Pavel Janíčko píše o tom, jak vlastně interpretovat katastrofickou volební porážku levicových stran v Česku s ohledem na hledání současné definice levicovosti.
Výsledky nedávných komunálních a senátních voleb se bohužel nedají ani při velké snaze interpretovat jinak než jako poměrně katastrofická porážka levice v ČR. Můžeme samozřejmě opakovat a vysvětlovat, že tento typ voleb není zcela relevantní z hlediska skutečného rozložení politických preferencí, neboť je ovlivněn rozptylem hlasů mezi různá místní uskupení, že komunální problémy jsou poněkud jiné než otázky celostátní politiky, že řada lidí zejména k senátním volbám vůbec nechodí a že se tedy nic tak tragického nestalo a příště to bude lepší. Nelze ale přesto opominout zejména fakt, že nejde jen o nějaké dílčí vybočení, ale o dlouhodobější trend, který přetrvává už vlastně od roku 2013, kdy nastal levicový ústup z pozic tak skvěle dobytých v předchozích krajských volbách. Prostě v těchto volbách voliči ještě více upřednostnili strany jako ODS, lidovce, STAN, Piráty a v Praze navíc TOP 09 před KSČM, ČSSD a např. i SPD. Někde dokonce ztrácelo i ANO, které se zdálo být docela ve formě i v souvislosti s relativně příznivou ekonomickou situací v ČR a které dříve část levicových voličů přetáhlo. Nebo že by šlo jen o jakýsi kyvadlový efekt, vyvolaný mediální masáží o nutnosti zabránit „babišovsko-zemanovské dominanci“ v politickém systému ČR, navíc ještě opřené o komunisty? Nebo že by se do těchto výsledků promítla i absence reálných alternativních příkladů ze světa, kterými by bylo možné zdůvodnit a pozitivně ilustrovat nutnost posunu od nynějšího hospodářského a sociálních modelu? No asi zde budou hrát roli všechny tyto faktory dohromady, přičemž ty objektivní jsou vzájemně prokombinované s těmi subjektivními (nevýraznost a pragmatičnost představitelů levicových stran, stárnutí členské a voličské základny KSČM) a nedají se od nich oddělit.
Určité podněty k diskusi o tom, jak na takovou nepříznivou situaci reagovat, se snažil ve svém článku „Levice ztratila hlavní město“ (Haló noviny 12.10.2018) nabídnout poslanec za KSČM Jiří Dolejš, celkem známý jako propagátor modernizace a transformace KSČM a jakýsi symbol „antistalinismu“ a „modernismu“ zejména v porovnání s některými jinými lidmi typu např. Josefa Skály.
Problémem tohoto „tahu na modernizaci“ pokud jde o KSČM a levici vůbec (do jaké míry je možno považovat ČSSD za levici je velmi sporné už od dob, kdy se odklonila od snah o nahrazení kapitalismu alternativní sociálněekonomickou formací a stala se jen jeho údržbářem a služko), je ale zajistit, aby se nám pod všemi těmi modernizacemi nevytratily základní kontury, které vlastně skutečnou levici definují. Není nic trapnějšího, než když se nám někteří modernisté snaží vnutit, že základním rozporem současnosti už není antagonistický vztah mezi prací a kapitálem, řešitelný jedině zkrocením kapitálu formou jeho zespolečenštění, ale že podstatou levicových hnutí má být příklon k jakési „tekuté“ modernitě, kde půjde o dílčí otázky genderu, ekologie, rasismu, uprchlictví, svobodného internetu, svobodné konzumace drog apod. Takové „zakotvení“ levice je spolehlivým návodem k jejímu vypaření se ze skutečného světa do intelektuálských salónů, kde si dětičky zbohatlíků budou hrát na jakousi resistenci vůči rodičům a při první příležitosti se vrátí pod ideová i materiální křídla svých buržoazních rodin. Příklady různých trockistů, neomarxistů, anarchistů, bojujících na barikádách proti systému, aby vzápětí zasedli do vládních lavic a stali se těmi nezapálenějšími propagátory imperiální kapitalistické politiky, jistě netřeba připomínat.
