Veronika Sušová-Salminen píše o posledním vývoji ohledně nezávislosti ukrajinského pravoslaví, sporech mezi centry světového pravoslaví a možnosti nového rozkolu.
Nejsvětější synod ekumenického patriarchátu v Konstantinopoli (dnes Istanbul) třetí den svého jednání rozhodl o tom, že bude pokračovat v udělování nezávislosti (autokefalie) ukrajinské pravoslavné církvi, respektive dvěma pravoslavným církvím, které na Ukrajině působí vedle Ukrajinské pravoslavné církve Moskevského patriarchátu. Vzkaz je jasný: Ukrajina tomos (dekret) dostane a konstantinopolský patriarcha to považuje za svoje výsadní právo.
Nyní se čeká, jaké důsledky tento proces přinese pro vztahy mezi jednotlivými pravoslavnými církvemi, ale především mezi církví konstantinopolskou a tou moskevskou a to, jak se církevní spor dál promítne do politické sféry a na už tak špatné vztahy mezi Ukrajinou a Ruskem.
Konečně se také čeká na to, zda se na začátku 21. století staneme svědky nového Velkého (či jen malého) rozkolu, tentokrát v rámci světového pravoslaví. Zřejmější to bude nejspíš po tom, co se v pondělí 15. října k jednání sejde Nejsvětější synod Ruské pravoslavné církve, která prozatím slibuje „adekvátní a tvrdou“ reakci na poslední kroky konstantinopolského patriarchy.
S celkovými okolnostmi boje za ukrajinské pravoslaví jsem čtenáře seznamovala celkem nedávno, takže nemusím zacházet do detailů z dějin i z pojmosloví. Stačí si „nalistovat“ tento článek.
Poslední vývoj je tedy (a prozatím) následující. Nejvyšší synod konstantinopolského ekumenického patriarchátu potvrdil nejen to, že se k udělení nezávislosti ukrajinské církve rozhodl, ale i to, že sám sebe považuje za autoritu, která k tomu má kanonicky (církevně-právně) oprávnění. Moskevský patriarchát tento krok považuje jednak za invazivní vstup do jeho kanonického území, jednak za krok, kterým konstantinopolský patriarchát „legitimizoval rozkol“ na Ukrajině. Tento výklad ještě podtrhla skutečnost, že konstantinopolský patriarcha Bartoloměj nyní sejmul z ukrajinských „rozkolníků“ Filareta a Makarije, představitelů Ukrajinské pravoslavné církve Kyjevského patriarchátu a Ukrajinské autokefální pravoslavné církve, klatbu (anathému), kterou na ně uvalila Moskva. Vedle toho došlo ke zrušení připojení úřadu kyjevského metropolity k ruské pravoslavné církvi na konci 17. století a tento krok se nyní označuje za „anexi“ (nepochybně také s odkazem na Krym). Je tak jasné, bez ohledu na odlišné výklady, že Konstantinopol se ujal vedoucí role a otevřeně se postavil Moskvě, kterou tak dostal na druhou kolej. Není tak vůbec s podivem, že moskevský patriarcha Kirill obvinil ze své návštěvy Minska (zde má Ruská pravoslavná církev svůj exarchát) Bartoloměje z toho, že aspiruje na „univerzální moc“. S ohledem na dějiny minimálně 20. století platí, že Moskva a Konstantinopol vedou spory o prestiž a moc v pravoslavném světě. Takže na ukrajinský případ není možné nazírat jen úzce „postsovětsky“.
I když přesně tak svůj úspěch prezentoval ukrajinský prezident Petro Porošenko, který nezávislost církve na Ukrajině prohlásil za vítězství nad „moskevskými démony“ a hovořil přitom o boji světla a tmy, dobra se zlem, tedy ve slovníku vyostřeného konfliktu a jeho dalšího zasévání. Porošenko doufá, že mu zajištění církevní nezávislosti přinese voličskou podporu, které se mu ani ne rok před volbami jaksi nedostává. Zda mu to ovšem opravdu pomůže, je docela otázka. Ukrajinské sociologické výzkumy říkají o podpoře nezávislosti ukrajinského pravoslaví následující: 35 % Ukrajinců nezávislost podporuje, 19 % je proti a 33,5 % dotázaných to nepovažuje za důležité, 12 % nedokázalo odpovědět.
V souvislosti s vlastní nezávislostí ukrajinské církve, je tu dost dalších otázek. Na prvním místě: jak zareaguje Moskva. Zde doplňme, že ke krátkému „rozkolu“ mezi Moskvou a Konstantinopolí došlo už v roce 1996 kvůli situaci v Estonsku. Ovšem Ukrajina je poněkud „větší“ problém. V této souvislosti se objevili spekulace, zda se do věci vloží stát, tj. zda Kreml požádá o pomoc tureckého prezidenta Erdogana, aby zatlačil na patriarchu Bartoloměje (to se ale nezdá jako moc pravděpodobné). Otázka ukrajinské autokefalie se v pátek dostala na operativní jednání ruské Národní bezpečnostní rady. Na dalším místě: jak ustanovení církve proběhne na samotné Ukrajině a jakou roli přitom budou hrát skupiny radikálních ukrajinských nacionalistů? V této souvislosti se mluví o možnosti násilí a zachvacování chrámů či provokací. Zde dodejme, že Ukrajinská pravoslavné církev Kyjevského patriarchátu a Ukrajinská pravoslavná církev Moskevského patriarchátu vedou spory o některé chrámy a kláštery. Přehlednější představu o situaci na Ukrajině si můžete udělat na této mapce z roku 2017.
Statistika ze srpna 2018 tvrdí, že asi 45,2 % pravoslavných na Ukrajině se hlásí k církvi Kyjevského patriarchátu, zatímco k té moskevské přísluší asi 16,9 % obyvatel. Ovšem moskevská pravoslavná církev má na 12 000 farností, zatímco ta kyjevská asi kolem 5 000. Otázkou je, kolik farností a duchovních se na Ukrajině přidá na stranu kyjevské církve, což se očekává. A aby toho nebylo málo, tak poslední otázkou je, jak proběhne souboj mezi Filaretem a Makarijem o nejprestižnější místo v nové autokefální ukrajinské církvi. Osobní ambice totiž nejsou mužům v klerikách vůbec cizí. V případě 89 letého Filareta, který na autokefalii „svojí“ církve vsadil skutečně všechno, to platí dvojnásob. Řeči o tom, že Makarij je „kategoricky“ proti tomu, aby se Filaret stal patriarchou, zavání dalšími spory.
Ostatně také Velký rozkol (nebo schizma) roku 1054, který rozdělil křesťanství na východní a západní, měl svoje kořeny v osobních ambicích a nevraživosti dvou mužů. Zdá se, že v této „tradici“ se pokračuje i dnes v souboji mezi Bartolomějem a Kirillem (kde jsou i další nuance ohledně liberálnějšího a konzervativnějšího pojetí pravoslaví) a potenciálně také Filaterem a Makarijem. Jak moc to souvisí s vírou a jak moc prostě jen s politikou, nechť každý posoudí sám…
O tom, zda pravoslaví vstoupí do nového „rozkolu“ i v 21. století se nejspíš rozhodne dnes.