Zdeněk Zbořil zasadil ve svém komentáři dění na Korejském poloostrově a kroky prezidenta Trumpa do širších souvislostí regionální i mezinárodní politiky.
Uvažovat o tom, co se právě děje na Korejském poloostrově je v těchto dnech zdánlivě snazší než přijít na to, co se děje ve Spojených státech, v Bílém domě a v jeho nejbližším institucionálním okolí. Pokoušet se analyzovat tekoucí politiku prezidenta Spojených států ve vztahu k nedávno zahájenému „korejskému procesu“ vyžaduje nejen trpělivost, ale i téměř každodenní nebo dokonce hodinový přísun informací, schopnost jejich ověřování, řazení a téměř nadlidskou robotickou schopnost jejich komparativní analýzy.
Snad teprve potom je možné vydat se na cestu uvažování o budoucnosti vývoje nejen na poloostrově, ale i v „nejbližším“ velmocenském prostředí a zkoumat kromě zpráv z USA také reakce Japonska, které někteří korejští političtí komentátoři považují v této souvislosti za „rukojmí“ Spojených států. Je to mj. proto, že si uvědomují, jak to, co se děje na poloostrově, může změnit vztahy, které se vytvořily jako důsledek konce druhé světové války v Tichomoří a také v důsledku prvního použití nukleárních zbraní při bombardování Hirošimy a Nagasaki. Není proto bez zajímavosti, že právě v těchto dnech bylo obnoveno jednání mezi japonským ministerským předsedou a prezidentem Ruské federace a na jejich jednací sůl byla položena mapa Kurilských ostrovů, o jejichž minulosti a budoucnosti se jedná také v souvislosti s výsledky druhé světové války na Dálném východu. A nikoli mimo kontext, dokonce i s událostmi rusko-japonské války 1904-1905.
Vedle tohoto velmocenského trojlístku, o kterém se mluví v asijských zemích jako o dnes nejvýznamnějším centru mezinárodní politiky (v americkém prostředí analýz „international politics“ označované zjemňující metaforou „Pacific Century“), nesmíme zapomenout v našich úvahách na stále ještě mlčící, ale už dávno jednající čínské politicko-ekonomické elity. I když není zrovna nutné si domýšlet, co v čínských císařských kronikách znamenal výraz „Říše středu“ a klást si typickou evropskou otázku: co to je Čína a kde vlastně leží, nebo, kdo jsou to Číňané a kde vlastně žijí, stojí za to uvědomit si, co pro tuto oblast znamenají ozbrojené síly Spojených států a kdo je vlastně platí a také si položit nikoliv provokativní otázku, zda vlastně není americký zbrojní průmysl, včetně svého vývoje a výroby zbraní a jejich potenciálu využití na zemi, mořích a ve vesmíru, jediným a vážným argumentem Spojených států, který jim umožňuje účastnit se multilaterálního asijského dialogu?
Snad nebude přehnané označit rozhodnutí amerického a severokorejského prezidenta sejít se k historickému dialogu v Singapuru za symbolické, i když možná si v Evropě neuvědomujeme sémantický obsah tohoto znaku, o kterém stále ještě vedou konverzaci politici zemí sdružených v Asean (asociaci zemí Jihovýchodní Asie) nebo dokonce APEC (Sdružení ekonomické a politické spolupráce v Tichomoří).
Proč právě Singapur?
Singapur není jen bývalou britskou kolonií, potupně dobytou japonskou císařskou armádou v únoru 1942. Nebyl jen spoluzakladatelem Malajsijské federace, později nezávislým státem a jedním z největších obchodních a finančních center současného světa. Byl vždy považován za důležitý strategický přístav na cestě z Číny do Indie a je i dnes finančním zastavením na této cestě. A je také vzorem politicko-ekonomického a přísně kontrolovaného sociálního uspořádání, které mnohé asijské země považují za svůj vzor.
Oba korejské státy udržují intenzivní ekonomické a politické, ale také diplomatické styky se Singapurem a Malajsií a snad už si také v EU uvědomujeme, že se zde hraje mj. také o budoucnost světového obchodu, svobodné plavby na mořích a o licitace se sankcemi Spojených států vůči politicky nepohodlným partnerům nebo nepřátelům.
