Rozhovor: S bývalým místopředsedou KSČM Josefem Skálou jsme mluvili o sjezdové i povolební bilanci KSČM, o příčinách volebního neúspěchu strany a také jeho kandidatury.Otázky pokládal politolog Zdeněk Vopat.
!Argument: Kandidoval jste na předsedu strany a neuspěl. Neuspěl jste ani na pozici místopředsedy? Proč?
Josef Skála: Sjezdu vévodily jiné porážky. Prohráli jsme troje volby po sobě. V krajích i Poslanecké sněmovně nemáme ani polovinu dřívějších mandátů. To si vynutilo sjezd o dva roky dřív. Konal se ovšem až šest měsíců po volbách. Tak moc si ten svůj netroufla odložit ani ČSSD. Náš sjezd požadovala spousta komunistů, včetně celých organizací a okresů, svolat ještě dřív. Jako mimořádný, a tedy do dvou měsíců podle platných stanov. Dostali za uši bubáky „chaosu, který nelze připustit“ – a ukolébavkou o „potřebě náležité přípravy sjezdu“. Tím víc času bylo k dispozici na to, co sjezd nesmí pominout, ani když se daří. Tedy na seriózně složené účty – a závěry, které z nich plynou pro další práci.
Sjezd, vyvolaný sérií porážek, však vynechal jedno i druhé. Loňský debakl, nemající obdoby od roku 1921, přešel výzvou „už se k tomu nevracet“. Neb s tím jsme se „přece dostatečně vyrovnali“ už zprávou pro prosincový ústřední výbor. Ta ovšem mířila k jádru věci jen v původním znění. Pak ale prošla brutálními škrty. Pahýl, který z ní zbyl, je říkankou o „dobrém programu“, kterému „chyběl jen větší propagandistický břink“. Od těch, kdo jsou v televizi i několikrát za den, je to „analýza jako řemen“. Jaký „rozbor“, takové „inovace“. Smrskly se jen na to, podle jakého klíče volit příště ústřední výbor. Jak se hnout z místa programově, v nich není k nalezení ani pod lupou.
Kdo čekal sebereflexi a zásadní změny, nestačí se divit. Sjezd byl tentokrát – z „úsporných důvodů“ – jen jednodenní. Tím snáz se dal omezit na „osoby a obsazení“. Leckoho omráčila návštěva prezidenta republiky. A jeho agitace proti všemu, co je na levici skutečně radikální. Volby jsme sice prohráli na celé čáře. ANO se však uchází i o naši parlamentní toleranci. Je to riskantní varianta. Pro řadu delegátů je však dírou do světa.
KSČM není nudným monolitem. Demarkační čára však vede jinudy, než ji malují prodejná média a političtí soupeři. Neleží mezi „modernou“ – a „normalizačními stalinisty“. Dělí stoupence sebevědomé, radikální opozice – a stagnace v režimním závětří, která už nemá co nabídnout. Ti druzí lahodí i gustu kleptokracie – a mediokracie, kterou si vydržuje. Na prahu nymburského sjezdu to bilo do očí. S výzvou po změnách, které nás vrátí na hrot kritických nálad, jsem přišel už na předloňském sjezdu. A musel se právě za to, znovu a znovu, bránit nařčení z „temného spiknutí“. Motto programu, jímž jsme oslovili delegáty v Nymburku, znělo „Staňme se znovu stranou budoucnosti!“ Média, krmená z loupeže tisíciletí, na to uvalila embargo. A spustila randál o „nostalgicích, uhranutých minulostí“, jejichž polním maršálem jsem prý já. Tou samou odrhovačkou si pomáhali i advokáti stagnace, lenošící v závětří.
Šli jsme do střetu s velkou přesilovkou. V prvém kole však dosáhla jen faktické remízy – 110 ku 105. Být předsedou přes 12 let, pozvu soupeře na rozhovor ve dvou. A oba pak delegáty ujistíme, že ten z nás, kdo vyhraje, chce toho druhého za svého statutárního zástupce. My jsme nabízeli férovou dohodu už měsíce před sjezdem. K tomu, že nikoho nebudeme „válcovat“, jsme se zavázali i z jeho tribuny. Režii sjezdu nešlo o jednotu. S lístky i urnou pro druhé kolo přišla ve chvíli, kdy se výsledky toho prvého teprve vyhlašovaly. Aby nám vzali i možnost promluvit s těmi, kdo volili kandidáty na dalších místech. Inscenace, propracovaná až do podobných detailů, to přesto vyhrála jen o 12 hlasů. Hned nato vyrazila do útoku za „jednotu“, jakou si nevydupal ani Bohuslav Sobotka. V prvém kole o místopředsedu strany, řídícího ideově politické a odborné zázemí, jsem dostal 139 hlasů – proti 54 pro vítěze toho druhého (a 41 pro Jiřího Dolejše, až čtvrtého v pořadí). Pak to byl jarmark zázraků, vedle nichž blednou i evangelia. Těch 54 hlasů vyšroubovaly na 155 – proti mým 147. Čím toho dosáhly, se veřejně komentovat nesluší.
