Historik Jiří Malínský recenzuje právě odvysílaný dvojdílný televizní film Rašín.
V těchto dnech České televize uvedla dvoudílnou inscenaci (televizní film) RAŠÍN. Dříve, než přejdu k hodnocení tohoto autorského díla Jiřího Svobody, musím upozornit na to, že se jedná o první představení generace někdejšího omladináře, vůdčí osobnosti mladočeské (mladoliberální) strany i rozhodné a pohotové tváře domácího prvního odboje. Výběr protagonisty byl přitom více než šťastný: RAŠÍN je portrétem vývojového revolucionáře bytostně českého, zdravě plebejského, racionálního a přitom na výsost lidsky statečného. Jiří Svoboda, který nezanedbal ani kvalitu odborného zázemí svého tvůrčího týmu (asi nejvýrazněji se tu projevil přínos docentky Filozofické fakulty Jany Čechurové, mj. místopředsedkyně Společnosti Edvarda Beneše), si tu tedy zadal úkol jak záslužný, tak zvláště nesnadný.
Mimo na polistopadové poměry neobvykle kvalitní scénář (zvláště to platí pro první díl) a tradičně dobrou Svobodovu režisérskou práci je nutné vyzvednout skvělé herecké obsazení. Ondřej Vetchý (Alois Rašín), Zuzana Stivínová ml. (Karla Rašínová), Miroslav Donutil (Karel Kramář), Lenka Vlasáková (Naděžda Kramářová) a Tomáš Töpfer (mravně podvojný rakouskouherský justiční úředník) skvěle spolu s řadou dalších zvládají řemeslně nesnadné monumentalizující pojetí díla a přiblížení skutečné tváře jak vznikající Maffie, tak hrůzné perzekuční diktátorské tváře válečné diktatury prvních válečných měsíců. Zařazení ruských prvků, souvisejících s Naděždou Kramářovou, je organické a působivé zároveň. V prvním díle jsou podnětné až reportérsky pojaté scény válečné každodennosti (např. sklizeň brambor na českém venkově). Působivá je také rodinná scéna z léta 1914 (rodinný závod tehdy stále neobvyklých „sportovnických“ jízdních kol), vrcholící působivou metaforou „všerašínství“ naznačující životně důležitou potřebu národního sjednocení ve chvíli mezního ohrožení národní existence. V Kramářově a Rašínově případě je závěr prvního dílu tvořen jejich zatčením, vězněním a posléze propuštěním na císařskou amnestii Karla I. (III.) po jejich předcházejícím odsouzení k trestu smrti
Vězeňské scény – páteř druhého dílu – naznačují odlišnost a v mnohém naopak sjednocující věrnost myšlenkám demokracie obou vězněných protagonistů. Nešťastné omezení původně velkorysého záměru na dva díly prakticky vyloučilo možnost zachytit dění v dalších dominantních politických stranách agrárnické a sociálně demokratické. Ne zcela přesné je pojednání Šmeralovy osobnosti, právě tak jako charakteristiky Rudolfa Bechyně (nechybělo mnoho, aby zůstal v zákopech kruté války) a Františka Soukupa; zcela pominuta zůstala postava Vlastimila Tusara a jako problematický se jeví také výběr ztělesnitele vůdčího představitele agrárního směru Antonína Švehly. Národní výbor a Český svaz rovněž zůstaly mimo první plán Svobodova umělecky zacíleného pohledu.
Reportážní zkratka poznamenala také pojetí navazujícího působivého dokudramatu RODINA ALOISE RAŠÍNA zachycujícího i další osobnosti rašínovské rodiny. Do popředí se tak dostává jak osobnost vdovy Karly Rašínové (aktivní a cenné účastnice druhého odboje), tak výrazně průrazného Aloisova syna Ladislava Rašína (Svoboda se nevyhnul ani atypické epizodě jeho života, jíž se stala zářijová protimnichovská spolupráce s komunistickým vůdcem Klementem Gottwaldem) a působivou zkratkou byla zachycena Ladislavova statečnost jak během epizodní Druhé republiky, tak v druhém odboji a posléze v žalářích nacistické totality. Invenčně a současně přesvědčivě byla pojata Rašínova řečnická vystoupení; asi nejvíce zaujala jeho statečná obhajovací řeč před volksgerichtem (lidovým soudem) pojatá jako simulované dobové filmové dokumenty. Edvard Beneš, zprvu Rašínův oponent a pak – fakticky již od podzimu 1938 – jeho druhoodbojový partner – je tu zachycen zdařilou nepřímou charakteristikou děkovného dopisu Karly Rašínové prezidentu Budovateli, který byl rodině poslán zřejmě ve dnech konání Ladislavovy poválečné národní a státní panychidy. Skutečnost, že průvodkyní dokudramatem byla Rašínovna Karolina Breitenmoserová, pravnučka a vnučka obou národních hrdinů, Svobodovu druhému dílu propůjčila ráz až dojemně intimní. Jako bychom byli členy této pozoruhodné rodiny, účastníky jejích radostí i vrcholů, ale také ztrát a bolů. Na minimu plochy bylo vykonáno maximum naznačující pozoruhodné možnosti tohoto moderního filmového žánru.
Jakkoliv kvapnost času a naléhavost monumentálního jubilea diktovaly Jiřímu Svobodovi a jeho historickým spolupracovníkům tempo spíše vražedné než rozjímavě hloubavé, výsledek, předložený českému a slovenskému divákovi, osloví a oslní. Poprvé tu máme před sebou tváře význačných hrdinů nelevicového odboje, vnikáme do jejich rodinného prostředí, sledujeme jejich kroky také ve všednodennosti rašínovských životů a poznáváme – i když převážně skicovitě – osudy a osobnosti jejich politických souvěkovců. Česká společnost tak sama sobě splácí svůj mnohaletý dluh a Česká televize opakovaně potvrzuje svou nenahraditelnou národotvornou úlohu v neoliberalistickém věku naší současnosti (byť se jí zhošťuje s velmi proměnlivým zdarem).
Lze jen doufat, že podobného zhodnocení a přiblížení dostane i dalším velikánům např. Masarykovi, Benešovi a Štefánikovi – v jejich zahraničním boji, ale také odpudivé tváři henleinovského rozvratu, boji socialistických stran či aktivitám exilového druhoodbojového prozatímního státního zřízení. Překonat nebo se i přiblížit laťce, kterou stanovila nedávná Svobodova scénáristická a režisérská práce, nebude snadné.
Recenzovaný film: Rašín. Česko, 2018, 142 min (Televizní verze: 70+79 min), režie: Jiří Svoboda