V souvislosti s právě proběhlou konferencí o českém národním zájmu a také s televizními debatami (UaK na ČT) na toto téma přináší Argument  ukázku z knihy politologa Oskara Krejčího Geopolitika středoevropského prostoru. Knihu si u nás také můžete stáhnout.

Národní zájem Česka a Slovenska

Všechny státní ideje mají mimo jiné i svůj geopolitický rozměr. Ty, které jsou srostlé s Českem a Slovenskem, bezprostředně souvisejí s povahou a způsobem chápání mocenské rovnováhy ve střední Evropě. Právě podoba evropských mocenských center, jejich síla a ideová přitažlivost, formovala konkrétní představy o českých a slovenských národních zájmech. S ohledem na teorii mocenské rovnováhy lze zformulovat více než deset ideálních typů podoby státní ideje; ty lze uspořádat do dvou hlavních tříd, mezi nimiž probíhá dělicí čára podle toho, jak je vnímána struktura evropského systému: jedná se o skupiny modelů bipolárních a modelů multipolárních

→  Bipolární modely státní ideje. Tato skupina ideálních typů státních idejí vychází z představy, že střední Evropa je oblastí, kde se stýkají a potýkají pouze dva protivníci. Ti jsou definováni pomocí náboženského, kulturního, etnického či ideologického principu. Jednotlivá pojetí státu i jeho politiky se proto liší představou povahy mocenského gravitačního centra, k němuž je nebo by měl být český a slovenský národ či stát připojen. Tyto dvě základní evropské síly jsou vnímány jako vnější a mocnější než národní potenciál Čechů a Slováků – pro zahraniční politiku je proto příznačné napojení na jednoho dominantního spojence. Vize či realita bipolárního světa tak ústí v adaptační zahraniční politiku, politiku přizpůsobování se požadavkům jednoho pólu mocenské rovnováhy.

◊ Náboženská bipolarita. Tento model se vyskytuje v podobě požadavku nutného a potřebného spojení osudu českého i slovenského národa s institucionalizovaným římskokatolickým náboženstvím. To je chápáno jako protiklad s pravoslavím, nebo jak je tomu v případě mírové iniciativy českého krále Jiřího z Poděbrad, coby boj s mohamedánstvím. V době stavovského povstání za třicetileté války se jednalo o představu protikladu katolicismu a protestantství. Nejčastěji se jednalo o vize nutnosti spojení se Svatou říší římskou (národa německého). Symbolizuje ji svatováclavská legenda v Česku, na Slovensku do určité míry svatoštěpánská legenda a vzpomínka na klerofašistický Slovenský stát.

◊  Kulturní bipolarita. Jedná se o sekularizovanou podobu náboženské bipolarity, představu o spojitosti českého a slovenského národa se západní kulturní tradicí. Je vnímána jako protiklad ke kulturní tradici východní. Mocenský výraz má dvojí:

• Nutnost spojení s Německem, které může symbolizovat germanofilství v mnoha podobách od přijímání ideje Mitteleuropy jako střední Evropy s Německem a kolem Německa až po kolaboraci s německými nacisty;
• V současné době dostává podobu snahy vyjádřit kulturní jednotu se Západem na základě občanského principu, pojatého jako protiklad s východními civilizacemi. Takovéto pojetí může reprezentovat i snaha zapojit se do západoevropských (transatlantických) integračních procesů, které jsou chápány jako obrana před ekonomickým zaostáváním a připojením se k Evropské unii, ale i před vnějším nebezpečím, pojímaným zpravidla jako východní hrozba, připojením se k NATO.

◊  Etnická bipolarita. Vychází z národní ideje a existuje ve verzi zákonitého sváru Slovanů a Germánů v českém pojetí, Slovanů či Slováků a Maďarů ve zúženém slovenském pojetí. Takové pojetí bipolarity obsahuje tendenci buď k rezignaci na zájem národa, nebo k panslovanské orientaci.

