Ilona Švihlíková píše o tom, že ekonomická politika Trumpa a ta německá se od sebe zase tak moc neliší. A v tom spočívá také hlavní problém.
Německo široce rezonují obavy z Trumpových kroků. Uvalení cel na ocel a hliník, tedy neposkytnutí trvalé výjimky EU, je vnímáno jako první krok k tomu, aby se Trump vypořádal se svou obsesí v podobě německých automobilů v USA.
Německý tisk proto, na rozdíl od německé vlády (alespoň zatím), píše proti Trumpovi velmi ostře. Na !Argumentu jsme pro Vás připravili výtahy z článku, který například vybízí ke zrušení summitu G7, nebo článek s příznačným názvem „Jak dlouho si to ještě necháme líbit?“
Na první pohled by se mohlo zdát, že pozice USA a Německa jsou frapantně odlišné, ale ve skutečnosti se Trump vynořil jako německá Nemesis.
Znaky Trumpovy ekonomické politiky jsou totiž velmi podobné německé. Posuďte sami:
a) Ať jsou argumenty seberacionálnější, Trump na ně absolutně nehledí. Na návrhy ostatních „partnerů“ (íránská dohoda, obchodní otázky, multilaterální spolupráce atd.) trvale odpovídá NE. Zde je podobnost s Německem do očí bijící. Ani Německo nevnímá seberacionálnější argumenty ohledně neudržitelnosti eurozóny a její architektury, a není divu, že nejčastějším slovem, spojeným s jakýmikoliv návrhy na řešení krize v eurozóně bylo vždy německé NE. (Naposledy u hysterického dopisu německých ekonomů). Trump podobně jako Německo vnímá svoji pozici jako „morálně lepší“, a tím pádem i ospravedlnitelnou. Racionalita, například návrh, který se týkal Řecka a chtěl spojit dluhopisy s ekonomickým vývojem země, v takovémto uvažování nemá místo. Tím se dostávám k bodu b.
b) Trump má dogmata, kterým věří. Jsou to poněkud neortodoxní ekonomické názory, typu, že obchodní válku je snadné vyhrát a že „férové“ podmínky mají USA jen tehdy, když všichni ostatní dělají to, co chtějí USA, i když to pro ně není vůbec výhodné. Jenže Německo v tomto může s Trumpem vesele soutěžit. Německo, v jehož řeči slovo „Schuld“ znamená dluh a také vinu, například trvá na očividné makroekonomickém nesmyslu, že Řecko je schopno své dluhy splatit. Dlouhý pat s MMF, který (rozuměj protentokráte) trvá na odpuštění části dluhu, pak CDU/CSU chtějí řešit tak, že – ano, že se zřeknou účasti MMF v záchranném programu. Raději nechají MMF odejít, než aby racionálně přiznali, že řecký dluh musí být z větší části odpuštěn. Nepřipomíná vám to Trumpův styl chování? Německo podobně věří tomu, že je možné udržet měnovou unii na bázi trvalé restrikce strukturálně slabších zemí, i když to odporuje ekonomické teorii i historické zkušenosti. Následně se pak Němci pohoršují nad tím, když si Italové po dvacetileté stagnaci zvolí anti-establishmentové strany. Nedávno jsem četla výstižný německý tweet vůči Itálii: buď musí udělat bolestná přizpůsobovací opatření, nebo čelit obrovskému riziku vystoupení z eurozóny. Popularita v Itálii je tímto zaručena asi tak ve stejné míře, jako popularita Trumpa v G7.
c) Americká ekonomika je silná, a tak může Trump a jeho administrativa svou ekonomickou politikou nejen vyvolávat chaos v celé globální ekonomice, ale zároveň nutně vyvolává i protireakce. Německu se podařilo svou chorou politiku škrtů ukotvit nejen do své ústavy, ale vecpat ji do všech možných zásadních dokumentů eurozóny, jako je třeba Fiskální kompakt (na které pak žehrá například Itálie a oprávněně si stěžuje, že nemá žádný fiskální manévrovací prostor).
d) Trump ponižuje a uráží své „partnery a spojence.“ Činí tak z pozice silnějšího a bezesporu je přesvědčen, že na to má morální právo. Totéž dělá ovšem již delší dobu Německo v eurozóně. Sprostota a absence jakékoliv úcty vůči řecké Syrize, řeckému lidu a řeckému premiérovi byla jednou z ukázek tohoto fenoménu. Aktuálně je na tapetě německé morální nadřazenosti Itálie. Německý eurokomisař Oettinger vyvolal skandál, když narovinu řekl, že finanční trhy už naučí Italy volit správně, německý časopis Spiegel se projevuje jako vyloženě xenofobně nenávistný časopis a rozhodně není sám. Expert na evropskou politiku Jan Zielonka se už rovnou ptá, kolik protektorátů vedle Řecka míní Berlín v EU provozovat. Situace je vyostřená natolik, že brzdit musel i předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker – vědom si toho, že Itálie není malé, periferní Řecko – a nahlas vyzval Německo, aby přestalo urážet Itálii. (to jsou ty evropské hodnoty…)
Německo tváří v tváří Trumpově politice dostává ochutnat vlastní medicínu, kterou s takovou chutí a nadřazeností ordinovalo ostatním zemím eurozóny. Jak se to říká? Kdo s čím zachází, s tím taky schází…