!A.: Podíváte-li se zpět na své účinkování ve vedení strany, v pozici místopředsedy ÚV, v čem jste dopustil největší chyby?
J.S.: Případů, kdy jsem narazil, byla řada. Počínaje možností koupit celoplošnou televizi, kterou jsem zajistil – za pouhých 40 procent nákladů volební kampaně, bez dluhů a sebemenších nároků na provozní dotace. Umožnila by nám ovlivňovat voliče nonstop – terestrickou, kabelovou i satelitní sítí –, a ne jenom letáky a archaickými stánky před „obchoďáky“. V koši skončily i mé teze volebního programu, který by lidem nesplýval v cizím stínu. Neprošel ani návrh, abychom témata, jež byla nad síly řady našich kandidátů, zadali levicovým osobnostem mimo řady strany – i mnohé další náměty.
Ze všeho nejtěžší byl jiný hlavolam. S „koncepci“, že naší prioritou je „poctivá správa“, jsem se utkal už na IX. sjezdu. A navrhoval rozkročit se napříč kritickými náladami, stát se jejich duší – a právě tím znásobit i okruh spojenců. Chovat se jako skutečně radikální levice už „tady a teď“ – a ne si to „odfajfkovat“ plastelínovými „modely“ socialismu, odloženými až za „soudný den“. Právě to je však varianta, která zavazuje – k docela jiné rétorice i politice. Poptává jak větší kuráž, tak invenci a šarm. Byla to nezřízená troufalost. Stihlo ji stigma „rozbíjení jednoty“. Ve straně našeho typu je to tónina, jíž se dá děsit levou zadní. Pod tímto tlakem jsem – tiše skřípaje zuby – plnil i to, s čím jsem měl zásadní problém. Chtělo to „stavět se na zadní“ častěji a hlasitěji. Všem, komu to chybělo, se zpětně omlouvám.
!A.: Proč podle vás dosáhla strana svého nejhoršího výsledku v dějinách?
J.S.: Protože ustrnula v ústupovém manévru z prahu 90. let. Tehdy byl racionálním východiskem. Dnes mu však ujíždí vlak. Koho osloví, že umíme být „poctiví šafáři“? Koho to nadchne v době, kdy je „sametové“ iluze v troskách? A právě „protestní hlasy“ už vyhrávají i volby? Lidé nám přestávají rozumět. Spoustě z nich nestojíme ani za pozornost. A pro ty, komu jsme ještě nevypadli ze zorného pole, je KSČM často spíš spolkem pár vypasených kocourů – a tisíců komunistů coby jejich naivního komparsu. Příznačným zvratem prošla i optika pravicových médií. Těm leží v žaludku už jen doby, kdy jsme svět uměli měnit, a ne jenom okecávat. Teď se nám pošklebují jako „součásti establishmentu“. Své voliče i témata odevzdáváme bez boje. Fanklubu oligarchy – a sdělné razanci Tomia Okamury.
!A.: Proč byl podle vás Vojtěch Filip znovu zvolen předsedou strany, když pod jeho vedením dosáhla takového výsledku?
J.S.:Kdo není v televizi jakoby ani nebyl. Kdo je tam den co den, dává mu to gigantický náskok. Dvojnásob po letech, kdy nás tam pouštěli mnohem méně. Za nevídaný pokrok pak leckdo má i to, že naše „televizní vyvolené“ nehoní do úzkých ani Václav Moravec – a půvabná paní Alex s nimi točí reklamní medailonky. Pod hlavičkou „Vlivní“. Lehkověrnější publikum v tom spatřuje dar z nebes, o nějž neradno přijít. Selekce na tahle „prkna, co znamenají svět“, je filigránsky vymakaná. Jak ta samotných televizí, tak ta „interní“. Sám jsem tím cedníkem procházel jen velice sporadicky. Výlučně z vůle televizních i rozhlasových redakcí, a nikoli svého kolegy. A hlavně k tématům, před nimiž berou jiní na ramena – těm, co nám, komunistům, malují Luciferovy rohy. Bilance je přesto povzbudivá. V podobě stovek milých mailů a dopisů – i desítek lidí, kteří mne zastavují na ulici. Obojí ohřeje na duši. A umí dobít baterky. Mívá to však i háček. To, když projevy sympatií provází hněv na to, jak vystupují někteří z kolegů.
