Ivo Šebestík hodnotí význam singapurského summitu mezi USA a Severní Koreou. Jaké byly motivy Trumpových USA a co bude asi faktických výsledkem summitu?
Singapurské setkání mezi americkým prezidentem Donaldem Trumpem a severokorejským vůdcem Kim Čong-unem inspirovalo komentáře po celém světě. Mnohé z nich posuzují schůzku hodně střízlivě, bez většího očekávání, ale některé komentáře ve schůzce mezi oběma doposud nepřátelsky vystupujícími stranami vidí Kimův úspěch a ústupek Donalda Trumpa.
Je dost možné, že pro severokorejského vůdce mohlo být skutečně určitým zadostiučiněním, že se prezident největší vojenské a (zatím) i hospodářské mocnosti světa odebral k osobnímu setkání s ním, v očích Západu diktátorem a zločincem. Na druhé straně si ale musel být vědom toho, že dohody, kterou v Singapuru s Trumpem uzavřel, mají hodnotu jen papíru, na kterém byly sepsány, a úhledných desek, do kterých byly následně uloženy.
Poté, co Spojené státy přestaly své vlastní již uzavřené a platné dohody dodržovat nebo je začaly jednostranně vypovídat, je asi pošetilé očekávat, že dohoda uzavřená s touto mocností může také platit. Politická pravidla se v současné době mění v nepřehledný chaos, ze kterého bez ustání vystřelují dezinformační obrazy, které mají za úkol politicky bezmocnou veřejnost dílem strašit a jindy zase uklidňovat. A to obojí s tím, aby se před ní utajily skutečně rozhodující momenty, které chaos dočasně „uspořádávají“ podle potřeb a možností rozhodujících (většinou nikým nevolených) hráčů.
Pokud se jedná o motivy, které přivedly Donalda Trumpa do Singapuru, pak jsou tyto docela srozumitelné. Severní Korea je úplně jiný případ, než byly Irák nebo Libye. Trochu proto, že je vojensky silnější a nesporně i odhodlanější, ale především se nachází v zájmové zóně Číny a Ruska a obě velmoci už stačily rozložit monopol Spojených států na „dohled nad světem“. Trump a Kim na sebe dlouho křičeli přes oceán, což vyhlíželo jako jasný symptom blížícího se vojenského střetnutí. Pak křik ustal a ticho nabízelo veřejně nepřípustné vysvětlení, že to Spojené státy v Severní Koreji nezvládly, podobně jako v Sýrii.
Aby si USA zachránily v Sýrii zbytek reputace (a kromě toho vyprázdnily alespoň trochu sklady s raketami), vymyslely si chemický útok syrského režimu a za trest tam bez ladu a skladu naházely munici určenou k odpisu. Vojenské divadlo se z nějakých důvodů v Severní Koreji uskutečnit nemohlo, patrně proto, aby se stejný scénář nezopakoval tak rychle, a tak Bílý dům vytáhl z šuplíku libreto úplně jiné špatné operety s názvem „Summit na nejvyšší úrovni – zpěvohra o jednom jednání a s jedním duetem, andante cantabile“. A podle tohoto libreta, zkomponovaného nějakým osvědčeným šumařem, Spojené státy obsadily roli, kterou si nárokují už od rozpadu Sovětského svazu. Vžily se do postavy mírotvorce, jenž má pochopení pro potíže druhé stany.
Podstatným výsledkem summitu je to, že Severní Korea zmizí – aspoň na nějaký čas – ze seznamu „darebáckých států“, na které je třeba dohlížet a podle potřeby je trestat. A když na Kim Čong-una zapomene Bílý dům, pak na něj nebudou myslet ani v Berlíně a v Paříži, a hlavně ani v České republice nebude žádný establishmentový „aktivista“ vybízet k válce se Severní Koreou, když už se mu nedaří podpálit hranici pod Kremlem. Rozum těchto lidí a hlavně jejich svědomí „vanou“ po větru z Bílého domu. A když ten vítr utichne, ustane též i bol jejich duše.