Adam Votruba ve svém komentáři problematizuje „levicový liberalismus“, které chápe jako svého druhu náboženství.
Velkou část sdělovacího prostoru ovládá dnes levicová ideologie, označovaná někdy jako levicový liberalismus, jindy jako neomarxismus. Oba tyto pojmy jsou poněkud zavádějící, nicméně se používají a sami levicoví aktivisté se častěji hlásí k pojmu liberalismus než neomarxismus.
Tato ideologie se v mnoha ohledech začíná podobat náboženství. Nemíním zde mluvit o způsobech označování „nevěřících“, emocionálním zanícení pro sdílené hodnoty apod. Nejvýmluvnější podle mého soudu jiná věc. Je to posedlost levicových liberálů sexem, resp. lidskou sexualitou. Otázka práv sexuálních menšin, tzv. genderová otázka, feminismus jsou pro levicové aktivisty často hlavní politickou otázkou, která převyšuje svým významem vše ostatní.
Když si promítneme historii politického myšlení od konce 18. století až do současnosti, nenapadne nás žádná politická ideologie, která by chtěla řešit lidskou sexualitu tak zásadním způsobem. Klasický liberalismus, konzervatismus, socialismus, ba i komunismus a fašismus řešily primárně politické otázky – fungování státní moci, státního systému, ekonomického systému. Bylo zde samozřejmě téma volebního práva žen, jejich vstupu do politického života i na trh práce. To všechno byly ale „jen“ politické otázky, které v žádném případě neaspirovaly na předefinování lidské sexuality.
Kdo naopak činil z lidské sexuality ústřední bod svého zájmu, byly velké náboženské nauky. Mohlo by se zdát, že pro náboženství by měl být středobodem všeho Bůh. Jenže hlavním nástrojem církevní moci nebyl Bůh, ale kontrola věřících pomocí dobře dávkované sexuální frustrace, jak na to upozornil ve svém díle Sigmund Freud. Platí to zejména o největších expanzivních náboženství jako křesťanství a islám. Strategie byly různé. Například katolická církev se ustanovila na principech relativně benevolentních. Po neotesaných barbarech, jakými byli ranně středověcí Evropané, toho nemohla chtít příliš. Podstatou katolictví je nevyřčené heslo: Žádný sexuální styk bez schválení církve! Zásadním požadavkem je uzavření církevního manželství. Katolictví ovšem nepočítá s tím, že by většina lidí byla schopna těmto nárokům dostát. Církev i Bůh proto chybujícím odpouštějí. Má to jedinou zásadní podmínku: Říct o svém poklesku představiteli církve a prokázat náležitý pocit viny.
Jak to souvisí s dnešním levicovým liberalismem? Levicový liberalismus v sobě spojuje dvě protichůdné věci. Na jednu stranu hlásá osvobození. Jde o údajné osvobození od kulturního diktátu mužské a ženské role, od kulturního diktátu představy, že heterosexualita je normální atd. Nabízí dokonce svobodnou volbu pohlaví, a to nejen pouhých dvou pohlaví, ale i dalších variant. Co v liberální rétorice chybí, ač by to tam být mělo, je skutečnost, že levice chce osvobodit lidskou sexualitu od diktátu přírody. Některé z bodů, které jsou proklamovány jako lidské právo, jsou dnes možné (nebo přinejmenším zdánlivě možné) jen díky technologickému pokroku v lékařství. Jde vlastně o setrvalý civilizační trend větší moci člověka nad přírodou, tentokrát nad přírodou v člověku, tj. nad lidským tělem. V jistém smyslu to připomíná staré heslo „poručíme větru, dešti„.
Jenže zmíněné osvobození znamená ve skutečnosti mnohem větší kontrolu, a také sebekontrolu, nad sexualitou. Je v tom podobná logika, jaká byla už v raném křesťanství: „Člověk si musí umět poručit, aby neotročil svým pudům, jinak nemůže dosáhnout pravé svobody.“ Zní to pro některé lidi lákavě, zejména pro ty, co nemají rádi sami sebe, resp. mají problém se svou fyzickou stránkou. Představa o svobodné volbě pohlaví v sobě na jednu stranu obsahuje vzkaz, že se člověk nemusí ztotožnit s přírodním diktátem, na druhou stranu skutečná volba znamená i možnost potlačení své biologické podstaty, neboť jinak by nešlo o pravou volbu.