Nejen v Korejské republice, expandující nejméně v třech posledních desetiletích do ekonomického prostoru celé jihovýchodní Asie a konkurující zájmům ČLR, Čínské republice na Tchaj-wanu a etnickým Číňanům ovládajícím ekonomiku této oblasti, je Singapur chápán jako výkladní skříň Asie a příklad politicko-ekonomické politiky, která je modelem pro různé státy kdysi evropskými mocnostmi kolonizovaného Dálného východu a Jihovýchodní Asie.
Jižní moře byla zmiňována už v čínských dvorních kronikách jako oblast s Říší středu sousedící, neutrální či nepřátelská, což v historické mluvě čínské diplomacie znamenalo, že čínský císař viděl v „přátelích“ své poddané, o neutrálech si myslel, že se mají stát přáteli, a nepřátelé měli být „neutralizováni“. Císařovou povinností bylo tento úkol splnit. Úsilí o politicko-ekonomický vliv jakéhokoli hegemona v této oblasti je zajímavým momentem pro oba korejské státy, které dnes mají v této oblasti své historicky nebývale silné zájmy a, jak už jsem zmínil, udržují v současnosti převážně čínsky a anglicky mluvícím Singapurem i s malajsko-anglickou Malajsií intenzivní styky.
Česká veřejnost se jen klopýtavě seznamuje s významem cest Angely Merklové do ČLR a Emmanuela Macrona do Petrohradu a Česko nedokáže, až na malé výjimky, cesty mezinárodního obchodu, politiky a vojensko-strategického uvažování chápat jinak než jako drobky spadlé z bohatých stolů velmocí. Je ale možné také tvrdit, že zejména diplomacie České republiky se chová v mezích svých možností. Příslušný odbor na MZV se zabývá celou Tichomořskou oblastí, v KLDR a Korejské republice máme funkční zastupitelské úřady, ačkoli ten v KLDR pracuje v obtížných podmínkách. Dosud je ale obsazený mimořádně kvalitním personálem. Pokud je něco dobrého na zpravodajství ČT, tak jsou to zejména kvalitní zprávy z českého ZÚ v KLDR. Většina českých tištěných, audiovizuálních nebo i elektronických nezávislých médií ovšem získává své informace převáženě z anglicky nebo rusky psaných nebo vyřčených sdělení. Tyto výstupy, které mají k dispozici nejen občané ČR a často také politická reprezentace, lze považovat za instantní, předvařené. Na veřejně zaujímaných postojích to ke možné sledovat dokonce příkladně.
Není lepšího důkazu našeho tápání, anebo možná i nezájmu o dění v tak vzdáleném světě, o kterém toho příliš nevíme (dovolujeme si parafrázovat nezapomenutelnou větu britského ministerského předsedy Neville Chamberlaina v předvečer druhé světové války), než je zpravodajství a komentáře posledního dění na Korejském poloostrově. Média se soustřeďovala většinou na zpravodajství světových agentur, které sice mají své zpravodaje ve všech výše zmíněných a zainteresovaných asijských zemích, ale opatrně, až „diplomaticky“, zacházely s informacemi ze Spojených států. A to dokonce i v těch případech, kdy američtí politici byli protagonisty rychle se měnícího dění.
Načasování zrušení summitu
Dnes, v neděli odpoledne, je zřejmé, že vše začalo právě v den, kdy okolo dvaceti „zahraničních novinářů“ (bez uvedení země jejich původu) přihlíželo, ze vzdálenosti asi pěti set metrů, zničení severokorejských podzemních pokusných zařízení pod horou Montap-san.
Tou hlavní zprávou se však stalo, že právě v té době Donald Trump zrušil svou cestu do Jižních moří, do Singapuru, kde si měl podat ruku s prezidentem KLDR Kim Čong-unem. Zpráva to byla stejně senzační jako předcházející oznámení Donalda Trumpa, že se v Singapuru s korejským vůdcem setká. Své překvapení, snad si to můžeme dovolit přeložit jako rozčarování, vyjádřily Velká Británie, Německo, Ruská federace, Francie, Japonsko a Korejská republika. Ale jen Ruská federace doplnila svou lítost konstatováním, že KLDR splnila všechny své sliby. A Korejská republika vyjádřila přesvědčení, že to nezpůsobí zpomalení procesu nukleárního odzbrojování na Korejském poloostrově. Zdá se, že trvala na nedokonavé formě příslušného slovesného tvaru.
