Ilona Švihlíková vysvětluje, jak je to s odlivem zisků a evropskými strukturálními fondy a proč česká diskuze k tématu prokázala hlavně neznalosti fungování EU.
Velký zájem vzbudil v červenci výtah z Pikettyho článku z ledna 2018, v němž porovnává peníze, které dostávají země z EU a odlivy zisků ze země. Z tohoto srovnání mu vychází, že ČR dopadla nejhůř a je tedy hlavním poraženým Evropy.
Následně se, především v liberálním tisku (často mylně označovaném za „levicový“) objevila silná kritika Pikettyho. Dokonce jsme se mohli dočíst, že EU Českou republiku „zcivilizovala.“
Metodologicky vzato není těžké Pikettyho závěr (který má ve své knize Evropské rozpory ve světle migrace Jan Keller, a kterážto vyšla mnohem dřív, než Pikettyho článek) napadnout. Jistě se dalo očekávat, že kritici nastoupí v plné polní a zahřmí, že Piketty srovnání jablka a hrušky. Primitivní účetní pohled zahrnuje skutečně jen porovnání toho, co do EU platíme, a co dostaneme na příjmech ze strukturálních fondů. Tento velice zjednodušený pohled nás samozřejmě zařadí do kolonky „čistý příjemce“, zatímco Německo neomylně zařadí do kolonky „čistý plátce.“
Ale to skutečně někdo myslí vážně, že Německo na svém členství v EU tedy takříkajíc „prodělává?“, jak by tento primitivní pohled naznačoval? Vyhodnocení členství v určité organizaci je přeci mnohem komplexnější záležitost, než že jen pouhé účetní položky přesunu sem a tam.
Jednak ti, kteří zastávají názor, že EU nás milostivě „zcivilizovala“, jaksi zapomínají na to, že příjmy ze strukturálních fondů nejsou žádné milodary, za něž máme děkovat v předklonu. Účast na jednotném vnitřním trhu je pro země slabší (strukturálně, v dohánění atd.) obrovská zátěž. Právě kvůli přiznání tohoto jasného makroekonomického faktu byly vytvořeny strukturální fondy. Přesně jejich úlohu dnes i historicky pro !Argument sepsal Michael Kroh.
Klasická učebnice Ekonomie evropské integrace přímo cituje Komisi, která o strukturální politice píše, že „byla navržena, aby jižním státům a znevýhodněným regionům kompenzovala zátěž plynoucí ze společného trhu.“
Vyčíslit prospěch ze členství v EU je tedy podstatně komplexnější záležitost – dopady vnitřního trhu na mikro- a makrosféru jsou pozitivní i negativní, dopadají různě na různé sektory, mění se v čase a nelze zapomenout ani na náklady byrokratických opatření (například pitomosti jménem GDPR) – to vše se musí vzít v úvahu, ne jen „dal, dostal“, což je takový kalouskovsko-účetní primitivismus.
Odliv zisků je téma, kterým se zaobírám už skutečně dlouho (koneckonců kniha Jak jsme se stali kolonií je toho důkazem) a na rovinu řečeno mě těší, že se mu podařilo prorazit do hlavního proudu a že se stále více přiznává, že je to obrovský problém a situace je neudržitelná. Za ty roky (cca deset let), co o tom mluvím a píšu, mě upřímně potěšilo, že se poněkud méně objevuje takovéto to „chudinky zahraniční korporace ony mají právo si vzít, co investovaly“, nebo „to je přeci kapitalismus, je vidět, že nemůžeme zdražovat pracovní sílu, abychom byly pro zahraniční investory atraktivní atd.“ Užila jsem si toho víc než dost.
Ovšem poněkud mě také překvapilo, když se v jistém liberálním médiu nedávno psalo v souvislosti s tímto tématem, že teprve až analýza Úřadu vlády se zaobírala tématem odlivu zisků z ekonomiky.
Ale vraťme se k Pikettymu. Je jeho pohled skutečně tak mylný a irelevantní?
Zkusme si to u afrického kontinentu. I u něj se analyzuje to, co jednotlivé země získají na rozvojové pomoci. Ale pokud se zároveň nevezme v úvahu jiný tok – tedy odliv zisků ze země, například z těžby kobaltu, zlata či diamantů – mohli bychom dojít k závěru, že africký kontinent přeci musí být strašně bohatý, když do něj plynou částky rozvojové pomoci již několik desítek let. Proto jsou všechny ty tlachy o navýšení pomoci Africe bezpředmětné, dokud se nepřivřou kohoutky, jimiž z tohoto kontinentu již desítky let odplývají miliardy dolarů.
Ano, aktéři jsou jiní, podobně jako u EU. Na jedné straně jsou mezinárodní organizace a na straně druhé u odlivů jde o soukromé nadnárodní firmy. Ale na logice věci se nic nemění. ČR je sice začleněná v mezinárodní dělbě práce o něco výše než africké země, které jsou drancovány pro kobalt, ropu a další nerostné bohatství, ale princip zůstává stejný. Více odejde pryč, než přijde. Z naší národní práce živíme jiné a zvyšujeme životní standard někde jinde. (Těchto mechanismů přerozdělování v globálním měřítku je samozřejmě víc, specifický je třeba daňový dumping a daňové ráje jako takové, které prostě kradou daně jiných zemí.)
Piketty prostě a jednoduše popsal současnou mezinárodní dělbu práce, což není nic jiného než neokolonialismus. Jen jeho hlavními aktéry nejsou nutně státy, ale nadnárodní korporace. Mezinárodní dělba práce je stále silně hierarchizovaná a EU není žádný mazlík, ale prostě mocenská organizace jako každá jiná.
Piketty ukázal natvrdo, jak funguje globální ekonomika, naším úkolem není ani se s tím smířit, ani vzývat nábožně EU, ale pracovat na nápravě. Je obtížná, ale nemožná není.