Jan Kavan vzpomíná na osobnost bývalého generálního tajemníka OSN a diplomata Kofiho Annana.
Před několika dny jsem si v médiích přečetl, že zemřel Kofi Annan, bývalý generální tajemník OSN. Bylo mu 80 let. Velmi mne to zasáhlo, protože jsem ho nejen znal, ale považoval jsem ho za jednoho z nejslušnějších a nejčestnějších světových politiků z plejády, se kterou jsem měl možnost se seznámit. Kofi, jak mu v OSN všichni říkali, byl distingovaný, klidný, skromný, pracovitý. Nesnažil se na sebe nějak upozorňovat. Hovořil často poměrně tiše, ale s autoritou podepřenou téměř celoživotním působením v orgánech OSN. Těšil se respektu i obdivu všech, kteří měli tu čest s ním pracovat.
V letech 2002-3 jsem k nim patřil. Jako předseda Valného shromáždění OSN jsem s ním měl pravidelné schůzky, na nichž jsme řešili nejen otázky programu a pracovních postupů, (především tzv. revitalizaci OSN), ale i nejrůznější mezinárodní krize, na které musela OSN reagovat.
Absolutně nejzávažnější krizi způsobila americká invaze (nebo spíše invaze ochotných, jak ji USA nazývaly) do Iráku v březnu 2003. Snažili jsme se jí zamezit již od září 2002, kdy o její možnosti promluvil ve Valném shromáždění OSN prezident USA George W. Bush, který vystoupil v den mého nástupu do nejvyšší volené funkce v OSN. Kofi i já jsme jednali, jak se členy Rady bezpečnosti OSN, od níž USA požadovaly mandát pro svou invazi, tak i s vlivnými diplomaty zastupujícími ve Valném shromáždění rozhodující regionální uskupení. Kofi později nazval toto období „nejsložitějším obdobím v historii OSN“, neboť byla zpochybněna sama podstata a filosofie Spojených národů. Pokud by Rada bezpečnosti OSN svým mandátem posvětila vojenskou agresi proti členskému státu, a to na základě chatrných, neprůkazných a nevěrohodných argumentů, které se později ukázaly být zcela vymyšlené, tak by se zpronevěřila svému základnímu poslání. A zpochybnila by smysl své existence. Invazi se nepodařilo zabránit a Kofi to nazval jeho „nejtemnější hodinou“.
Nesouhlasil jsem. OSN neměla (a nemá) žádné mocenské prostředky, které by jí umožnily zabránit kterékoli velmoci chovat se velmocensky. Na druhé straně navzdory obrovskému americkému nátlaku, kterému byly vystaveny nestálí členové RB OSN, například Mexiko, Kamerun, Chile a Angola, se podařilo odepřít invazi mandát RB OSN. Nakonec „koalice ochotných“ nezískala nejen pravomocný mandát, ale ani „morální mandát“, jak americký diplomat nazval možnou podporu většiny členů RB, která by sice narazila na veto několika stálých členů RB, ale byla by politicky zneužitelná. Považoval jsem to proto za úspěch OSN, jehož většina členských států byla otevřeně k invazi kritická. A tedy i za úspěch Kofi Annana.
Je jistým paradoxem, že Kofi Annan byl vybrán vedením USA, aby nahradil Boutros Boutros Ghaliho, egyptského generálního tajemníka OSN, který si svými projevy znepřátelil Spojené státy, a přesto nakonec i on skončil jako terč americké kritiky. Několik měsíců po invazi nazval Kofi v rozhovoru s reportérem BBC invazi Iráku porušením Charty OSN i mezinárodního práva.
Sám jsem použil stejnou formulaci o něco dříve ve snaze, nejen distancovat od invaze Valné shromáždění OSN, ale i sám sebe od postojů českých politiků, kteří agresi buď schvalovali, např. prezident Václav Havel a ministr zahraničí Cyril Svoboda, nebo ji tolerovali, například premiér Vladimír Špidla. Měl jsem v tom plnou podporu Kofi Annana.
S Kofim jsem se plně shodl na prosazování rozvojových cílů milénia, na prioritách boje proti chudobě i AIDS v Africe, na respektování univerzálních lidských práv, na zlepšení spolupráce mezi bohatým Severem a chudším Jihem atd. Rád jsem jel až do Východního Timoru, abych navázal na Kofiho úspěšné jednání o nezávislosti Timor-Leste na Indonésii.
V srpnu 2003 jsem viděl Kofiho zcela zdrceného a šokovaného. V sídle OSN v Bagdádu položili teroristé z Al-Kajdy bombu, která zabila zvláštního zástupce Kofi Annana, skvělého brazilského diplomata Sergia Vieira de Mello a 21 jeho kolegů. Kofi si od zkušeného Vieira de Mello, ověnčeného nedávnými diplomatickými úspěchy i z Východního Timoru, sliboval významný průlom v patové situaci, která převládala v Iráku pět měsíců po invazi. Hovořil jsem s ním o možnosti stáhnout pracovníky OSN z Iráku a velmi jsem ocenil, že Kofi i přes bolestnou ztrátu přítele, necouvl a OSN pokračovala ve své práci, i když za nesmírně ztížených podmínek.
Už jsem byl zpět v Praze (a v nemilosti), když Kofi prosadil založení Komise OSN pro lidská práva, inicioval první OSN protiteroristickou strategii, prosadil průlomovou rezoluci „Zodpovědnost chránit“ /Responsibility to Protect/ občany před genocidou, válečnými zločiny, etnickými čistkami či zločiny proti lidskosti i jejích vlastních vlád. Kofi významně přispěl k dosažení příměří mezi Izraelem a Hizbolláhem v Libanonu v roce 2006. V roce 2001 získala OSN a i Kofi Annan Nobelovu cenu míru.
Po skončení jeho mandátu se Kofi Annan odstěhoval do švýcarského Bernu, kde založil Nadaci Kofi Annana a dál pomáhal řešit řadu konfliktů, zvláště v jeho rodné Africe. Jeho nástupce v OSN Ban Ki-mun ho vyslal jako svého zvláštního zástupce do Sýrie, ale toto úsilí Kofi po čase vzdal s vysvětlením, že není možné, aby jemu záleželo na prosazení mírového řešení tamějšího konfliktu více než protagonistům obou stran.
Všem, kterým skutečně záleží na mírovém uspořádání světa, na boji proti extrémní chudobě a proti korupci všeho druhu, bude Kofi Annan velmi chybět.
Čest jeho památce!