Hra se slovy připomínala nesrozumitelností deformovanou korespondenci mezi americkým prezidentem a japonským císařem a jeho generály v předvečer svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki. Trump tentokrát obvinil v polo-přátelském, polo-nenávistném sdělení svého korejského partnera ze zloby a nenávisti, protože severokorejská náměstkyně MZV Čche Son-hui přirovnala současné vztahy mezi KLDR a USA k situaci v Libyi před svržením a zavražděním Muamara Kaddáfího. Navíc si dovolila nazvat viceprezidenta USA Mika Pence „politickým panákem“. To bylo v Bílém domě, kde se, jak už víme díky Madeleine Albright, zrovna nemluví podle norem Gutha-Jarkovského, považováno za „vyjádření obrovského hněvu a otevřeného nepřátelství“.
Ačkoli někteří američtí kritici politiky Donalda Trumpa, většinou z řad demokratů, tvrdí, že Bílý dům nemá dost expertů na řešení korejské otázky, dovolím si o tom pochybovat. Z vlastní zkušenosti vím, kolik Američanů pobývajících čas do času v Korejské republice mluví korejsky a kolik Korejců absolvovalo vojenské školy ve Spojených státech. Dokonce vím, jak se po dávné „japonské zkušenosti“ mnozí zabývají jazykem politiky a diplomacie a možnostmi vzájemných nedorozumění.
Summit bude?
Opět jen o několik hodin později oznámil severokorejský diplomat Kim kju-kwan, že není vše ztraceno a summit obou znesvářených vůdců by se mohl konat dokonce i v dohodnutém termínu 12.června t.r. Následovalo další oznámení Donalda Trumpa, šířeného „otevřeným“ a veřejnosti přístupným dopisem, že by se dohodnutý summit mohl konat v původně stanovené době. Bylo to v čase, kdy už většina politických komentátorů, zejména v některých asijských zemích, začala uvažovat nad dalším pohybem americké zahraniční politiky a obávala se, že dojde na obvyklé „americké řešení problému“, jehož výsledkem budou sankce, vojenský zásah nebo summit.
Není to nic jiného než konstatování, že pokud jde o vztah KLDR a Spojených států, a bez ohledu na přátelské nebo nepřátelské geopolitické prostředí, všechno může začít zase od nějakého nového začátku, i když s dost velkým zpožděním.
Ve svých úvahách a komentářích o americko-korejských vztazích totiž často zápasíme s časem, s přívalem neověřitelných informací, stejně jako s relativně velkým počtem subjektivních reflexí různých politiků a politických komentátorů. Proto zaujme a jako jakási odpověď se nabídlo pražské Žofínské fórum, které si právě v těchto dnech „nedostatku informací nezúčastněných“ pozvalo dva ze spolupracovníků Donalda Trumpa a Hillary Clintonové – Steva Bannona a Lanny Davise. Oba zde diskutovali za moderovaní Alexandra Vondry na téma What the Heck on Going in America, což má být s lehkou ironií formulovaná otázka Co se to vlastně děje v Americe?
Měli bychom také připomenout, že tato diskuse se konala díky finanční podpoře zbrojařů z Czechoslovak Group, mezi kterými budeme těžko hledat nějakého ideologa. Domníváme se, že své velké peníze neinvestovali do plané debaty o Trumpově politickém programu Amerika first!, ale chtěli se dozvědět, jak mu rozumět sub specie aeternitatis své branže. Zda se jejich snažení, které má tolik společného s válčením ve všech koutech světa a má ekonomické, sociální a až orwellovské souvislosti, nedostává do nějakého mrtvého bodu a zda nakonec se nebudou muset naučit naslouchat hlasům občanů, kterým se válčit většinou nechce.
V Sýrii, Iráku, na Ukrajině, Afghánistánu je to „ošetřeno“. Nyní začíná jít také o Velkou Asii a Korejský poloostrov tak může být prubířským kamenem nebo odrazovým můstkem k novým dobrodružstvím. I když tomu někdo říká boj za mír, svobodu a spravedlnost.