Ivo Šebestík píše o tom, jak to bylo s poválečným odsunem Němců z řady evropských zemí v souvislosti se západními plány na “znehybnění” Německa po válce.
Vyjádření německé kancléřky Angely Merkelové o „neospravedlnitelnosti poválečného vyhnání Němců z evropských zemí“ podle očekávání vyvolalo negativní reakce v řadě evropských států, Českou republiku nevyjímaje.
Toto prohlášení Angely Merkelové – podle mého mínění – ale není nutné přeceňovat. Dá se úspěšně pochybovat o tom, že by německá kancléřka považovala za nutné vracet se k poválečné historii a usilovat o nějaké kroky, které by ze strany zemí, jež odsun či vyhnání provedly, tuto „neospravedlnitelnou“ záležitost nějak napravily. Při posouzení tohoto jejího výroku je důležité vnímat její celkovou situaci.
Zjednodušeně se dá říci, že Merkelová vsadila celou svoji reputaci dříve respektované a snad i oblíbené kancléřky na jedinou kartu velké evropské migrace. Tato karta nevyšla. Ukázalo se, že Angela Merkelová nezvládá boje aktuální, a tak to namátkou vyzkoušela na jednom bojišti historie. Doufejme, že již provždy dobojovaném. Vytáhla z klobouku jedno náhradní téma, aby se s jeho pomocí pokusila rehabilitovat svoji pověst alespoň u malé části německého obyvatelstva. Té části, která nemá o souvislostech týkajících se druhé světové války a jejích důsledků jiné než mlhavé povědomí. A vůbec si tím asi přála odvést pozornost od vážných problémů země někam jinam.
Germany Must Perish aneb „konečné řešení německé otázky“
Diskuse, které se periodicky vynořují v České republice, stejně jako v některých částech Německa, k tématu poválečného vysídlení Němců z evropských zemí (celkem až 12 miliónů), téměř vždy postrádají historickou kauzalitu a podstatná fakta. Jsou většinou motivovány aktuálně politicky a stejně tak míří do přítomnosti berouce si humanitu a právo jen jako rukojmí.
Pravdou je, že nenávist, kterou nacistické běsnění po celém světě vyvolalo, směřovalo – a to docela v duchu reality – k tvrdým opatřením směřujícím vůči poraženému Německu. Překvapivě to nebyl ani tak Sovětský svaz, který válkou utrpěl ze všech zemí planety největší ztráty na životech a materiální škody, ale plány na úplné „znehybnění“ či umrtvení Německa přicházely ze Spojených států a Velké Británie.
Jejich cílem bylo vyřadit Německo úplně ze hry a jednou provždy eliminovat hrozbu, že by z Německa mohla vzejít nová válka. Ve světle těchto plánů, nakonec neuskutečněných, se jeví poválečné vysídlení Němců z evropských zemí (z Československa přibližně dva milióny a tři sta tisíc) jako řešení minimalistické.
K drastickým plánům směřujícím proti Německu s podobnou brutalitou, jakou němečtí nacisté uplatňovali vůči poraženým národům, přišel Rooseveltův ministr financí z let 1944 až 1945 Henry Morgenthau. Součástí tohoto plánu byla deindustrializace Porúří, přerozdělení německého území i s obyvatelstvem mezi sousední státy, především mezi Francii a Polsko, a zbytek Německa se měl rozdělit na dvě zóny zcela závislé na západních i sovětských vládách a přeměněné z industriálních zemí na země vyloženě zemědělské.
Tento plán na „konečné řešení německé otázky“ se zamlouval Churchillovi, který vůči Němcům cítil osobní odpor. Mnozí jiní britští politici jej ale považovali za akt msty a vyslovovali se proti němu. Při rozhodnutí nepřijmout vyloženě zničující řešení německé poválečné existence ovšem nezvítězily nějaké morální ohledy a humánní kritéria. (Toto v mezinárodních vztazích nehraje žádnou roli ani dnes.) Německu byl umožněn „návrat do Evropy“ i do světa především s ohledem na jeho využití proti Sovětskému svazu a jeho evropským satelitům. Německo se mělo podílet na studené válce mezi západním kapitálem a Sovětským svazem a rozhlodávat ty evropské státy „sovětské zóny“, ve kterých si udržovalo určité pozice, vliv a hlavně kontakty.
Další návrh na poválečnou „decimaci“ Německa přišel od chicagského profesora Bernadotte Schmitta, který na konferenci v Quebecku, v září 1944, navrhl zredukovat počet obyvatel Německa z 80 miliónů na třicet. A to rovněž okrájením německého území na minimum. Jiný teoretik německého oslabení, Theodor Kaufman, napsal dokonce knihu s názvem, který sám o sobě již nepotřebuje dodatků. Kniha se jmenovala Germany Must Perish.
