Veronika Sušová-Salminen komentuje některé okolnosti a souvislosti prvního summitu Donalda Trumpa a Vladimira Putina ve Finsku.
Finské Helsinky se stanou místem summitu mezi prezidenty Donaldem Trumpem a Vladimirem Putinem. Podle informací Kremlu a Bílého domu se summit bude konat 16. července.
Přestože očekávání ze schůzky jsou nízká, jedná se o první konkrétní summit na nejvyšší úrovni od nástupu Donalda Trumpa do prezidentského úřadu v kontextu spíše zhoršování vztahů obou zemí. Summit umožní na prvním místě diplomatickou komunikaci mezi oběma zeměmi na nejvyšší úrovni, a to je vždycky příležitost.
Výběr místa konání summitu nebyl jen otázkou logistiky. Je také symbolický a shodly se na něm obě strany jako na neutrální půdě (ve smyslu třetí země). Finsko je sousedem Ruska a má eminentní zájem na tom, aby napětí mezi Ruskem a Západem polevilo. Zároveň země navazuje na tradiční roli sprostředkovatele mezi západem a východem, kterou měla v době studené války. V roce 1975 byla právě v Helsinkách přijata Helsinská deklarace o bezpečnosti v Evropě, která byla mistrovským tahem také finské diplomacie pod vedením tehdejšího mnoholetého prezidenta země Urho Kekkonena. Helsinky ale hostily také pozdější summity představitelů USA a SSSR v roce 1990 (dvakrát) a v roce 1997 pak mezi Ruskem a USA (jednání Clinton-Jelcin).
Ostatně už první informace o možnosti konání připravovaného summitu v Helsinkách okomentovali ve finských médiích s tím, že umístění schůzky něco říká o „prestiži, kterou Finsko má mezinárodně“. Bohužel, totéž nejde říct o České republice, kde sice prezident Miloš Zeman sleduje trend, který je celkově realistický, ale při provedení spoléhá na okolí svých „rádců“, které nemá o skutečné diplomacii bohužel žádné ponětí.
Po skončení studené války se Finsko sice stalo členem dnešní EU (v roce 1995), ale nerozhodlo se pro členství v organizaci NATO. Diskuze ohledně možném členství jsou ve Finsku stále živé, naposledy je znovu oživily ruské kroky na Krymu a destabilizace Ukrajiny. I ve Finsku je dost politiků a médii, kteří za členství v NATO kopou a uvádí jako argument nárůst vojenských kapacit sousedního Ruska a ochotu Kremlu tyto prostředky použít. Nicméně přese všechno Finsko je v daný moment vojensky neutrální – i když uzavřelo dohody o vojenské spolupráci s NATO a prezident Sauli Niinistö se i letos, pár dní před summitem v Helsinkách, chystá zúčastnit summitu NATO. Jasné postoje Kremlu k rozšiřování NATO jsou pro Helsinky podle mého názoru dostatečným motivem si takový nápad dvakrát rozmyslet. Na druhou stranu Helsinky neváhají Moskvě podobnými kroky nebo slovně připomenout, že v těchto otázkách má Moskva tu čest jednat se suverénní zemí. Například současný ministr zahraničních věcí Timo Soini v reakci na summit řekl, že vidět Finsko jako neutrální zemi je omyl: „Finsko je součástí Západu, členem Evropské unie, Finsko je partnerem NATO pro mír. Postavení Finska není nikomu nejasné.“ (Pikantní je, že Soini je představitelem finských populistů s řadou euroskeptických názorů a rétorikou, který ve vládě přešel k umírněným postojům.)
Podívejme se ale na další okolnost chystaného summitu. Ve skutečností to není vůbec poprvé, co se Helsinky staly v posledních týdnech hostitelskou zemí pro diplomatickou komunikaci mezi USA a Ruskem. Bez většího zájmu světových médii před pár týdny došlo v Helsinkách k jednání náčelníků generálních štábů armád obou zemí. Náhoda? Vůbec ne, jak přiznal sám prezident Niinistö. Niinistö potvrdil, že se jedná o kontinuální proces vytváření prostředí pro diplomatické řešení problémů mezi USA a Ruskem, na kterém Finsko pracuje.
Konečně stojí za to si všimnout jedné širší souvislosti americko-ruského summitu v Helsinkách.
Zprávy o možnosti summitu mezi Trumpem a Putinem se začaly objevovat hned po singapurském summitu se severokorejským Kim Čong-unem. Z hlediska vytváření agendy to byl velmi dobrý tah. Trump napřed prolomil tabu jednání se „šíleným diktátorem“ Severní Koreji, aby následně začal obracet pozornost na summit s dalším „zloduchem“ světové politiky Vladimirem Putinem. Singapurský summit tak otevřel cestu k summitu s Ruskem (které mimochodem USA potřebují například také v Severní Koreji). Zdá se, že v tomto případě si Trump prosadil svou, i když jeho „jestřábí“ poradci ho od toho odrazovali (navíc domácí resonanci lze čekat spíš negativní vzhledem k aféře o vměšování Ruska do voleb a obviňování Trumpa, že se s Ruskem spiknul). Podle informací z Bílého domu se o summit s Putinem Trump snažil od listopadu minulého roku. Vzhledem k poslednímu vývoji ve vzájemných vztazích, které se naopak zhoršily (nové sankce, vyhoštění diplomatů), je zde dobře vidět nesystematičnost amerického zahraniční politiky.
Poradce pro národní bezpečnost prezidenta USA John Bolton na středeční tiskové konferenci v Moskvě mluvil o tom, že schůzka obou prezidentů odpovídá národním zájmům obou zemí. „Takového názoru je prezident.“, dodal. Samotný summit podle Boltona nic nemění na amerických postojích ke Krymu a sankcích. Řekl jasně, že „Naše pozice spočívá v tom, že sankce zůstanou.“ Jeho slova i slova ministra zahraničí Mika Pompea mají bezpochyby uklidnit také spojence. Ostatně načasování setkání s Putinem hned po letošním summitu NATO mnohé bude znervózňovat…
Jenže nejde jen o sankce nebo o Krym či o mnoho zlé krve, která se mezi Spojenými státy a Ruskem v posledních letech nahromadila a kterou jeden dost narychlo (ve smyslu diplomatických příprav a jednání o podkladech) svolaný summit nejspíš neodstraní. Například v roce 2021 má vypršet v Praze podepsaná dohoda New START, která reguluje počty jaderných zbraní obou zemí, což je základ jaderné strategické rovnováhy. Toto téma by mělo dostat jedno z prioritních míst na jednání, které se – doufejme – nestane obětí Trumpovy potřeby se teatrálně zviditelnit a nahnat body pro Republikány v nadcházejících volbách do Kongresu. To by totiž byla špatná zpráva i pro ruského prezidenta Vladimira Putina, který doma čelí místním jestřábům.
Summit v Helsinkách lze považovat také za úspěch a bezpochyby i za příležitost finské diplomacie (Niinistö bude jednat s oběma prezidenty bilaterálně).
Pro nejrůznější jednostranné ideology a kazisvěty: finská nabídka stát se hostitelem této události lze hodnotit jako skutečně proevropský krok, který se snaží o posilování dialogu, diplomacie a míru v Evropě. Na summit a jeho konkrétní (i nekonkrétní) výsledky i hodnocení si musíme počkat.