Logickou součástí zvýšeného tlaku na kontrolu a sebekontrolu je pranýřování určitého typu sexuálního chování, které je označováno jako sexuální obtěžování. Definice tohoto jevu je poněkud vágní. Problém je, že z podstaty věci je každé namlouvání vždy zároveň sexuálním obtěžováním. Kolik žen a mužů chování jejich budoucího partnera nejprve obtěžovalo, než se do něj zamilovali? Toto chování je regulováno tradičními zvykovými normami, které určují, co je přijatelným způsobem namlouvání a stanovuje určitou míru zodpovědnosti u obou stran. Co však dělat, když někdo vážně prohlašuje, že tradiční kulturní normy jsou z podstaty věci chybné, protože tolerují sexuální obtěžování? Namlouváním budoucnosti bude možná internetová seznamka, v níž dá člověk dobrovolný souhlas s tím, aby dostal sexuální nabídku.
Mimochodem nelze přehlížet jeden podstatný paradox: Pokud zlikvidujeme tradiční zvykové normy, což leví liberálové interpretují jako osvobození, je to zákonitě spojeno s nutností vytvořit náhradní psané regulativy. Ve výsledku to pak znamená více státního dohledu a rozsáhlejší pravomoci státního donucovacího aparátu nad lidským životem. To je pointa i podstata levého liberalismu zároveň. Oprostíme-li se od složité rétoriky a postavíme vedle sebe pouze hlavní deklarovanou hodnotu a praktické politické požadavky, dostaneme tuto rovnici: Větší svoboda lidského jedince = větší kontrola politického systému nad lidským tělem.
Historicky navazuje levicový liberalismus na protestantskou tradici, což je zřejmé i z toho, že nejsilnější pozice má v protestantských zemích, zatímco v katolické části světa jeho témata zdaleka tolik nerezonují. Někde v pozadí je ono puritánské: „I pouhé pomyšlení na smilstvo je těžký hřích, který nemusí být Bohem nikdy odpuštěn!“ Puritánství spojuje s dnešním liberalismem zřejmá snaha o odsexualizování člověka, neboť teprve takový člověk může být považován za morálně čistou bytost.
Není bez významu, že hlavní zemí levicového liberalismu jsou Spojené státy americké, tedy země, která na rozdíl od evropských států není vlastně sekulární. Zdejší liberální agenda je v mnoha ohledech bojem proti konzervativnímu náboženskému myšlení, které v některých částech Ameriky trvá např. na popření darwinovské teorie. To jen podtrhuje skutečnost, že liberalismus vede spíše náboženský než politický boj.
Je pak ironií dějin, když evropská levice přebírá program americké levice. Paradox spočívá v tom, že americká levice (pokud ji budeme srovnávat s tou evropskou) nedosáhla ve prospěch pracujících takřka ničeho, co by stálo za řeč. Nyní se však ten, kdo v dějinách nic nedokázal, stává vzorem pro toho, kdo má za sebou úspěšnou minulost.
Liberální ideje jsou prosazovány s poměrně velkým zanícením. Důsledkem tohoto „náboženského“ fanatismu je i rozdělení západních společností na dva téměř nesmiřitelné tábory. Americký politolog Mark Lilla komentoval situaci ve své zemi slovy, že v Americe žijí vedle sebe dva různé národy.
Zajímavé může být porovnání dnešní situace s podobnými případy společenského pnutí v minulosti. Překvapivě mnoho paralel bychom našli např. v období před třicetiletou válkou. Tehdy zesílilo ideologicko-náboženské rozdělení Evropy natolik, že ideologická identita začala v mnoha zemích převažovat nad identitou národní. Lidé byli loajálnější k souvěrcům jiného jazyka než k spoluobčanům jiného názoru.
Mezi další podobnosti obou období patří i relativní blahobyt oproti době předchozí (i pozdější), spojený ovšem s mimořádným nárůstem sociálních a majetkových rozdílů – a zároveň s identifikovatelným poklesem životní úrovně nejchudších. Elity jsou více kosmopolitní, stýkají se napříč zeměmi a kulturně se odcizují prostému lidu. Není úplně bez zajímavosti, že 16. století má oproti středověku větší problémy s tuláky a žebráky, jejichž pohyb mezi zeměmi se pokouší poněkud regulovat. Když totiž některé město své žebráky z křesťanského soucitu podporuje, má to ten efekt, že se tam začínají stěhovat další a další.
Při pohledu na náboženský fanatismus 16. a 17. století bychom měli poněkud vystřízlivět z nadšeného antinacionalismu dnešních liberálů a jejich floskulí typu: „Partikularismus znamená konflikt, univerzalismus znamená mír.“ Toto tvrzení, které je pro běžného člověka téměř nedešifrovatelné, sugeruje levicovým aktivistům iluzi mravní přednosti ideologické identity před identitou národní. Jak ovšem zajistit mír mezi dvěma a více univerzalistickými ideologiemi, to již liberálové neřeší. Je to ostatně problém neřešitelný, neboť univerzalistická ideologie nezná hranice. A to co nezná hranice nemůže žít v míru s nikým, kdo se nepodřídí.