Filosof Michael Hauser reaguje na polemický článek Romana Kandy a Víta Strobacha, kteří varují levici před Masarykem.
Historici Roman Kanda a Vít Strobach napsali polemiku s mými články o Masarykovi (zde a zde), v nichž jsem chtěl ukázat, že levice si může přisvojit mnoho prvků z Masaryka, a prostřednictvím francouzského filosofa Alaina Badioua jsem rozvíjel možnost emancipačního pojetí národa jako protisíly vůči dnešnímu nacionalismu. Podle těchto historiků je však badiouovská myšlenka, že v dějinách existují emancipační trajektorie, nebezpečný konstrukt objektivního platonského idealismu. Článek tak můžeme chápat jako varování před Masarykem, Badiouem a univerzální ideou svobody, rovnosti a sdílené existence jako historického ukazatele.
Badiou prý vytváří myšlenkový svět, kde svobodu vytlačuje nutnost. V tomto tvrzení se autoři opírají o článek, který vyznívá poněkud jinak. Ricardo L. Nirenberg a David Nirenberg mluví o tom, že humanitní vědy jsou říší nahodilosti a svobody, kdežto přírodní vědy a matematika říší nutnosti. Badiou otázku politické volby pro revoluci podává údajně jako matematickou nutnost, tedy nahodilost vydává za nutnost. Badiou ve skutečnosti pravdu-událost výslovně chápe jako to, co nemá charakter matematické nutnosti a co vyžaduje naši volbu. Historici Kanda a Strobach pak předkládají absurdní obrázek badiouovské emancipační trajektorie, když píšou, že je to projev objektivního platónského idealismu, podle něhož se tu vynořují „mimodějinné“ ideje. Badiou říká něco jiného: ideje či pravdy-události jsou podmíněné konkrétní historickou situací. Neexistuje tu žádný mimodějinný platónský svět idejí. Badiou vytváří materialistickou dialektiku, kterou tito historici nedokážou odlišit od objektivního platonismu.
Když Roman Kanda a Vít Strobach dekonstruují pojem emancipační trajektorie českých dějin, používají arzenál, který v lecčems připomíná Josefa Pekaře. Ten Masarykovi namítal, proč do ideje českých dějin nezahrnul pobělohorskou dobu a další období. Kanda a Strobach v podstatě dokazují totéž co Pekař: emancipační trajektorie je konstrukt, který nezahrnuje určitá období a proudy českých dějin. Emanuel Rádl kdysi ukázal, že Pekař používá jako východisko pozitivismus, který neobstojí z hlediska moderní vědecké metodologie, podle níž tu musí být nejprve určitá hypotéza či koncepce. V případě koncepce univerzální svobody a rovnosti se skutečně něco nezahrnuje: jsou to období, která tyto principy potlačila vzhledem k jejich předchozího stavu. Např. pobělohorská doba potlačila princip svobody vzhledem k předchozí svobodě vyznání. Kanda a Strobach jsou dekonstruktivisté, ale výsledek je stejný jako u Pekaře: univerzální idea svobody, rovnosti a sdílené existence je jako historický ukazatel neudržitelný.
Kanda a Strobach varují levici před Masarykem i proto, že Masaryk založil stát, který byl údajně postaven na etnocentrismu. Odkazují se na článek Lukáše Rázla o Masarykově nacionalismu. Autor etnický nacionalismus spatřuje v tom, že jedním z ústavních principů první republiky byl pojem „československý národ“. Rázl, Kanda a Strobach však nezohledňují skutečnosti, které zpochybňují etnocentrismus první republiky: ústava zajišťovala menšinám naprostou rovnoprávnost (mohly používat svůj jazyk ve školách, na úřadech atd.), německé politické strany měly své ministry ve vládě a mohl bych pokračovat. Podobně jako ve Švýcarsku zde vládl občanský princip, nikoliv princip národnostní. Ten se sice občas projevoval (např. do některých vojenských jednotek se přijímaly výlučně příslušníci „československého národa“), ale nebyl to základní princip prvorepublikového vztahu k menšinám. Je pravda, že právo na sebeurčení německé menšiny bylo na začátku republiky potlačeno. Argumentem byla obhajoba celistvosti historického území českého státu. Je to věc diskuse. Není to tak jednoduché, že právo na sebeurčení je za všech okolností absolutní. Kolem Mnichova levicové strany odmítly právo na sebeurčení německé menšiny, kterého se dovolával Hitler, a přesto bych neřekl, že propadli etnocentrismu.
Ústava první republiky byla v mnoha věcech progresivní. Kromě uznání rovnosti všech národů v jednom státě tu bylo volební právo žen a ženská emancipace, která byla v celé Evropě spíše výjimečná. Když Kanda a Strobach spolu s dalšími tvrdí, že první republika byla etnocentrická, přehlížejí všechny tyto skutečnosti. Jejich dekonstrukce „mýtu“ první republiky pak vede k tomu, že se tím stírá rozdíl mezi národnostní politikou tehdejšího Československa a třeba takového Polska. Všechno to byl stejně odsouzeníhodný etnocentrismus.