Veronika Sušová-Salminen píše o některých současných výkladech srpnových událostí a o tom proč vypadají jako svátek frustrátů.
Letošní výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy se podle očekávání proměnilo v rusofobní svátek s příchutí už značně vyvanulého antikomunismu a nevkusu. Nepřehlédnutelným poselstvím bylo připomenutí si agresivity Ruska a Sovětského svazu, což jedno jest. Samotný obrodný proces v rámci komunistické strany, možnost vzniku nějaké formy „třetí cesty“, myšlenkový náboj „socialismu s lidskou tváří“ a hlavně vztah československé společnosti k nim zůstávaly spíše ve stínu sovětských („ruských“) tanků a vojenských bot. Reflexe výročí v takovémto podání zcela zapadá do ideologické výbavy současného údajně liberálního režimu v Česku a na Slovensku. Poslouží hlavně k utužení jednoho ze základních vzkazů – na Východ nepatříme a naším hlavním problémem bylo, je a bude Rusko či „ruská hrozba“. Spolu s tím se opět utvrdí mínění, že žádný demokratický socialismus či třetí cesta nebyly vlastně možné. Vždyť celá neoliberální transformace na této premise stála.
Hledání viníků pokračuje
Vzhledem k tomu, že rok 1968 se stále do značné míry týká českého a slovenského vztahu k Rusku, pozastavím se u tohoto tématu (významům roku 1968 jsem se věnovala minulý rok). V první řadě je absolutně ahistorické považovat současné Rusko za Sovětský svaz. Reálie právní, společenské, geografické a ideologické tomu neodpovídají. V mnoha momentech se dnešní Rusko od SSSR distancuje či se k němu staví kriticky, i když to neodpovídá požadavkům ze Západu, který má o ruském vyrovnání s ruskou a sovětskou minulostí jiné, tj. vlastní představy. Ty více či méně zapadají do schématu dekolonizace a omluvné rétoriky, které často hrubě nesouzní s neokoloniální realitou západního vztahu k bývalým koloniím, protektorátům a okupovaným územím. Opomíjen tak zůstává fakt, že rozpad sovětského bloku (a částečně i SSSR) vedl k mnohem radikálnější dekolonizaci, a že pokusy dnešního Ruska o znovuzískání vlivu ve svých bývalých satelitech jsou jen stínem stále platných neokoloniálních poměrů v dnešní Africe, Asii, a dokonce i v Latinské Americe.
Je ale také pravda, že v jiných případech se dnešní Rusko (či výrazná část ruské společnosti) k sovětským dějinám staví překvapivě (pro nás) pozitivně – k těmto případům patří například interpretace vítězství ve Velké vlastenecké válce a postavy Stalina jako symbolu tohoto vítězství, a to bez ohledu na čistky, GULAGy a další Stalinovy zločiny vůči občanům vlastního státu. Rusko se tak v jednom okamžiku nelogicky a pro nás skandálně přihlašuje k sovětskému dědictví a hned v dalším ho odmítne nebo ignoruje.
V souvislosti s výroky předsedy Komunistické strany Čech a Moravy se v letošní české debatě objevil také podivný pokus amatérského dějepisectví – invaze prý byla dílem Ukrajinců v sovětském politbyru a provedly ji také ukrajinské jednotky, ne Rusové. Je to samozřejmě nesmysl, protože rozhodnutí o invazi do Československa nijak nesouviselo s národnostní identitou nebo národnostní politikou Sovětského svazu v roce 1968. Kromě toho je celkem známo, že vojáci jednotek západního vojenského okruhu (tedy často Ukrajinci) neměli nejmenší tušení, kam je velení vysadilo.
Mnohem spíše je třeba si připomenout tlak a úlohu ostatních tehdejších lídrů socialistického tábora, především soudruhů z NDR, Maďarska, Polska a Bulharska, které vývoj v Československu značně znepokojoval a po Brežněvovi požadovali zásah. Ale ani v tomto případě se nejednalo o rozhodnutí národního charakteru. Spíš to byla otázka logiky konzervativních režimů, k nimž se mimochodem ten Brežněvův v SSSR už řadil také. Ještě výrazněji se do sovětské politiky promítly konzervativní tendence právě po srpnu 1968. Jedním z jeho důsledků bylo odmítnutí Kosyginových reforem v ekonomice a reforem vůbec. Tím se dostáváme i k otázce načasování československého obrodného procesu, který přišel příliš pozdě (ve vztahu k chruščovskému tání) a vlastně i příliš brzy (ve vztahu k perestrojce) – vnitřní hodiny české a snad i slovenské fungují poněkud jinak než svět kolem. Pražské jaro na to doplatilo.
