Ivo Šebestík skepticky píše o tom, proč jsou lidské dějiny v podstatě nekonečně dlouhým příkladem toho, jak by se žít nemělo.
Původní významy starých řeckých a latinských slov užívaných v moderních jazycích často nabízejí krásnou možnost, jak vrátit těmto slovům jejich dřívější význam, když se význam moderní posunul maličko jiným směrem.
Řecké slovo σκέψις (v moderní řečtině σκέψη) vplulo do češtiny dost možná i ve svém původním významu jako uvažování, přemýšlení či pozorování. Nicméně dost možná docela brzy začalo být spojováno s uvažováním, jež nese překvapivé výsledky, snad můžeme říci i údiv.
V mysli skeptika však dřívější překvapení a údiv rychle vyšuměly a na jejich místo přišlo rezignované pokrčení ramen. Vzhledem k původním významům onoho hezky znějícího slova můžeme ale konstatovat, že skeptikem se člověk stal díky tomu, že se nad věcmi světa, jež ho obklopuje, neuváženě zamyslel. Vskutku přemýšlet o světě, ve kterém žijeme a o společnosti, kterou jsme si – patrně z důvodu skrytého masochismu (jiný důvod mě nenapadá) – vytvořili, totiž k ničemu jinému než ke skepsi vést nemůže.
Na druhé straně nemůžeme ale popřít, že při troše úsilí dokážeme objevit racionální základ i myšlení opačného, tedy pozitivního, optimistického a nadějeplného. Tajemství radostného vnímání neradostné reality je vcelku prosté. K tomu, aby se člověk díval na svět vesele, stačí, když si každý den velice dobře uvědomí, co je člověk vlastně zač. Z hlediska stvoření by se dalo mluvit o velmi nedokonalém, vskutku nedotaženém pokusu o pozvednutí všemožně biologicky podmíněného tvora na úroveň racionálně uvažující a citově bohaté bytosti, jež bude konat v zájmu svém, své rodiny, svého širšího společenství a nakonec i v zájmu celého lidstva a světa.
Tento záměr se v celé šíři nejenom nepodařilo uskutečnit, ale lidské dějiny jsou v podstatě nekonečně dlouhým příkladem toho, jak by se žít nemělo. Kdyby se tedy trochu více myslelo. Nicméně navzdory tomu se během tisíciletí událo s lidstvem něco jako zázrak. Více než devadesát procent doby své existence žil totiž člověk pod převisem, v jeskyni, chatrči nebo dokonce v hnízdě z listí umístěném v korunách stromů. Nemyl se a koupal se jenom, když omylem spadl do řeky. Taktéž nestoloval, ale krmil se rukama a maso trhal zuby. Živil se bobulemi, ovocem, kořínky, hmyzem, hlodavci a jenom když se hodně zadařilo, pak skolil buvola či mamuta. Naproti tomu jiní se živili jím. Například medvědi.
Jedna tlupa napadala druhou, přičemž vítěz získal nejenom loviště, ale i ženy tlupy poražené. (Tehdy bývalo ještě jasné, kdo je muž a kdo žena. Třetí a další pohlaví se nepočítala.) Ostatní poražení byli obětováni přírodním silám, ze kterých se později vyklubala božstva. Nosil tento člověk oděv na mnoha místech roztržený, vlasy měl spletené v dredy, tělo pokryté tetováním a v nose a v uších kroužky z rybích kostí, později z nějakého kovu. A před melodiemi upřednostňoval rytmické bubnování… Zkrátka vypadal i počínal si dost podobně jako současná mládež.
Proto, když si moderní člověk uvědomí všechny tyto skutečnosti a pak se rozhlédne kolem sebe, stane se, že dokonce i při pohledu na své politické reprezentanty konstatuje s úlevou: „Chvála Bohu. Mohlo být hůř.“ Optimismus tedy, zdá se, pochází z uvědomování si (hle, i toto je vlastně skepse), že též krajně nedokonalá, nespravedlivá a nesmyslnostmi přeplněná přítomnost je výslednicí zázračného působení velikého množství okolností a souvislostí, které docela dobře mohly zplodit ještě horší výsledek. Je to neuvěřitelné, ale skutečně mohl náš svět vypadat i mnohem hůř. V lidských silách je totiž v podstatě tvorba světa úplně beznadějně katastrofálního. Takže, buďme optimisty a radujme se z toho dobrého, co dosud uniklo naší pozornosti a co jsme tudíž ještě nestačili pokazit nebo pro to alespoň vymyslet počítačový program.