◊  Ideologická bipolarita. Ta je spojena s vizí názorového boje jako základního protikladu mezinárodních vztahů. Má dvě hlavní podoby, které jsou spojeny buď se sociální, nebo občanskou ideou:

• Představa rozporů mezinárodních vztahů jako nadstavby sociální otázky. Boj sociálních tříd a zájmy oligarchie jsou chápány jako zdroj konfliktů států a národů. Specifickým vyjádřením této vize byly spojenecké svazky se Sovětským svazem. Duchovním výrazem byla představa socialistického internacionalismu a zákonitosti rozporů s kapitalistickými (imperialistickými) státy.
• Vize lidských práv jako hodnoty, která rozděluje svět. V tomto pohledu představuje liberální Západ jedinou baštu obrany lidských práv, ostatní kultury jsou pak viděny jako protikladné – jedná se tedy o zvláštní podobu představy kulturní bipolarity. Odpovídá představám části středoevropských mocenských elit.

→  Multipolární modely státní ideje. Společným jmenovatelem této skupiny ideálních typů státní ideje je představa fakticky nebo potenciálně polycentrického evropského světadílu, tedy Evropy jako regionu s více než dvěma mocenskými póly. Ty jsou definovány svými odlišnými mocenskými zájmy, někdy i kulturní a ideologickou orientací. Toto pojetí ústí v aktivní samostatnou zahraniční politiku, politiku usilující o vlastní podíl na tvorbě mocenské rovnováhy. Příznačný je pro ni i pružnější výběr spojenců.

◊ Idea mostu. Tato koncepce nevnímá odlišnost Východu a Západu jako antagonistický protiklad, ale jako kulturní či náboženský rozdíl, který je možné překonat aktivním úsilím států existujících na rozhraní jejich dotyku. Konkrétním projevem těchto snah byla velkomoravská říše, duchovním pak cyrilometodějská legenda.

◊  Středoevropská federace. Tato vize usiluje o vytvoření speciálního mocenského centra mezi silami Východu a Západu. Předpokládá spojení více národů střední Evropy do jednoho státního celku. Tato koncepce existuje ve dvou hlavních podobách:

• v ideji federalizovaného Rakouska (Rakousko-Uherska), austroslavismu a Podunajské federace – tedy v představě sjednocené střední Evropy bez Německa jako mocenského centra mezi východem a Německem;
• v ideji Mitteleuropy – tedy v obrazu střední Evropy sjednocené kolem Německa jako mocenského centra mezi východní a západní Evropou či převážně anglosaskou mořskou mocí.

◊  Suverénní národní stát. Tento model vnímá národní stát jako svobodného jezdce, který samostatně hájí národní zájmy v multipolární Evropě. Jeho politika pružně vyhledává v měnícím se poměru sil a zájmů mocností stále nové spojence. Praktickým mocenským výrazem tohoto pojetí byla první Československá republika. V ideové rovině se uvedený model objevuje i jako myšlenka aktivní neutrality.

Jako každý ideální typ jsou i tyto modely teoretickou abstrakcí, která se v praxi jen zřídka objevuje v čisté podobě. Nejrůznější koncepce českého a slovenského státu míchají do sebe vybrané aspekty jednotlivých ideálních typů. Také zahraničněpolitické doktríny a hlavně praktická politika hranice těchto modelů nerespektují. Navíc v kulturně historickém povědomí českého i slovenského národa působí obrazy tradice zahraniční politiky, které mají větší organizační potenciál při formulování světonázorových postojů a zdůvodňování zahraniční politiky než uvedené ideální typy.

