Způsob, jakým USA financují svoje válečné konflikty, vede ke zvyšování hospodářských nerovností doma.
V roce 2016 vlastnilo 0,1 % nejbohatších domácností ve Spojených státech to, co 90 % těch nejchudších, uvádí v úvodu svého článku americká politoložka Rosella Cappella Zielinski. Zatímco průměrné bohatství těchto 90 % domácností se od roku 1986 nezměnilo, 1 % těch nejbohatších své bohatství od té doby ztrojnásobilo.
Není tajemstvím, jak se to stalo, míní autorka. Krom jiných faktorů směřovaly USA od konce 70. let ke kvazi-oligarchické úrovni koncentrace bohatství díky globalizaci, úpadku členství v odborech či technologické změně. Mnohem méně se ale v této souvislosti mluví o tom, že USA jsou zemí ve válce.
Války za 5,6 bilionů dolarů a na dluh
Od roku 2001 stály vojenské kampaně USA zemi celkem asi 5,6 bilionu dolarů. Takový konečný účet nepochybně ovlivňuje ekonomiku země. Jak autorka upozorňuje, během 20. století USA financovaly svoji účast ve válkách prostřednictvím přímých daní a dluhopisů. To znamenalo, že náklady se v americké společnosti rozprostíraly rovnoměrně. Dnes, v 21. století, se války financují prostřednictvím půjčování si peněz a snižování daní, což je sice politicky populární, ale vede to k růstu nerovností. A zatím to nevypadá, že by se tohoto způsobu USA chtěly zbavit.
Válka proti teroru po 11. září 2001 neznamenala změnu jen v oblasti vedení války, ale také ve způsobu jejího financování, píše Zielinski dále. Až do té doby téměř všechny americké administrativy zvedaly v době války daně, ale vláda George W. Bushe udělala opak, daně snížila.
USA potřebovaly v rámci této vojenské kampaně dále budovat armádu, takže si začaly půjčovat doma i v zahraničí a Bushovi nástupci, Obama i Trump, v trendu půjček a snižování daní pokračovali. Financování války prostřednictvím půjček je politicky výhodné, navíc je rychlejší než získávání peněz zvyšováním daní. Přes všechny výhody těchto „válek na kreditní kartu“ se ale jedná o recept na hospodářskou nerovnost, zvláště s ohledem na domácí dluh. Vláda si vypůjčuje peníze od občanů nebo institucí s tím, že je časem splatí i s úrokem. Ti, kdo si mohou dovolit prodlužovat splátky dluhu jsou obvykle ti bohatí, kteří svoje investice dostanou, dříve či později, zpátky. Naopak domácnosti s nízkými nebo středními příjmy musí vládní dluhy, a to včetně úroků, zaplatit prostřednictvím daní. Vede to k přerozdělování bohatství – od těch chudších k těm nejbohatším. Není pak překvapením, že snížení daní pro nejbohatší jejich situaci ještě vylepší.
Na druhou stranu – zvýšení daní nemusí vždy být tím nejlepším řešením, míní Zielenski dále. Zaplatit za válku prostřednictvím zvýšení nepřímých daní totiž také napomáhá růstu nerovnosti, protože tyto daně zvedají ceny a cla, takže opět zatěžují hlavně domácnosti s nízkými nebo středními příjmy.
Bushovo financování války pomocí půjček má kořeny na začátku 19. století. Na válce roku 1812 tak vlastně vydělal bankovní syndikát, který skoupil celý vládní dluh. Podobně tomu bylo v případech války proti Mexiku a občanské války. Tyto tři války zvýšily nerovnost v americké společnosti.
Válka a daně
Opačnými příklady, ve kterých americká vláda volila jiný postup, jsou obě světové války a korejská válka, které byly doprovázeny vysokými progresivními a korporátními daněmi. Ti úplně nejbohatší platili daně ve výši 77 % (první světová válka), 94 % (druhá světová válka) a 91 % (korejská válka). Přímé daně, na rozdíl od daní nepřímých, zatěžují ty nejbohatší ve společnosti, a hlavně, na rozdíl od půjček, nepřenášejí válečné náklady na budoucí, bohaté nebo chudé, daňové poplatníky. Za první a druhé světové války navíc vláda postupovala cestou státních dluhopisů, které cílily na chudší občany, byl to způsob, jak si uložit peníze u státu. V případě těchto válek, uvádí autorka, americká společnost zaznamenala pokles nerovnosti.
Obě světové války se od těch současných lišily i jinak. Opíraly o širokou podporu americké společnosti, byly považovány za boj o přežití, který stojí za sdílené oběti. Totéž platilo v případě korejské války v 50. letech.
Jinak už to bylo v případě vietnamské války. Administrativa prezidenta Johnsona se snažila veřejnost před válkou „ochránit“, což vedlo i k tomu, že nebyla financována prostřednictvím dluhopisů, ale půjčkami.
A stejný přístup zvolila také administrativa George W. Bushe po roce 2001. I v tomto případě byla zvolena strategie „odclonění“ veřejnosti od války. Jděte nakupovat, žádal otřesené Američany Rudy Giuliani po pádu dvojčat, jeďte do Disneylandu, radil prezident Bush občanům jen dva týdny po 11. září. V roce 2003 se zase občanům tvrdilo, že tváří v tvář válce není nic důležitějšího než snižování daní.
Jak autorka dále míní, otázka financování války, tj. finančního zatížení, je úzce spojena s podporou válek. Progresivní danění podporu pro války podle ní spíše zvyšuje, regresivní spíše ne. Z toho pak vyplývá, že současný způsob válčení na dluh je v případě USA nikoliv nutností, ale politickou volbou. S ohledem na to, jak republikánští zákonodárci pohlížejí na snižování daní, nezdá se, že by se na tom něco změnilo. Ovšem pokud se na americké levici diskutuje o tom, jak by měla vypadat „neoprogresivní zahraniční politika USA“, měla by se diskutovat i otázka financování války. V případě pokračování současného trendu „válek na půjčky“ lze v nejbližší budoucnosti očekávat i další nárůst nerovností v USA, uzavírá autorka. (Poznámka redakce: autorka zřejmě považuje vedení válek, nikoliv mír, za součást neoprogresivní zahraniční politiky.)
Články zveřejněné v rubrice Trendy nemusejí vyjadřovat názor redakce.