Nemalou roli hraje i jiný faktor. Pro čtvrtinu, ne-li třetinu sjezdových delegátů je práce pro stranu i zaměstnáním. Jejich mzda bývá na hraně „pracující chudoby“. Brát méně, než v pokladně supermarketu, není žádný med. Každá tisícovka navíc – třeba z eráru na poslanecké asistenty – je pak hotovým darem z nebes. „Nepodmíněným příjmem“ bývá jen výjimečně. Mnozí z těch, které to tlačí do kouta, pak klopívají oči. A na chodbě, kde je nikdo nevidí, pak špitnou do ucha, jak moc mi fandí, přijít však i o to málo, srazilo by je to do kolen. Lidsky je chápu. Tím víc si vážím všech, kdo neohnou hřbet. Na minulém sjezdu jsem prohrál o 27 hlasů. Letos už jenom o 12.
!A.: Jaký by byl váš styl vedení strany na rozdíl od stylu Vojtěch Filipa?
J.S.: V písemné prezentaci, kterou jsme delegátům mohli poslat až těsně před sjezdem, je to rozvedeno podrobně. Zkusím to telegraficky. Ztuhne-li jednota strany v klacek, sráží ji to do pasivity. Za jeden provaz táhne jen tehdy, pokud svou politiku tvoří skutečně kolektivně. Právě to se však neděje. Vedení strany se schází jen jednou za 4až 6 týdnů. A řeší hlavně „provozní“ otázky. Tím samým trpí i agenda ústředního a výkonného výboru. To změnit byl můj první závazek. Tak, aby pocítili všichni, že stojíme o jejich nápady i výhrady – od členů ÚV až po řadové komunisty. A že už je nebudeme odbývat fermanem, že „jsme váš dopis vzali na vědomí“.
Snažit se kolegy nachytat na švestkách – a nahánět jim hrůzu – se mi bytostně příčí. Mé krédo zní „první mezi rovnými“. A hlavně takovými, z nichž každý zná něco víc, než já sám. S cílem dávat je dohromady – a ne vrchnostensky poroučet a rozeštvávat. Rozvíjet jejich „komparativní výhody“ – a ne je měnit v zakřiknutou šeď. Neodkládat to, proč tu jsme, už v televizní maskérně – a umět to podat tak, aby to oslovilo i „ztracené iluze“. Nebát se žádného střetu – a otvírat jimi oči, zrasované vládnoucím metanolem. Umět se zastat každého, komu se ubližuje za levicové krédo – a ne stáhnout chvost a vylhávat se, že „si to zavinil sám“. Bránit náš morální kredit – a ne přizvukovat „dějinám“, velebícím jaderné vyděrače a Hitlerovy sponzory…
!A.: Proč KSČM dlouhodobě neoslovuje mladé levicové voliče?
J.S.: Protože na ně působí jako otec Kondelík. A místo radikální nabídky, jak řešit jejich životní pasti, střečkuje ve třech bludných kruzích. Prvý mladou krev, která k nám teprve nachází cestu, vábí na „volitelná místa“ do parlamentu. Aby ji obratem znechutil tím, že do nich nominuje buď ty, koho tam jsou už čtvrt století – anebo mladší tváře, co ještě nenakoukly ani do slabikáře radikální levice. Druhému se aktivní politická práce smrskla na turnaj v kuželkách, který čas od času zaplatí stranická kasa. Třetí vliv, stojící za řeč, už jenom simuluje. Vystačí si s „komisemi mládeže“ – mikroskopickým SSM uvnitř KSČM. Tady už selhává i pud sebezáchovy.
Právě na statisíce lidí, kteří do života teprve startují, přitom číhá prekérní léčka. Z jiného světa by leckdy připadla i jejich prarodičům. Stále slibnějším rezervoárem je i vysokoškolské prostředí. Intelektuální rodokmen humanismu a pokroku, do nějž otevírá brány. Obě ty šance se válejí ladem. Čapnout je za pačesy je nejvyšší čas.