Tradice zahraniční politiky

Dějiny zahraniční politiky každého státu jsou důležitou informací o národním zájmu: koncentrují zkušenosti, které se podařilo nasbírat při ohmatávání vnějšího prostředí státu. Ty, které se týkají Česka a Slovenska, jsou zprávou o měnící se rovnováze ve střední Evropě a Evropě obecně, ale též o vztahu Čechů a Slováků k nejdůležitějším mocenským centrům. Dějiny české a slovenské zahraniční politiky navíc ukazují, že ne vždy se postupovalo podle stejných hodnotových priorit. V interpretaci dějin i tradic se často postupuje v závislosti na geopolitickém nevědomí, které se postupně zformovalo v průběhu 18. a 19. století jako reakce na růst prusko-německého a ruského státu. V zásadě je možné hovořit o pěti hlavních tradicích české a slovenské zahraniční politiky, které se pracovně dají nazvat cyrilometodějská, svatováclavská, politika masarykovská, slovanská a internacionalistická.

• CYRILOMETODĚJSKÁ TRADICE

Velkomoravská říše, která se ve střední Evropě rozprostřela na přelomu 9. a 10. století, působí jako geopolitická vzpomínka, která se stala symbolem jedné z linií aktivního hledání samostatné role Čechů a Slováků v Evropě. Renesance velkomoravského odkazu se v politice objevuje vždy, když českému či slovenskému národu vzrostlo sebevědomí. Odkaz na velkomoravskou říši jako výchozí tradici obsahuje i preambule současné Ústavy Slovenské republiky.

Cyrilometodějská tradice vypráví o aktivistické politice v tripolárním prostředí. Symbolizuje ji byzantský mnich Metoděj, který se stal arcibiskupem římské církve. Dílo Metoděje a jeho bratra Konstantina je představováno jako doklad možné symbiózy Východu a Západu, synkretismu, který se projevil v náboženských obřadech, literatuře, umění i architektuře. Tak se také rodily představy o výjimečném a pro všechny potřebném umístění Česka a Slovenska v srdci Evropy, které lze využít k na-plnění role mostu mezi Východem a Západem. Velkomoravská říše trvala jen krátkou dobu a lze ji pokládat za nahodilost. Přesto se v podobě legendy stala vzpomínka na ni nositelem humanistických představ o smíření či propojení Východu a Západu. Z faktu, že tato vize pravděpodobně vyrůstala z chorvatských kořenů a přežívala i v Uhrách, lze dovodit, že ve středoevropském prostoru jsou snahy o integraci západních a východních politicko-kulturních proudů zákonité – ale také, že tento prostor nedisponuje dostatkem moci k jejich naplnění.

• SVATOVÁCLAVSKÁ TRADICE

Toto označení symbolizuje politiku, která se při zajištění českého národního zájmu orientuje převážně nebo výlučně na spolupráci s Německem. Jde o adaptační politiku v situaci, kdy je český stát v gravitačním poli jediné mocnosti – Německa. Při zahraniční politice s jediným, a to mocnějším spojencem, se však spolupráce zpravidla mění v podřízení. Svatováclavská zahraniční politika může vycházet z germanofilství, může ale také být výsledkem rozumové rozvahy: omezený mocenský potenciál státu a neschopnost či nemožnost získat dostatek jiných spojenců znamená, že zde není jiná možnost než akceptovat dominanci německého vlivu.

Politika knížete Václava na počátku 10. století byla vlastně druhou z uvedených variant. Přesto se tato tradice mnohem častěji chápe jako dobrovolné politické, církevní a kulturní spojení s Německem. Tuto politiku neprováděl Václav, ale za svatého prohlášený pražský biskup Vojtěch. Ten na konci téhož století budoval ve prospěch Svaté říše římské a Německa v týlu českého státu státní a církevní jednotky maďarské a polské, vymycoval násilím pravoslaví a jako Slavníkovec byl v opozici k pražským přemyslovským panovníkům. Tento typ „svatováclavské“ tradice je obsažen v některých větvích českého germanofilství, jejichž nejvyhraněnější podobou byla kolaborace za protektorátu v době hitlerovské 3. říše.