Kaufman se už jen pouhým titulem této knihy postavil do řady s římským politikem Catonem Starším, který podobně smýšlel o starověkém Kartágu. Catonova oblíbená věta, jež tvořila látku klasických gymnázií ještě v časech, kdy se školy věnovaly vzdělávání, zněla: „Ceterum autem censeo Carthaginem esse delendam“ a říkala v podstatě totéž co Kaufman o Německu.
Podobně jako Kaufman smýšlel také právník Louis Nizer, který soudil, že „nemůže být nevinen ten, kdo dvakrát v jedné generaci rozpoutal agresi proti všem svým sousedům“. Nizer navrhoval, aby všichni němečtí důstojníci od hodnosti plukovníka byli souzeni jako vrazi. A obecně o Němcích soudil, že „jsou duševně nemocní“. Jiný veřejně působící člověk té doby, Lord Robert Vansittar, žádal v Dolní Sněmovně výslovně o to, aby vůči Němcům byl uplatněn princip kolektivní viny. Už v roce 1943 Vansittar prohlásil: „Nepřeji si Německo zničit. Toužím pouze zničit Německo zcela a navždy jako vojenskou mocnost.“ Stejně tak si přál zničit všechny „domnělé nároky Němců na hegemonii v Evropě“.
Dilema: Jednorázový odsun nebo prohlubování vzájemné nenávisti?
Někteří potomci po válce odsunutých Němců a s nimi i Češi, kteří i nyní usilují o trvalé zařazení českých zemí do prostoru německého vlivu a o poškození národní historie, se velmi snaží o to, aby rozhodnutí o odsunu Němců z českého pohraničí padlo zcela na hlavu jimi nenáviděného prezidenta Edvarda Beneše a bylo vykládáno jako Benešův svévolný akt pomsty.
Skutečnost je ale jiná. Myšlenka odsunu Němců z několika zemí Evropy přicházela už po první světové válce. V souvislosti s nacistickými zločiny ji ve Velké Británii prosazoval premiér Neville Chamberlain. Dost možná si tento britský politik uvědomil své selhání v době podpisu Mnichovské dohody v roce 1938. Jistě ale ne s ohledem na osud Československa, jež mu tehdy nestálo za válku s Hitlerem, ale uvažoval v širších evropských souvislostech. Z pozice velkých zemí. Ostatně, jako je tomu i dnes.
Britové v tom smyslu přesvědčili vládu Spojených států a sovětské vedení a toto řešení se objevilo i v závazném Protokolu Postupimské konference ze srpna 1945. Prezident Československa Edvard Beneš tuto myšlenku sdílel.
Odsun Němců z evropských zemí proběhl pod dohledem Mezispojenecké komise a vzhledem k případným nárokům odsunutých Němců z evropských zemí je Německo stále vázáno smlouvou se spojenci z 26. května 1952, doplněnou 23. října 1954. Ta smlouva nese název Convention on the Settlement of Matters Arising out of the War and Occupation [1]. A podle 6. kapitoly 3. článku nemůže Německo nikdy uplatnit námitky proti spojeneckým státům ani jednotlivcům vzhledem k opatřením, která byla přijata.
Zkusme se ale zamyslet nad důvody, které vedly vítězné státy protihitlerovské koalice k rozhodnutí odsunout Němce z několika států Evropy. Podíváme-li se jenom na Československo, zůstávala v myšlení českého obyvatelstva vzpomínka na nucené odstoupení území státu cizí říši a na teror, který v takzvaných Sudetech působily henleinovské oddíly proti českému obyvatelstvu včetně vyhánění rodin z pohraničí a vynucených exodů dalších Čechů.
Zůstávala v paměti vzpomínka na šest let německého Protektorátu, ve kterém se české obyvatelstvo ocitlo v situaci „podřízené rasy“ a otrocké pracovní síly, jaká Reinhardu Heydrichovi nestála ani za pohled ze sedla svého koně, když byl na projížďce „svým panstvím“ v Panenských Břežanech.
Lidem zněly v uších salvy popravčích čet ozývající se z věznic gestapa a vedle nich stále monotónně opakované rozsudky smrti na Čechy v čase heydrichiády. Byly zde Lidice, Ležáky a další Němci vyvražděné vesnice, transporty židů do koncentračních táborů, noční razie gestapa, totální nasazení v „rajchu“ nebo i v domácích strojírnách produkujících zboží pro německou frontu. Zůstávaly v paměti „faktury“, které s německou důkladností zasílalo gestapo rodinám popravených (zavražděných!) lidí, a ve kterých nechyběly ani položky nákladů k úhradě za vykonání popravy (vraždy).
