Nad rozsudkem pražského vrchního soudu v kauze “Pitomio” a nad dalšími dvojími metry i tím k čemu vedou se zamýšlí Marek Řezanka.
Pražský vrchní soud dospěl k názoru, že týdeník Reflex může nazývat předsedu hnutí Svoboda a přímá demokracie, Tomia Okamuru, v případě „oprávněné kritiky“ Pitomiem. Tento ortel v sobě skrývá hned několik otazníků. Na jednu stranu soud řekl, že toto označení nelze užít „bezdůvodně“, na druhou stranu ovšem jen velmi vágně stanovil, kdy být použito může. Jenom tehdy, když „takové označení bude projevem oprávněné kritiky.”
Kdo ale stanoví, co je urážka na cti založená na různých smyšlenkách – a co je „oprávněná kritika“? Vznikne snad odbor na posuzování oprávněnosti kritiky politiků?
Tomio Okamuru nijak nehájím. Jsem přesvědčen, že existuje hned celá řada oblastí, kde si kritiku zaslouží, ať již jde o příklon k panu Babišovi a ANO, či pošilhávání po Národní demokracii či fakt, že ekonomický program SPD vychází z úvah pravicového ekonoma Pavla Kohouta.
To ale nic nemění na pachuti, kterou při čtení stanoviska vrchního soudu vnímám velmi intenzívně. Bylo by jednoduše špatné, pokud by existoval nějaký seznam politiků, u nichž je komolení jmen a jejich zesměšňování v pořádku s tím, že běda tomu, kdo by se strefil do politika „nedotknutelného“.
Představme si například, jak by se ti, kdo tleskají výrazu „Pitomio“, tvářili na „Zlopotkana“, „Zlopotku“ či političku „Mehrkehl“ (Vícekrká)? Uvědomme si jedno – je pouze věcí názoru, co kdo pokládá za „oprávněný projev kritiky“. Mnohdy právě ti, kteří nemají problém s „Putlerem“, by se do krve bili za kult paní Merkelové či pana Sobotky – a požadovali by pro nactiutrhače tresty. Přitom například paní Merkelová může být právem kritizovaná za svůj postoj ke konfliktu na Ukrajině (kde dala bianco šek Porošenkovi, Jaceňukovi a jim podobným) či za své lapsy v případě imigrační krize (kdy sama odstupuje od toho, co kdysi hlásala).
Několikrát jsem se zabýval věcným rozborem postojů premiéra Sobotky, kdy jsem poukazoval na jeho nedůvěryhodnost, mlžení a protichůdné názory. Pokud člověka, který ho celou dobu konsistentně podporuje (J. Dienstbier), hodí přes palubu, aby obhajoval někoho, kdo mu opakovaně vrážel pomyslnou dýku do zad (M. Chovanec) a navíc hájí jeho pojetí nového zákona o použití střelné zbraně (Prý jde tato norma správným směrem. Potom ale nechápu Sobotkovu kritiku Zemanova údajného populismu) či „odbor pro cenzurování nepohodlných faktů“ a domnívám se, že přezdívka „Zlopotkan“ je pro něho příhodná. A ani nemusíme na světlo tahat onoho hlodavce žijícího poblíž popelnic. Stačí výraz „Zlopotka“ – odvozený od pocení zla.
Na adresu Karla Srpa pan Sobotka vychrlil slova, pro něž nemá oporu v jediném důkazu, který by mohl předložit: „Jsem si vědom toho, že pan Karel Srp udělal hodně dobrých věcí pro nezávislou kulturu, bohužel ale udělal také hodně špatných věcí a dlouhodobě a intenzivně donášel STB. Proto nesplňuje zákonné předpoklady pro to, aby byl členem Etické komise pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu. Návrhu kontrasignovat jeho členství nemohu vyhovět.“ Pan Srp ho přitom veřejně vyzval, aby takové důkazy předložil. Nestalo se.
Vidíme, že narážíme na zcela očividné dvojí metry, jež mohou v naší společnosti napáchat mnoho škod. Právě takovéto postupy totiž společnost rozdělují a hloubí v ní nepřekonatelné příkopy.
Za veřejné schvalování teroristického činu hrozí nově až dvanáct let vězení (s tím, že se musí prokázat úmysl terorismus podpořit). To by se mohlo zdát jako dobrý nápad, pokud by člověka nepřepadly pochyby, zda toto neposlouží zase jen jako jistý účelový klacek – a pouze na někoho. Nebo snad budou před soud povoláváni všichni ti, kdo bagatelizovali a ospravedlňovali masakr v Oděse? Nebo ti, kteří velebí prapor AZOV? Nebo snad ti, kdo psali, že to „těm Alexandrovcům patřilo“?
Opakovaně jsem upozorňoval na skutečnost, že chceme-li postihovat šiřitele hoaxů, lží a pomluv, musíme být konsistentní, a ne selektivní. Není možné jednomu prominout, za co druhého peskujeme či dokonce ho ženeme před soud.
Vezměme si například, kolik politiků, ale i novinářů, pracovalo jako s naprostým faktem, že pan Babiš byl agentem Burešem (Například tady). Podle nejnovějšího výroku soudu tomu však tak není. Médium Fox News zase označilo ruského prezidenta za vraha, a to bez jediného důkazu. Takto má tedy vypadat ona „pravdivá“ žurnalistika, jež je dávána za vzor v takzvaně postpravdivém světě? Osobně se domnívám, že se jedná o jasné projevy totálního úpadku médií, která pozbývají smysl své existence, jímž by mělo být lidi co možná nejpravdivěji informovat. Místo toho se k nám ale dostávají Hoax News, což podporuje vznik dalších falešných zpráv, jen s opačným znaménkem. Kdo ale zajistí, že budeme mít dostupné a současně pravdivé informace? Jak vůbec bez nich můžeme rozvíjet demokracii?
Lidé jsou samozřejmě na jakékoli křivdy citliví. Nic se nezprofanuje tak snadno jako jednostranně použitý zákon.
Jak se mají občané identifikovat s něčím, co není vyžadováno důsledně – a u čeho mohou mít pocit, že se jedná o bič na ně samé? Tímto způsobem se napětí ve společnosti bude toliko stupňovat. Jakákoli výchova založená na tom, že „vzor“ káže vodu, po druhých ji požaduje – ale sám si nalévá drahá vína – nutně musí selhat. A i naší vládě a našim soudům by mohlo dojít, že tento způsob společenské výchovy je poněkud nešťastným.