• MASARYKOVSKÁ TRADICE

Jedná se o aktivistickou zahraniční politiku, která se snaží zabezpečit český (československý) národní zájem tím, že se vyhne německé nadřazenosti hledáním spojenců jak uvnitř střední Evropy, tak i za jejími hranicemi. Je postavená na představě o nutnosti cílevědomě se podílet na budování evropské rovnováhy. V době 1. republiky byla spojena se snahou zabezpečit československý stát s pomocí jak západních sousedů Německa, tak i slovanskou solidaritou (napřed bez ruské pomoci, posléze s pomocí Sovětského svazu).

• SLOVANSKÁ TRADICE

Jde o zahraničněpolitickou orientaci v bipolárním prostředí rozděleném národní ideou. Vidí zajištění českého i slovenského národního zájmu ve spojenectví či ztotožnění se slovanským Východem, s Ruskem. Byla obsahem literární aktivity a činnosti jednotlivců i skupin převážně v 19. a na počátku 20. století. Nikdy se nestala oficiální zahraniční politikou českého nebo slovenského státu. Politické napojení na Východ mělo vytvořit blok, který by byl schopen čelit jakémukoli nebezpečí vyrůstajícímu z kulturně upadajícího, ale rozpínajícího se Západu obecně nebo z pangermánství. Tato tradice vyústila do celé řady koncepcí, jako je austroslavismus, vize vzájemnosti jako slovanské solidarity, ale též představy o vytvoření všeslovanské říše nebo o jazykovém a náboženském splynutí s Ruskem.

• INTERNACIONALISTICKÁ TRADICE

Předpokládá, že se zahraniční politika v bipolárním světě rozděleném sociální ideou opře o proletářský nebo socialistický internacionalismus, a tak zajistí české a slovenské národní zájmy. Cílem, alespoň literárním, bylo planetární sjednocení po světové revoluci. Tato vize byla ztělesněna v zahraniční politice Československa v letech 1948 až 1989. V praxi však znamenala výhradní spojení s nejmocnějším partnerem v bipolárním světě, tedy podřízení se politice Sovětského svazu.

Hledání nových řešení

Měřeno podle výsledků dosažených při obhajobě národních zájmů, ani jedna z vyjmenovaných zahraničněpolitických tradic není vhodnou orientací do budoucnosti, a to hned ze dvou důvodů:

• Žádná z nich se v kritických chvílích dějin příliš neosvědčila, nedokázala národní zájmy ochránit a zajistit stálost režimu a státu;
• Globalizace a integrace vedou k transformaci mocenských center světa a Evropy. Jsou natolik nové, že ani osvědčené tradice by nemohly sloužit jako orientace zahraniční politiky.

V této situaci se nabízí jediné řešení: pokoušet se nově definovat zahraničněpolitickou doktrínu České republiky i Slovenské republiky, a to bez ohledu na tradiční kombinace ideálních typů. Ve vymezování této doktríny hraje rozhodující roli představa budoucnosti zformulovaná na základě analýzy situace a hodnot, které ten který autor vidí jako požadované ideální cíle. Proto je nutné každé nové definování národních zájmů chápat jen jako podnět k diskusi.

Spojit v zahraniční politice malého středoevropského státu, jakým jsou Česko a Slovensko, přání hájit národní zájmy i humanistické ideály, vyžaduje kombinaci tří principů: integrace, most a národní stát.

• Integrace. Jedná se o adaptační motiv zahraniční politiky, jehož smyslem je napomáhat začlenění Česka i Slovenska do Evropské unie, neboť většinu domácích problémů je dnes možné řešit jen v podmínkách prohlubující se vzájemné závislosti. Každé řešení problémů, které nerespektuje vývoj integrace a proces globalizace, je nutně dočasným řešením, které bude dříve či později korigováno.

