V opačném případě budou Evropské unii diktovat její zájmy jiní a vydá se na milost proměnlivým náladám ve Washingtonu.
Je na čase, aby se Evropa postavila americkému prezidentovi Trumpovi. Trump je šikanér a jako takový se snaží evropské lídry sekýrovat a nepřestane, dokud nebudou mít odvahu se mu postavit, píše Mark Leonard z Evropské rady pro mezinárodní vztahy pro POLITICO.
Dostat se až do tohoto bodu trvalo nějakou chvíli. Plánem A bylo pro Evropany tvrzení, že Trump není Amerika a že ho omezí ti „dospělí“ v jeho okolí. Jenže ti dostali vyhazov. Plánem B se stalo usmiřování. Trump prý má pravdu ohledně íránského chování v regionu, raketového systému a také malých investic Evropy do NATO. Musíme to spravit.
Jenže Trump svými posledními kroky (cla na evropskou ocel a hliník, odstoupení od mezinárodních dohod, fiasko summitu G7) ukázal, že chápe evropskou snahu o otupení hran jako slabost. Je tak podle Leonarda nutné zaměřit se na plán C, bojovat.
Perspektivou jsou Trumpovy další tři roky v Bílém domě, možná i sedm. Pokud evropské vlády nechají Trumpa, aby dál ničil mezinárodní systém, pak z něj po jeho odchodu z úřadu nic nezbude.
USA i nadále zůstanou nejbližším partnerem Evropy, slova o kompletní „strategické autonomii“ jsou prázdná. Z dlouhodobější perspektivy ale obě strany mohou z vyrovnanějších vztahů jen profitovat.
EU se teď musí poohlédnout po nátlakových nástrojích, které má po ruce, aby dosáhla toho, že její obavy budou brát ve Washingtonu vážně. Obchodní válka je jedním z nástrojů takové politiky, ale ten musí být ještě rozšířen, píše Leonard.
První příležitostí je přestat usmiřovat americkou vládu ohledně íránské dohody. Pokud evropské velmoci nedovedou ochránit mezinárodní dohodu, kterou zahájily a vyjednaly, vydají se zcela na milost náladám ve Washingtonu.
Jedna věc je Trumpův odchod z dohody. Jenže jeho vyhrožování sankcemi evropským firmám kvůli dodržování mezinárodní dohody je groteskní. Pokud to budou Evropané akceptovat, bude pro ně těžké činit suverénní rozhodnutí.
Francie navrhuje plán, který umožní zákonnou ochranu společností obchodujících v Íránu, kompenzaci ztrát a financování investic v Íránu prostřednictvím centrálních bank nebo Evropské investiční banky. Evropa by také mohla vytvořit platební režim s Íránem v eurech.
Mohlo by také dojít na evropskou odpověď na americké kroky proti evropským firmám, například opatřeními vůči mnoha americkým firmám v Evropě. EU by také mohla udeřit tam, kde se to týká přímo amerických zájmů – kupříkladu Británie by mohla podmínit poskytnutí vojenské podpory USA v Afghánistánu a získat tak výjimky pro evropské firmy v Íránu.
Skeptici budou říkat, píše Leonard, že je velmi nepravděpodobné, že by Evropa riskovala kolizi s USA, neboť je na USA závislá v bezpečnosti a evropským lídrům vyhovuje status quo – dávat málo na obranu a nebýt vtažen do konfliktů.
Tohle byla pochopitelná volba v časech, kdy se USA i EU podílely na budování západního projektu liberálního světového pořádku. Byly tu rozdíly, ale jen taktické. Nyní ale nastává velký strategický střet – EU jde směrem k multilateralismu, USA vidí liberální pořádek jako způsob, jak Spojené státy oslabit.
Pokud je Trump v čele americké zahraniční politiky, bude bezpodmínečná podpora transatlantické aliance jenom způsobem, jak se nechat vtáhnout do džungle. Aby Evropa mohla obhájit svou silnou transatlantickou pozici, musí myslet sama za sebe a hájit nejen svoje zájmy, ale i mezinárodní systém, který je jejich základem.
V případě, že Evropa nebude jednat, končí Leonard, budou jí její zájmy diktovat jiní. A nebudou mít ani tu slušnost jí říct předem, když všechno vyhodí do povětří.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.