Bushismus je zpátky v novém trumpovském provedení. Trump přes svoje volební sliby americkou zahraniční politiku nezměnil, natož aby se snažil o korigování chyb svých předchůdců.
Rozhodnutí Donalda Trumpa odejít z dohody s Íránem, která zabraňovala této zemi získat jaderné zbraně, bude mít podobně jako rozhodnutí odstoupit z Transpacifického partnerství dalekosáhlé zahraničněpolitické důsledky, napsal profesor mezinárodních vztahů na Harvardově univerzitě Stephen J. Walt pro Foreign Policy.
Je důležité rozumět tomu, o co tady jde. Trumpovo rozhodnutí není spojené se snahou, aby Írán nezískal jadernou zbraň. Nejde tu ani o to, aby tak Spojené státy čelily Íránu a jeho regionálním aktivitám například v Sýrii. Pokud by totiž obojí bylo cílem Trumpa a jeho politiky, potom by od dohody neodcházel, ale naopak zůstal a společně s dalšími zeměmi dohodu dodržoval a na jejím dodržování trval. Trump není zároveň schopen udržet koalici, která dohodu uzavřela, a nyní bude Írán velmi neochotný k jednání s USA, protože nebude mít důvěru.
Co se to stalo? Je to jednoduché a jde o to udržet Írán v „trestné škatulce“ a zabránit, aby mohl normalizovat svoje vztahy se světem. Tento cíl spojuje Izrael a americké jestřáby a mnoho dalších. Jejich obrovskou obavou je, že by nakonec USA a další na Blízkém východě uznaly legitimitu Íránu jako regionální velmoci s nějakou úrovní regionálního vlivu. Vliv a nadvláda nejsou dvě totožné věci a Íránu o nadvládu nejspíš ani nejde. Jedná se tu o to, aby došlo k tomu, že se s íránskými zájmy a názory v regionální politice začne počítat, což je pro jestřáby představa z hororu. Ti si přejí navždy izolovaný Írán.
Jádrem těchto představ prochází „siréna“ změny režimu v Íránu, což je cíl, který jestřábi a další politici v USA roky připravují ve spolupráci například s exilovou organizací MEK, která má kontakty jak na demokraty, tak na republikány v americké politice.
Jestřábi hledají dvě možné cesty ke změně režimu. První se spoléhá na hospodářský tlak na Teherán, který má způsobit domácí nepokoje. Druhou možností je vyprovokoval Írán k tomu, aby obnovil svůj jaderný program jako záminku k preventivní válce ze strany USA.
V prvním případě se jedná podle Walta o přání otcem myšlenky. Americké embargo vůči Kubě trvalo více než 50 let a Castrův režim je stále u moci. Sankce na tom nic nezměnily, podobně jako v případě Severní Koreje. Místní režim se také nezhroutil. Podobně tomu bylo v případě Libye nebo Iráku v době Kaddáfího a Husseina. Ekonomický tlak někdy může vést k tomu, že postižená strana snaží o vyjednávání a může změnit její politiku, ale odchod z dohody JCPOA nepovede ke kolapsu režimu v Teheránu.
Pokud se ale mýlím, píše Walt dále, a režim padne, pak nejde ale očekávat, že ho nahradí stabilní, dobře fungující a proamerický režim. Příklad Iráku ukazuje, že proamerická vláda vedla k občanské válce. Také další americké intervence nepřinesly stabilitu Somálsku, v Jemenu, Afghánistánu nebo Sýrii. Nakonec je dobré si vzpomenout, že právě vměšování USA do íránské politiky umožnilo nárůst antiamerikanismu, a nakonec pomohlo íránské revoluci v roce 1979.
Druhá možnost, kterou je válka, vypadá následovně. Zde jestřábi doufají v to, že se jim naskytne příležitost k preventivnímu úderu. Ten by měl zničit jaderný program Íránu a inspirovat lidi k povstání. Což je podle Walta ne moc racionální úvaha, která předpokládá, že házení bomb povede místní lidi k vděčnosti. Naopak, dá se předpokládat, že americká kampaň proti Íránu podpoří íránský nacionalismus a stmelí populaci.
Úder by nezabránil Íránu pořídit si jadernou zbraň. Jen by tento proces zpozdil. Ukázalo by se totiž naopak, že jediný způsob, jak se bránit je využít jaderného zastrašení a jaderné zbraně si pořídit. A pokud půjde Írán touto cestou, jeho blízkovýchodní sousedi budou následovat.
Pokud dojde na válku, která se může rychle stát regionálním konfliktem, odpovědnost bude plně ležet na muži, který nyní obývá Oválnou pracovnu.
Shrnuto, toto rozhodnutí Trumpa ukázalo jasně, že prezident americkému lidu nenabízí omezenější zahraniční politiku, jakou sliboval v roce 2016. Natož, že by korigoval chyby svých předchůdců. Namísto toho Trump Spojené státy vrací k naivní, nesofistikované, unilaterální, celkově militarizované zahraniční politice George W. Bushe v jeho prvním období. Jmenování Johna Boltona poradcem pro národní bezpečnost, Mika Pompea na post ministra zahraničí a Giny Haspel do pozice šéfky CIA znamená nikoliv návrat k realismu, ale cheneyismu. Pamatujete, kam to vedlo, ptá se autor.
Kancléř Bismarck jednou řekl, že je dobré se učit z vlastních chyb, ale ještě lepší je učit se u chyb cizích. Tato poslední epizoda ukazuje, že Spojené státy se neumí učit ani z jednoho. Apokryf Winstona Churchilla o tom, že Spojené státy dělají vždycky dobré věci, by měl být zrevidován. Dělají vždycky špatné věci, když předtím po zvažování odmítnou všechny lepší alternativy.
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.