J. Dolejš např. píše: „V zrychleném toku dějin více než jindy platí, že není neměnných podstat…Pravda, fakt je nahrazena pravdou povinných autorit.“ Má to snad být apel na to, aby se levice vzdala základních ideových východisek marxismu? O rozporu mezi prací a kapitálem už jsme se zmiňovali, jeho existenci a novou expanzi v období po zániku socialismu v Evropě nejlépe svědčí různé statistiky o rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými a o růstu části produktu, který si přivlastňuje kapitál na úkor práce. Fundamentálním výdobytkem marxismu je však také poznatek o přechodnosti a společenských forem ve smyslu jejich nahrazování těmi pokrokovějšími a o nezastupitelné roli subjektu v tomto procesu. Jsou to tedy už vyčpělá moudra od povinných autorit, nebo jde spíše o velmi racionální a předvídavé pochopení logiky společenského vývoje? Jde přece o to, abychom se v tom boji proti „povinným autoritám“ neocitli ve sféře absolutního oportunismu a přizpůsobování se okamžitým náladám. Koneckonců ani naši třídní oponenti se nijak nedistancují od svých „autorit“ a klidně se odvolávají na autora a prameny z dob rasistických a kolonialistických, které označují za „zlatý věk liberalismu“ mnoho století
J. Dolejš dále píše: „Místo renesance stranického myšlení dochází jen k výměně dogmatismů, šilhajících po starém režimu;“
Zase je třeba říct, že po starých režimech „nešilhají“ jen staré struktury, ale především současná „moderní“ kapitalistická elita. A to ve dvou směrech. Především šilhá a adoruje období minulých století, včetně feudalismu, nadvlády církve svaté, patriarchálních vztahů na venkově a pěkně třídně a sociálně stratifikované společnosti a dává tyto doby za vzor. Kde je tedy ta modernita současnosti? Za druhé, pokud jde o socialistickou minulost, sama současná elita se k ní neustále a ráda vrací, ačkoliv J. Dolejš píše, že „dnes už normalizační retro mimo ideologické ghetto nikdo nebere moc vážně“. Stačí shlédnou různé pořady na ČT, aby si člověk udělal obrázek, jak je tento nástroj používán. A zejména je typické, jak zdeformovaně jsou tato léta většinou prezentována. Že by si dnešní ideologové mysleli, že ten socialismus měl něco do sebe a mohl by být přitažlivý? Třeba by to chtělo i více odvahy od některých funkcionářů KSČM tak, aby místo trapného a nepřesvědčivého „distancování“ byli schopni jasně zhodnotit, že pád socialismu v Evropě znamenal retardační krok, který naděje na rozumný vývoj společnost zabrzdil.
Na jiném místě píše J. Dolejš o „pasivním mesianismu partajních rituálů jako o vlastnosti sekty“, což opět přisuzuje současné KSČM (jejímž je docela dlouho sám představitelem). V určitém ohledu má pravdu, někteří představitelé KSČM se podobají obchodním cestujícím praktikujícím příslušné obchodnické rituály, tedy usmívajícím se na všechny kolem a snažícím se zalíbit používáním „vhodných moderních slov“ tak, aby z toho vypadl ten správný „handl“ a aby se s nimi ti „erudovaní“ bavili. J. Dolejš je toho vzorem. Naopak se vyhýbají používání takových údajných zastaralostí, jako je třídní boj, imperialismus, kapitalismus apod., což přece do „moderního světa“ už nepatří.
Ještě k těm rituálům. Celá naše současnost je založena na rituálním vzývání (církve svaté, Rakouska Uherska, první republiky, současnosti jako nejlepšího období v dějinách, nádherných obrazů z období feudalismu a kapitalismu v českých zemích), tady by bylo možná i místo pro pana Dolejše, aby se do těchto poměrů opřel.
Pokud jde o východiska, pak J. Dolejš celkem správně poznamenává, že „levice nepotřebuje návrat starých mesiášů. Nositelem změny musí být lidé mentálně zakotvení v současnosti“. Myslím si, že reflexe současnosti ale nemůže být ve vymýšlení různých pseudoinovativních teoriích založených na iluzích o nesmrtelnosti kapitalismu, ale naopak v pochopení současnosti jako dočasného zpětného pohybu v dějinném vývoji. K tomu, abychom se vrátili na trajektorii skutečného rozvoje pro všechny, tedy na trajektorii socialismu, musí dopomoci i směřování KSČM.