!A.: Jak jste vnímal projev prezidenta Zemana na X. sjezdu KSČM?
J.S.: Jazýčkem na vahách, díky němuž je prezidentem i podruhé, byly hlasy komunistických voličů. Účastí na našem sjezdu potvrdil, že jsme součástí demokratického spektra. Podřídil ji hlavně plánu, jak ustavit jakž takž stabilní vládu. Pojal to ovšem směrem, o němž je jeho vlastní bestseller. „Jak jsem mýlil v politice“ ho nazval sám. Vyrazil totiž podpořit právě to, čím by si radikální levice nasadila náhubek. Komu tím přišel na pomoc osobně, bylo jako na dlani. Stabilní bude jen vláda, odolná vůči revanši loupežníků tisíciletí. Vozovou hradbu proti všemu, co naši zemi mění v cizí pimprle, vyztuží jen levice, která nehází ručník a není na prodej. Právě za takovou však prezident rozhodně nelobboval.
!A.: Jak vnímáte nové vedení KSČM?
J.S.: Režie sešlostí, které volí politické lídry, jsou dvojího typu. Prvému vede ruku pozitivní cíl – a hledá pro něj optimální kandidáty. Druhý si takový cíl ani neklade. Brání se mu naopak zuby nehty. Neváhá lepit i holporty, nad nimiž zůstává rozum stát. V chemicky čisté podobě se to nepovedlo ani v Nymburku. Režii zaskočí i různá překvapení. Sjezd schválil úkoly, které jsou nad síly partajní i poslanecké rutiny. Ponesou za ně odpovědnost lidé, přetížení jinou agendou. Doktorskou dizertaci z politické fantazie – a charismatu, oslovujícího většinu – budou skládat i tváří v tvář jiným výzvám. Nároky doby umí i hotové zázraky. Přál bych si je z celého srdce. Tím větší blamáž a ztráta nás čeká, pokud na ně nedojde.
!A.: Jaké kroky by podle váš mělo nové vedení udělat?
J.S.: Především ty, co znásobí náš opoziční potenciál. Jen to zaručí, že zvládneme i rizika, spojená s případnou tolerancí vznikající vlády. Jinak nám hrozí – řečeno SMS jednoho z mých moudrých přátel – ostuda „pivního tácku, jímž si panstvo vypodloží kymácející se stůl“. Vztah s vítězem voleb musí být soustavnou ofenzívou, budící veřejné sympatie, a ne rozpaky a pochybnosti. Jen tak bude tou správnou investicí, i když to skončí předčasnými volbami.
!A.: Budete se znovu ucházet o vrcholovou funkci v KSČM?
J.S.: Teď je na pořadu jiné dilema – jak zvrátit vlnu rozčarování z výsledků X. sjezdu. Jedni říkají, že už nebudou dělat vůbec nic. Jiní dokonce „pokládají legitimaci“. Před tím, co k tomu nemohlo nevést, jsem varoval na řadě konferencí před sjezdem i v jeho průběhu. Být oním zloduchem, za nějž mne vydává fanklub stagnace, strouhám teď mrkvičku těm, komu se to děje. Právě to však neumím – a učit se to ani nehodlám. Všechny ty, kdo vracejí stranické průkazy, naopak vyzývám, ať to nedělají. To samo je však už nepřesvědčí. Chybí jim naděje, že to, co se po nich žádá, bude mít reálný smysl. Chtějí záruky, že tím nezradí sami sebe. Dožadují se jich po tom, kdo se jim odchod ze strany snaží rozmluvit. Takové výzvě ukáže záda jen srab.
Jsme samosprávná strana. Diskusi o tom, kudy dál, jí nelze zakázat. Právě pro ni teď připravuji důstojnou platformu. Dá slovo každému, komu se příčí lhát si do kapsy – a má k tomu, jak nabrat druhý dech, čím přispět. V co to nakonec vyústí, ukáže až sama diskuse – a logicky i vývoj všech směrodatných okolností. Pokud se toho, co bylo načase změnit už dávno, chopí kdokoli jiný, stanu se s gustem jeho tichým vezírem. Pokud ne, nezbude než jít do toho znovu. Komunistická strana bez lídrů, kteří jsou v marxismu skutečně doma, by zůstala groteskní karikaturou.
Rozhovor s Josefem Skálou vedl Zdeněk Vopat.