Ian Quigley píše o významu a současném úpadku vlivu katolické církve v Irsku a v irské společnosti.
Křesťanství se rozšířilo v Irsku někdy v 5. století a znamenalo začátek konce nezávislé kultury, která měla svou vlastní unikátní spiritualitu, filozofii a víru. Navíc také umožnila zahraniční imperiální nadvládu, která trvá dodnes.
Od 5. století do asi poloviny 11. století bylo křesťanství jen jedním z mnoha systémů víry na ostrově. Jednak byli ranní irští křesťané svojí podobou jen málo „římsko-katoličtí“, podobali se tak spíše pravoslavným či koptům; každá klášterní osada byla nezávislá a řídila si věci podle svého, dokud tedy alespoň zhruba dodržovala křesťanskou linii.
V té době mírově koexistovalo s irským křesťanstvím i to, co se v jiných částech křesťanské Evropy považovalo za kacířské. Jenže tato harmonie netrvala navěky.
V roce 1155 římský papež Hadrián IV. (Angličan, vlastním jménem Nicholas Breakspeare) vydal svou nechvalně známou papežskou bulu Laudabiliter.
Mimo jiné to znamenalo, že anglickým králům daroval nadvládu nad Irskem, aby se tak „irští křesťané dostali pod přímou kontrolu Říma“. Takže podivnou ironií to byli Angličané, kdo Iry dostal pod otěže římsko-katolické církve, ti stejní, kteří se pak snažili vnutit Irsku protestantismus (méně úspěšně) o nějakých 400 let později. Vše tak bylo nastaveno na konflikt a útisk, který vlastně nikdy nezmizel.
Když se přesuneme do poloviny 20. století, pak zjistíme, že v Irsku de facto vládne římsko-katolická církve. Jeden příklad: John A. Costello byl reakční konzervativní premiér Irské republiky a řekl, že „je na prvním místě katolík a na druhém místě premiér.“ U vládnoucí irské třídy tohle nebyla žádný výjimka, spíš pravidlo.
Následkem byla země řízena spíše diktátem katolické církve než sekulárními principy ústavy. Například antikoncepce byla v Irsku nelegální do poloviny 90. let, homosexualita mezi dvěma souhlasícími jedinci byla trestná (i když nikdo v poslední době za to nešel do vězení), ženy byly podřízeny muži (do roku 1983 žádné ženy nemohly mít vlastní pozemky, ledaže ho zdědily. Ale když se žena vdala, pak se pozemek převedl na manžela).
Přístup k potratům, antikoncepci atd. byl pod irským vládnoucím režimem jasně zakázán. Děti chudých lidí byly přebírány státem, kterým tak činil na základě církevních nařízení, byly umístěny do sirotčinců, kde fyzické, sexuální a psychické zneužívání bylo na denním pořádku. Tyto instituce prodávaly děti narozené svobodným matkám bohatým lidem do USA, Kanady, Velké Británie, Nového Zélandu, Jižní Afriky atd.
Na začátku 21. století ovšem tyto případy začaly vycházet na světlo, což otřáslo hluboce tím, jak irská společnost nahlížela na římsko-katolickou církev. Co byl kdysi neotřesitelný pilíř moci, se nyní stalo terčem výsměchu, ale i hněvu lidí. Irové pak ukázali, do jaké míry pohrdají církví tím, že v referendech podpořili sňatky lidí stejného pohledí (15. května 2015) a povolení potratů (25. května 2018).
Návštěva papeže Františka v Irsku, která se odehrála 25. a 26. srpna, dále zdůraznila, jak malý respekt mají Irové pro katolickou církev. Místo očekávaných 500 000 účastníků na papežské mši v Dublinu, se jich dostavilo jen 130 000. A to ještě většina z nich byla ze zahraničí. Srovnejme to s 1,5 milionem lidí, kteří se zúčastnili papežské mše v roce 1979, kdy Irsko navštívil papež Jan Pavel II.
Ano, časy se skutečně mění, máme-li citovat Boba Dylana. Současný premiér Irska je gay a má indický původ, žije se svým partnerem Matthewem Barretem.
Zůstává ovšem otázka, zda odmítnutí katolicismu jako hlavní síly v zemí, povede skutečně k tomu, že se Irové stanou nezávislou a sekulární společností, nebo se zase stanou kořistí nějaké zahraniční totalitární ideologie, která je bude zotročovat. Čas ukáže.