Škrtací politika posledních deseti let vážně poškodila (nejen) americkou ekonomiku. Proč měl Keynes pravdu?
Ryan Cooper píše pro The Week o katastrofách způsobených politikou škrtů.
Po finanční krizi 2008 nabídli staří dobří keynesiánci rychlou nápravu: stimulaci ekonomiky. Nevyužitá kapacita a nezaměstnaní pracovníci znamenali, že ekonomická produkce by se mohla obnovit za doslova nulových nákladů. Bylo to vyzkoušeno v průběhu Velké deprese.
Jenže během krize neoliberální a konzervativní síly na keynesiánskou školu zaútočily z řady úhlů. Jednak by prý stimul nefungoval, protože by měl vliv na dluh, nebo by způsobil hyperinflaci, nebo nezaměstnanost byla prý strukturální, nebo demografie, nebo…
Po deseti letech jsou důkazy jasné. Proti-keynesiánské síly se zmýlily v každém jednotlivém argumentu. To, že odmítly vzít „několika biliónový šek“, který si prostě jen seděl na chodníku, je největším omylem analýzy ekonomické politiky nejméně od roku 1929.
Podívejme se na pachatele podrobně.
Ekonomové Alberto Alesina and Silvia Ardagnová vydali studii, která tvrdí, že zvýšení daní a snížení výdajů je vlastně prospěšné. Hovořili o tzv. „expanzivní škrtací politice“. Přidali se k nim Reinhartová a Rogoff, kteří zase strašili, že existuje spouštěč, kdy 90% dluh k HDP spustí ekonomickou stagnaci.
Obě dvě studie měly velké konceptuální problémy. Alesina a Ardagnová si vybírali data tak, aby se jim hodila, vybrali si neobvyklé případy zemí, které neměly recesi, nebo se mohly z problémů vyexportovat. Reinhartová a Rogoff si zase udělali kauzalitu zpětně, a dokonce udělali i trapnou chybu v Excelu, která jaksi jejich korelaci „upravila“.
Důkazy jsou ovšem v reálném světě – to, že tito čtyři udělali vše špatně. I Obamův malý stimulační balíček, příliš malý na to, aby zcela napravil Velkou recesi, hodně věcím napomohl. Naopak, evropské země se podrobily tvrdé škrtací politice a přesně jak Keynes předvídal, zažily kolaps produkce a zaměstnanosti.
Pak tu máme inflační strašáky.
Konzervativci jako Boskin, Cogan či Ferguson a další podepsali otevřený dopis Bernankemu, tehdejšímu šéfovi FEDu, a varovali ho, že kvantitativní uvolňování povede k inflaci. (Bernanke to udělal stejně). Podobně Cowen či Gordon, kteří tvrdili, že hlavním problémem růstu je struktura, není dost inovací a ekonomika má omezení na straně nabídky. Prostě nemůžeme růst rychleji, říkali.
Tyhle skeptiky a ekonomy strany nabídky spojuje to, že by tam měla být alespoň nějaká inflace. Když ekonomika přeci naráží na maximální kapacitu, jak říkal Gordon, pak by tu měl být tlak cen, protože firmy se přeci přetahují o vzácnou práci a materiál.
Ovšem po tomto jejich argumentu to trvalo šest či osm let, než se vůbec dala očkem inflace zahlédnout. Takže nejenže se neobjevila hyperinflace, ale inflace byla stále pod cílovou hodnotou 2 %.
Pak tu máme další teorie.
Prý mezera v dovednostech, protože američtí pracovníci nejsou připraveni zaujmout volná pracovní místa. Obama se tomu věnoval v roce 2012. A pak prý demografie, že populace, která je na pracovním trhu, klesá. Takže participace na trhu práce byla vykládána demografií a tím, že tatínkové zůstávají doma.
Oba dva tyto argumenty, drtí dále Cooper, předpokládají nedostatek pracovní síly. Pokud jsou nezaměstnaní prostě nezaměstnatelní a klesá míra participace na trhu práce kvůli nějakým kulturním trendům, pak ti, co práci mají, by jaksi měli mít vyšší mzdy, protože firmy se o ně budou přetahovat. Jenže nic takového se nestalo. Velmi umírněný růst mezd můžeme vidět v letech 2015-2017, ale to bylo hlavně kvůli tomu, že inflace byla hodně nízká. A podíl mezd na výstupu spadl na historické dno a stále tam je, upozorňuje Cooper. Je možné, že nízké mzdy jsou tu i díky tomu, že korporace ovlivňují ekonomiku a poškozují pracovníky. Jenže je to další rána těm proti-keynesiáncům.
Ano, participace na trhu práce spadla. Jenže od té doby nezaměstnanost klesla, a pak světě div se, zase participace rostla. Žádná mezera ve znalostech, nedostatek inovací, nebo exploze tatínků, co jsou s dětmi doma. Prostě to byl kolaps agregátní poptávky.
Ironie ohledně tohoto přívalu pitomostí je, že mnoho argumentů proti Keynesovi bylo založeno na tom, aby v budoucnosti nebyly negativní dopady. Třeba Rogoff napsal, že čím dříve politici přijmou přizpůsobení, tím je nižší riziko paralyzujícího dluhu.
Jak je vidět, důkazy pro Keynese jsou drtivé. Desetiletí nesmyslné škrtací politiky vážně poškodilo americkou ekonomiku, jsme asi 3 bilionů dolarů pod předchozím trendem. Přes kombinace špatné víry a čiré nekompetentnosti, zastánci škrtací politiky vytvořili přesně ten problém, kterého se měli vyvarovat. Sbohem a šáteček.
Články zveřejněné v sekci Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.