Jiří Malínský píše o tom, proč byly poslední výroky německé kancléřky Angely Merkelové o vyhnání/odsunu Němců ze středovýchodní Evropy projevem morální a právní schizofrenie.
Vždycky, když se zdá, že Německo se stalo konečně normální evropskou zemí, na obzoru zahřmí; někdejší bouřka v česko/slovensko-německých vztazích – takový je obsah toho zahřmění – je stále na pořadu dne. A to i v těch českých hlavách, které v posledních letech s poněkud nesvéprávnou bezstarostností docházejí na sudetistické slavnosti potomků někdejších českých Němců, kteří tu vzpomínají na domnělé a občas i skutečné křivdy našich předků vůči německočeským spoluobčanům a zapomínají přitom na masivní krádeže československého majetku v pohraničních územích i v „protentokrátním“ vnitrozemí a na genocidní záměry jak henleinovské, tak heydrichovské vůči většinovému českému a slovenskému národu navazující bezprostředně na vyhlazovací antijudaistický „projekt Wannsee“ i na neméně hrůzné oběti romského holokaustu. A také na vlastní reparační závazky, které doposud českou a slovenskou velkomyslností nebyly – a být nemají – naplněny.
Spolková kancléřka Merkelová, první dáma německé politiky, se zase opakovaně účelově zapomněla a pronesla omšelou větu, která je mimořádně trapnou ilustrací stále přežívající německé vědomé mravní a právní schizofrenie. Není to jen opakované pošlapání jen českého a slovenského a všeobecně evropského odboje s jeho krvavou východoslovanskou a polskou korunou zavražděných desetimiliony (v poměrném počtu vůbec největší oběti přinesli heroičtí Bělorusové). Je to oživení někdejších hanlivých oslovení – bestiálních skopčáků, Hunů, hitlerčíků, nácků, sudeťáků a pifkáčů (Piefke, Piefkerin je hanlivé rakouské označení pro vesměs nadřazeně se chovající říšskoněmecké okupanty našeho jižního souseda). Je to také poplivání světlé památky skutečných německých hrdinů protinacistické rezistence, jakými byli členové odbojové skupiny Weisse Rose, legendární Marlene Dietrichová, spisovatel Klaus Mann a v našem případě zejména německočeští vojáci západní i východní exilové československé armády i prozatímního státního zřízení včetně těch nečetných, kdo si zachovali stud, soudnost, čest a páteř jak v pohraničí, tak přímo v hitlerovském Německu.
Chce-li právě tato žena, dovolávající se lidskosti a pochopení, které ji nebolí, dosáhnout těchto cílů v případě středozemních, afrických i asijských imigrantů na úkor té části unijní i neunijní Evropy, která se o ně nezasloužila, a přitom mínit svá slova opravdu vážně, měla by se hlásit k památce jiných moderních německých státníků, z nichž nejzřetelnější je jméno protinacistického odbojáře demokratického socialisty Willy Brandta. Nestačí prolévat krokodýlí německé slzy na místě lidické tragédie; skutečné mravní a s ním úzce související opravdu niterné přepodstatnění Německa nastane v českém a československém případě mj. tehdy, až v něm ztratí pověst vraha a zločince jeden z velikánů demokratické Evropy druhé světové války, vůdce druhého československého odboje, velký přítel historického demokratického Německa, světově proslulý demokrat a humanista Edvard Beneš.