Překonání entropie v postsocialistických zemích vyžaduje nový energetický (sociálně ekonomický a mocenský) impuls. Pro jeho vytvoření jsou Česko i Slovensko příliš slabé; zdroj potřebného impulsu může vzejít jen ze spojení potenciálů více zemí. Ovšem i politika uvnitř Evropské unie má svůj aktivistický rozměr. Nemá-li se dostat sama integrace a globalizace do rozporu s humanistickými cíli, musí se každý její účastník – tedy i malé Česko a Slovensko – zapojit do řešení dvou úkolů: (a) definování všech závažných rozporů globalizace a integrace, zvláště těch, které prohlubují sociální diferenciaci a při honbě za ziskem mohou začít upřednostňovat autoritativní režimy, (b) nalezení hybných sil k překonání negativních rysů integrace a globalizace tak, aby tyto procesy získaly jednoznačný humanistický náboj.

• Most. Představa Česka a Slovenska jako nenahraditelného mostu při styku Západu s Východem byla vždy mylná. Tomuto poslání nikdy neodpovídal mocenský potenciál a ani význam prostoru, kde je český a slovenský národ a stát. Na druhé straně Česku i Slovensku geografická poloha, etnická skladba obyvatelstva i kultura umožňují vložit do aktivistických složek zahraniční politiky humanistické prvky velkomoravské tradice. Jedná se o politiku, která ukazuje, že rozdíl východní a západní Evropy není antagonistickým protikladem, že kulturní rozdíly mohou obohacovat a nemusí vést ke konfliktu. Kulturní rozdíly nejsou casus belli, důvod k válce. Takováto politika Prahy a Bratislavy není jen osvětou – je též obhajobu národního zájmu: prosadí-li se vize konfliktu civilizací, Česko a Slovensko na to doplatí ohrožením životních zájmů. Chápat patnáct století existující demarkační linii mezi pravoslavím a katolictvím za frontovou linii je v době existence zbraní hromadného ničení sebevražedný nesmysl. Rozvoj Evropy v 21. století je bez Ruska nemyslitelný.
• Národní stát. Česko i Slovensko jsou dnes v důsledku 2. světové války v zásadě národními státy. Integrace a globalizace bývají však často pojímány jednorozměrně, jako sjednocování na bázi občanské ideje. Jako by se dějiny vracely o dvě století zpět: naivně pojatá občanská idea popírá smysl národního obrození. Navíc i někteří obhájci národních zájmů mají tendenci podceňovat význam státu a prostoru. Samospád integrace a globalizace ale nutně povede k vítězství národních idejí mocných států a velkých národů. Asimilace českých emigrantů v Německu byla vždy chápaná jako přirozená – na rozdíl od postavení Němců v Čechách a Maďarů na Slovensku, kteří byli vždy vnímáni jako příslušnici národnostní menšiny. Dnes se vede zápas o prosazení takové integrace, která by při vstupu do nadstátních institucí žádala odevzdání jen takové části státní suverenity, jež by neznamenala rezignaci na národní identitu.

Důvody potřeby trvalé obhajoby zájmů národa jsou tři. Předně ztráta národní identity by byla pociťována velkou skupinou lidí jako ztráta svobody, a stala by se tak zdrojem konfliktů. Za druhé, národní pestrost je jednou z hybných sil rozvoje civilizace; ztráta této kulturní plurality by znamenala likvidaci jednoho ze zdrojů lidské kultury a pokroku. A nakonec, integrací a globalizací mnohé rozpory a konflikty zájmů skupin obyvatel států či regionů nemizí, pouze dostávají jinou podobu.

Základem českých a slovenských národních zájmů zůstává schopnost zajistit bezpečnost i blahobyt národa a obyvatel v existujících hranicích státu. Prosazování těchto zájmů musí dnes mít podobu aktivní politiky všech azimutů. Úspěšná bude jen tehdy, když naplní zásadu „Mít co nejvíce přátel a žádného nepřítele“. Etickým krédem české zahraniční politiky při obraně národních zájmů může být jen sociálně zodpovědný pragmatismus. V podmínkách rozporně působící globalizace a integrace existují čtyři hlavní faktory, které mohou pomoci chránit české i slovenské národní zájmy i v nepříznivé politické konstelaci:

• Předně je to důsledná orientace na dodržování mezinárodního práva. Pouze zdokonalování mezinárodního režimu, především zvyšování role práva v mezistátních vztazích, může ochránit malé státy. Představa, že mocnosti budou za každých podmínek chránit malé země, s nimiž jsou v aliančním uskupení, neodpovídá historické zkušenosti.
• Následuje orientace na demokraty v Německu a v Evropské unii obecně. Německo je státem, do jehož gravitačního pole se dostaly jak Česko, tak i Slovensko. S jeho politikou jsou spojeny hlavní procesy integrace Evropské unie. Na Německo se v současné době orientují Spojené státy i Rusko jako na nejvýhodnějšího spojence při prosazování svých zájmů ve střední Evropě. V této situaci by právě demokraté v Německu měli mít zájem na zachování malých národů v sousedství, protože vědí – nebo by měli vědět –, že případná pangermánská expanze ohrožuje i demokracii uvnitř Německa, protože lidská práva jsou nedělitelná.
• Z těchto dvou předpokladů vyrůstá i naděje Česka a Slovenska na rovnoprávnou evropskou integraci. Dvacáté století dalo za pravdu Františku Palackému: samostatný česko-slovenský stát byl vždy slabý na to, aby mohl čelit agresi mocností; o jeho dvou geopoliticky ještě bezvýznamnějších dědicích to platí dvojnásob. Je proto pro Čechy a Slováky nezbytné spojit své životní zájmy s nadnárodní institucí, přičemž Evropská unie se jako garant sociálních, národních a občanských práv dnes jeví jako nejvýhodnější. Nadějí je ovšem pouze integrace založená na humanistické vizi europanství.
• V situaci, v níž se nalézají malý český a slovenský národ a jejich státy, je nutné mobilizovat všechny mocenské prostředky. Nevyužitý a velice potřebný nástroj představuje nedostatečně využívaná možnost nadstandardních vztahů Česka a Slovenska. Spolupráce těchto států by se měla opírat nejen o vzájemnou výhodu, ale také o solidaritu. Toto jednání, které nesleduje pouze zisk z kooperace, lze postavit na historické zkušenosti ukazující výhody vzájemné nezištné pomoci odlišných národů se stejnou budoucností.

*          *          *

Obecný závěr úvah o geopolitice ve středoevropském prostoru zní velice prostě: Na začátku 21. století se ukazuje, že geopolitika je velmi užitečným nástrojem analýzy, ale zároveň též velmi nebezpečným prostředkem prognózy a plánování. Světová politika, právě tak jako každá politika, je konfliktním prostředím. Základní otázkou je, zda se tyto konflikty budou i v budoucnu řešit s použitím síly. Problémem geopolitické představy budoucnosti je fakt, že nedokáže zformulovat vizi světa bez mocenských bojů směřujících k hegemonistickému uspořádání. Geopolitika nepokládá za možné přijmout obraz světa bez hierarchické struktury, a proto vede své příznivce k usilování o nadvládu. I když svět vždy takto fungoval a stále ještě funguje, neznamená to, že by nebylo možné uskutečnit i jiný model mezistátních či celoplanetárních vztahů. Budoucnost není jedna – budoucnost existuje ve variantách.

Zajistit české a slovenské národní zájmy je možné jen tehdy, když geopolitické zákonitosti přestanou platit a jejich místo zaujme mezinárodní právo. Humanistická vize budoucnosti vidí jako ideální řešení rozporů v mezinárodních vztazích vytvoření světového státu s autonomními národními regiony. Cesta k němu vede přes pochopení, že moderní a jedině perspektivní je politika vycházející ze zásady si vis pacem, para pacem – chceš-li mír, připravuj mír.

Stať je ukázkou ze závěru  knihy, kterou si můžete stáhnout v plném znění ZDE.

Oskar Krejčí: Geopolitika středoevropského prostoru. Pohled z Prahy a Bratislavy. Páté rozšířené a upravené vydání. Praha: Professional Publishing, 2016. 426 s. ISBN 978-80-7431-161-1