Například Velká Británie posílá dvě třetiny plastového odpadu na recyklaci do zahraničí. Ten pak ale končí z části v moři. Co si počít s plastovým odpadem?
Velká Británie v roce 2017 vyprodukovala celkem 11 milionů tun plastů. Recyklovat měla dvě třetiny. Prý. Zpráva Národního auditorského úřadu totiž ukazuje, že více než polovina plastů se posílá na recyklaci do zahraničí. Ale hodně z nich končí v moři, napsala pro The Converstation ekoložka Sharon George z Keele University.
Britský systém recyklace je podle autorky chaotický. Otázkou je, co brání Británii, aby plasty recyklovala sama a ujistila se, že k jejich recyklaci opravdu dojde?
Vláda reagovala na narůstající zájem veřejnosti o problém plastů, které zamořují moře. Došlo k zákazu použití mikroplastů v kosmetických produktech a za plastové tašky v supermarketech se platí 5 penny. Jsou to sice pozitivní kroky, ale pro začátek spíše gesta.
Britské supermarkety slibují, že budou omezovat využití plastových tašek tak, aby do roku 2025 mohly být všechny znovu využitelné nebo recyklovatelné. V daný moment totiž jedna třetina z těchto tašek nemůže být recyklována.
Na obaly a balení jsou dnes využívány různé druhy plastů, takže jedním z možných řešení by bylo omezit se na konkrétní typ, mít jeden standard, který je možné recyklovat. Znamenalo by to také omezit barvy na balení, například černá na plastových obalech je zvláště velký problém.
Dalším problémem pro recyklování je kombinace plastů s jinými druhy materiálu, například v případě kelímků na kávu jde o plast a papír. Dochází ke komplikacím s oddělením obou materiálů při recyklování. Navíc je to drahé.
Tím pádem, píše autorka dále, by bylo dobré myslet na to, aby bylo oddělení materiálu lehčí už při jejich designování. Platí to pro nejrůznější druhy obalů na jídlo a potravinové produkty.
Surovým materiálem pro většinu plastů jsou fosilní paliva, která jsou o dost levnější než recyklovatelný materiál. Je tu také možnost materiálů rostlinného původu, ale tyto materiály nejsou vždy schopné konkurence – tady by, míní autorka, pomohla intervence státu. Například by mohlo jít o poplatek za výrobu plastů z nerecyklovaného materiálu.
Smutnou pravdou je to, že se plastů jednou a provždy nedokážeme zbavit. Některé z nich jsou nevyhnutelné, protože prodlužují například trvanlivost, jsou ochranou proti baktériím apod. Koupit si například čerstvou rybu bez využití plastů je těžko představitelné, míní ekoložka dále. Nicméně existují řešení.
Zákazníci mohou do obchodu přinést svoje vlastní nádoby na jídlo a obchodníci naopak mohou používat mnohem více recyklovatelného plastu. Rok 2025 je dlouhá doba v době, kdy jsou plasty už součástí potravinového řetězce. Zbavit se materiálu na jedno použití je možné, ale je přitom nutné, aby se do toho zapojili všichni.
Byznys o problému mluví. Ale veřejnost by měla být omluvena za svou netrpělivosti s ohledem na nedostatek výběru a závazku. Je třeba být inovativní. Vláda udělala pozitivní změny, které nicméně byly lehkými výhrami. Nyní je třeba dát financování a zákony, které by mohly podpořit alternativu proti jednorázově používaným plastům. Spotřebitel by se měl také připravit na trochu toho nepohodlí. Plasty nejsou věc, která by rychle zmizela, v našem prostředí zůstávají stovky let. Doposud se skutečná cena jejich životního cyklu nezapočítávala do ceny u pokladny.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.