Geopolitika a socialismus
Z geopolitického hlediska ovšem tato situace nahrávala SSSR. Totiž Československo v roce 1968 bylo stále výjimečné tím, že na jeho území nebyla umístěna Rudá armáda. Odpovídalo to fakticky „československé cestě“ , která se po roce 1945 lišila od Maďarska nebo Polska a jejich politické konstelace po skončení války. Ovšem neodpovídalo to nejspíš potřebám vojenské strategie SSSR v době studené války. Z hlediska geopolitických součtů byla invaze a „dočasný pobyt“ samozřejmě jen jednou z položek na „velké šachovnici“. Tento geopolitický výklad je poměrně častý v současném Rusku, které zažívá určitou „geopolitickou renesanci“ (částečně jen virtuálně). Je celkem pochopitelné, že s takovým výkladem Češi a Slováci jen těžko budou souhlasit (i když se najdou tací, kdo to dnes opakují), protože instinktivně odmítají být jenom „položkou“ na velké šachovnici. Je to v podstatě hlavní výčitka vůči všem velmocem, která má obecnější platnost. Stačí si vzpomenout na invazi do Iráku v roce 2003, kterou české elity podpořily, nehledíce na hořkost vlastních dějin, se slovy o lidských právech na rtech. Spojencům musíme na slovo věřit, opakují dnes jiní.
Ovšem takovýto geopolitický výklad invaze, že byla prostě nutná vzhledem k probíhající soutěži s USA a se Západem, nepochybně kulhá. Když nic víc, tak ustrnul v minulosti. Obhajuje krok, který se fakticky stal jedním (rozhodně ne jediným) z hřebů do rakve SSSR i sovětské nadvlády ve střední a východní Evropě. Socialismu prachsprostá Machtpolitik (politika síly) skutečně nesvědčí. Jak to příznačně hlásal helsinský transparent demonstrantů proti vpádu do Československa „Socialismus ano, pancéře ne.“
Z hlediska československé zkušenosti byla invaze a následná okupace okamžikem, který odhalil tvář sovětského „bratra“ – v podstatě se před očima našich rodičů a prarodičů zjevila tvář impéria, které během pár hodin a dní ztratilo svoji dosavadní legitimitu, ospravedlnění (tedy u těch, u kterých je mělo). Je úplně jedno, že invazi dnes v Rusku někteří (a často velmi bizarně) obhajují jako nutnost a opírají se přitom i díky myšlenkové lenosti o argumenty propagandy brežněvského režimu. Dějiny samy už ukázaly, že se jednalo o slepou cestu. SSSR se rozpadl, a to v momentě, kdy Sověti uvolnili sevření a pokusili se o vlastní reformu (z části inspirovanou československým obrodným procesem!). Jako domino se rozpadl celý sovětský blok. A tohle je poselství, ke kterému rok 1968 v Československu bezesporu svým dílem přispěl. Takže okupace roku 1968 je spíš příkladem selhání onoho geopolitického realismu než jeho úspěchem.
Dnešní frustrace a dějiny
Bohužel dějiny mají tu nevýhodu, že si jejich výklad přisvojuje kdekdo a jak se mu to zrovna hodí: politici s jejich současnou politickou agendou na prvním místě, žurnalisté s jejich zjednodušeným „komiksovým“ přístupem ke světu jako boji dobra proti zlu hned za nimi a na dalším místě i nejrůznější amatérští, zato „bombastiku“ milující, „geopolitici“. Platí to pro Česko a úplně stejně pro Rusko.
Po půl století by ale snad nebylo od věci, kdyby invaze do Československa a potlačení obrodného procesu pražského jara přestala být příběhem postkomunistických/postsovětských frustrací projektovaných do vlastních dějin. Pro jedny v Česku je okupace ublíženeckým klackem k mlácení pomalu všeho ruského, a pro ty druhé v Rusku zase téma k ne moc důstojnému popírání selhání a chyb státu, který už 27 let z dobrých důvodů neexistuje a který sami v roce 1991 pomohli rozbořit. Historie jako učitelka života? Tak daleko jsme se pořád nedostali.