaní zpravodajové v minulosti. Při komentování setkání dvou prezidentů stále ještě oddělených států se nedalo snadno zapomenout na to, že po měsících papouškování nenávisti, kterému dal už skoro před rokem ráz a kolorit samotný prezident Spojených států Donald Trump, jen jeho uvažování o setkání s Kim Čong-unem znamená po letech strnulosti a až podezíravého mezikorejského nepřátelství zahraničními pozorovateli za malou naději na změnu. Změna vizualizace politiky na Korejském poloostrově se už objevila, i když s pochopením toho, k čemu by tam mohlo dojít, mají zatím někteří až nečekané obtíže.