Milan Daniel píše v souvislosti s ruským vyznamenáním Jaromíra Nohavici o včerejší vině a o dnešním odpuštění a odvaze.
Lidí, kteří si v minulém režimu neznečistili svědomí jakýmkoli stupněm kolaborace, nebylo příliš.
Jeho trvalý tlak přispíval k tomu, že si mnoho spoluobčanů připustilo malou výhybku na páteři, aby nenarazili čelem, neztratili perspektivu zdánlivě bezproblémového života svého i svých dětí, aby dostali výjezdní doložku na dovolenou v Jugoslávii či neměli potíže s uličním výborem.
Z malých výhybek se stávaly větší. Vzpomeňme statisíců členů brigád socialistické práce, Svazu československo – sovětského přátelství, Svazarmu, půldruhého milionu členů KSČ.
Kdo začal vyčnívat, dostal se do hledáčku Státní bezpečnosti. Měl v zásadě dvě možnosti: s vědomím následků jakoukoli spolupráci odmítnout, nebo alespoň naoko přijmout.
Písničkář Jaromír Nohavica kontakty s StB přiznal. Ve dvanáct let starém rozhovoru s týdeníkem Respekt uvedl: „Když mi zavolali, abych přišel a popovídal si s nimi, měl jsem pocit, že to vybalancuju. Že to nějak ustojím, tak jako do té doby celý svůj život. Nenapadlo mě, že jsem se pustil na území, které do smrti nebudu moci opustit, že je to daleko silnější než já.“
Těžko dnešním bojovníkům minulých bitev vysvětlovat, že jedinec, který si v podobné situaci myslel, že to s StB nějak uhraje, měl prakticky jedinou reálnou šanci: rezignovat na svůj dosavadní život, sociální kontakty, jakoukoli účast na veřejném životě. Nohavica byl pod tlakem, snažil se kličkovat, říkat estébákům jen to, o čem byl přesvědčen, že stejně vědí. Ale on samozřejmě vždycky nevěděl, co vědí.
Tato kapitola života nejen písníčkáře, ale i básníka s nesmírně citlivou duší tíží, jakkoliv o tom nerad mluví. Znamená stín na jeho životě, kariéře, talentu a tvorbě; stín, jehož se nikdy nezbaví. Současně si je vědom toho, že málokoho z dnešních soudců toho, k čemu došlo před třiceti lety, uspokojí jakékoliv vysvětlení a lítost.
Je autorem stovek písní, které oslovily už několik generací. Miluje život v jeho nejniternější podobě, miluje i kraj, ve kterém žije. To, že má tolik věrných posluchačů a fanoušků svědčí o tom, že mu lidé věří poctivost jeho vyjádření. Současně to pro něj znamená i určitou satisfakci.
Jeho slovanská duše ho přirozenou cestou přitáhla k tomu nejlepšímu z ruské písničkářské tvorby. I díky jemu znají posluchači v této zemi písně Bulata Okudžavy a Vladimira Vysockého, k jejichž životním postojům a zkušenostem se přihlásil jako druh ze stejného hnízda.
Za svůj přátelský vztah k Rusku dostal nyní od prezidenta Putina Puškinovu medaili „za zásluhy o upevnění přátelství a spolupráce mezi národy a sbližování a vzájemné obohacování národních kultur“. Mezi českými rusofoby s duchovními obzory hovniválů to samozřejmě vzbudilo tsunami nevole, protože si něco tak hrozného jako přátelství s Rusy nedovedou představit. Musel to předpokládat.
Přijet do Moskvy a nechat se Putinem vyznamenat znamenalo za těchto okolností pořádnou dávku odvahy.
Ocení ji ti, kdož uvažují hlavou vlastní, ti, kdož nepodlehli protiruské propagandě a vidí Rusko a Rusy reálně, včetně všeho dobrého a špatného. Ti, kteří nemají pocit, že je třeba zabít nejen Puškina, ale s výjimkou Navalného, Pussy Riot, etc. vyhladit celou ruskou zem. Ti, kdož jim měří stejně, jako jiným zemím a národům, s nimiž se vyrovnávají podle ovoce, které přinášejí na trh.
Ano, lidí, kteří si v minulém režimu neznečistili svědomí jakýmkoli stupněm kolaborace, bylo nemnoho. Jsem ale přesvědčen, že většina z nich se dnes dívá na Jaromíra Nohavicu jako na člověka, který své někdejší selhání poctivě odčinil desetiletími své práce, stovkami písní a vyprodaných koncertů.
Velcí lidé dovedou vážit a odpouštět. Odpuštění je plodem moudrosti. Chudáčci malí na něj nedosáhnou, takže jim nezbývá než štěkat.
Jaromír Nohavica přiložil na misku toho dobrého ve svém životě tolik, že si odpuštění zaslouží. Jakož i hlubokou úctu, obdiv a poděkování za to, kam svůj život napřel.