Všude v rádiu zněla němčina nebo zpotvořená krákavá čeština vemlouvající se k Čechům, kteří se ještě nestačili poněmčit. Plány na převýchovu „rasově přizpůsobivých“ Čechů a na vyhlazení těch, kteří nebyli vhodní pro germanizaci. Toto všechno leželo na jedné misce vah, zatímco na druhou misku vah se mělo po válce položit mírové, nekonfliktní ba snad opět přátelské soužití Čechů a Němců.
S odstupem desetiletí od válečných hrůz a nechutností německého protektorátu se všechno jeví prosté emocí a jako skoro možné. Ovšem jenom s velkým časovým odstupem. Bezprostředně po válce by bylo postavení Němců v Československu nebo v Polsku postavením občanů druhé kategorie vystavených nejenom čiré nenávisti a persekucím, ale nesporně i nepokrytému násilí.
Pokud se stalo, že se vztahy mezi národy okupovanými a týranými a Němci po válce, v průběhu dvou tří generací, staly již smířlivými a nadějnými směrem do budoucna, bylo to z velké části právě díky tomu, že národy, které se na šest let ocitly v tak vyhroceném konfliktu přeplněném násilím a nenávistí, byly od bezprostředního a každodenního kontaktu odděleny hranicemi.
Války podpisem kapitulace obvykle ještě nekončí
Odsun Němců z evropských zemí provázely násilnosti a msta, o tom není sporu a toto je odsouzeníhodné. Nicméně je nesporné, že právě odsunem bylo zabráněno tomu, aby se vzájemná nenávist způsobená jednoznačně chováním německých nacistů nestala trvalou součástí poválečných dějin evropského kontinentu. Kdyby nebylo odsunu, zůstávaly by vztahy mezi Čechy nebo Poláky na straně jedné a Němci na straně druhé trvale nepřátelské. Smíření by bylo takřka nemožné. Jeden spor by vyvolával druhý a z jednoho konfliktu by se rodil jiný. Stát by sice chránil bezpečí národnostní menšiny, ale zachránit ji od nenávisti by nedokázal. Nakonec by se dost možná muselo Československo znovu vzdát svého pohraničí. Pachatel a jeho oběť musely být tedy od sebe odděleny. Jiné cesty k bezpečí střední Evropy tehdy nebylo.
Evropský kontinent má zkušenost ze vzájemné nenávisti mezi několika národy. Tedy národy, které lze charakterizovat jako sousedy, jaké různé historické okolnosti stavěly proti sobě. Jsou to Řekové a Turci, Angličané a Irové, ale především a asi nejbolestněji byli proti sobě postaveni Srbové a Chorvati. I tyto národy, tak blízké svým jazykem i charakterem, postavily proti sobě německý nacismus a italský fašismus. Jejich vzájemné spory byly sice staršího data, ale skutečnou nenávist „až za hrob“ u těchto národů zplodila až – obrazně řečeno – „Okupace ve 26 obrazech“. [2] A dost podobná situace byla i na Ukrajině, kde německý nacismus verboval místní nacionalisty proti Rusům, s nimiž mají Ukrajinci opět mnohem více společného než rozdílného. Ostatně, tato stará „národnostní“ nesnášenlivost mezi původně bratrskými národy přišla později vhod Západu během jeho současného tažení proti Rusku. Inu, rozděl a panuj! Divide et impera!
Samozřejmě, že princip kolektivní viny, který byl vůči Němcům uplatněn, byl protiprávní a neblahý osud postihl i Němce, kteří neměli s nacismem nic společného a neúčastnili se ani Henleinova tažení proti Československu, ani výrazněji neprofitovali na českém ponížení. Jenže princip kolektivní viny nebyl produktem vítězných mocností a už vůbec ne Benešovy vlády. Ve velkém měřítku jej masově uplatňovali němečtí nacisté vůči Židům, Slovanům a dalším etnikům. Byl to produkt německého nacismu vraždit celé rodiny pro údajnou vinu jednotlivce. K událostem po druhé světové válce lze poznamenat jediné: „Kdo seje vítr, sklidí bouři.“ Pravdou ale je, že nacisté zaseli uragán. Události po velké a ničivé válce nelze nikdy posuzovat mimo souvislosti s ní samotnou. Podpisem mírové smlouvy ani bezpodmínečné kapitulace války většinou ještě nekončí.
Odkazy a poznámky:
[1] Dokument je k nahlédnutí zde: http://treaties.fco.gov.uk/docs/fullnames/pdf/1959/TS0013%20(1959)%20CMND-656%201952%2026%20MAY,BONN%3BCONVENTION%20ON%20SETTLEMENT%20OF%20MATTERS%20ARISING%20OUT%20OF%20WAR&THE%20OCCUPATION%20BETWEEN%20NI,FRANCE,USA&FEDERAL%20REPUBLIC%20OF%20GERMANY_1.pdf
[2] Drastický film z okupace Jugoslávie režiséra Lordana Zafranoviće, Jadran fim 1978.